Roku 1705 zemřel císař Leopold I. a Josef nastoupil samostatnou vládu. Směr, kterým se tato vláda bude ubírat, naznačovaly ještě za Leopoldova života jeho reformní postoje a střety s otcovými osvědčenými státníky. Po nástupu do čela monarchie se Josef I. obklopil pragmatickými politiky a diplomaty, s jejichž pomocí pak usiloval o správní a finanční reformy monarchie a o upevnění svého postavení jako císaře v Římsko-německé říši. Posiloval úlohu centrálně řízené státní byrokracie, uvažoval však i o systémových změnách v postavení jednotlivých zemí (došlo kupř. k pokusu o revizi českého Obnoveného zřízení zemského, vyskytly se návrhy na vytvoření generálního sněmu všech zemí monarchie). Reformy započaly i v oblasti berního systému a Josefův stát také začal intenzivněji zasahovat do ekonomiky jednotlivých zemí v duchu zásad merkantilismu. Josef I. zdědil po otci otevřený válečný konflikt, válku o dědictví španělské. Habsburská monarchie v ní spolu s Anglií, Nizozemím a dalšími evropskými státy bojovala proti Francii ve snaze prosadit Josefova mladšího bratra Karla na španělský trůn. Kromě této války, v níž monarchie zaznamenala (především zásluhou anglických spojenců a vojenských schopností Evžena Savojského) za Josefovy vlády řadu úspěchů, musel se Josef I. vyrovnat s tlakem švédského krále Karla XII. a s povstáním Františka Rákocziho II. v Uhrách. Ze strany švédského krále, který roku 1706 vpadl do Slezska a poté do Saska, hrozilo nebezpečí, že se spojí proti císaři s Francií. Josef I. uzavřel altranstädtskou konvenci, na jejímž základě se Karel XII. vzdal za značné ústupky (mj. i za zvětšení náboženských svobod nekatolíkům ve Slezsku) účasti na západoevropském mocenském boji. Za jeho vlády, a to během let 1705-1707, proběhly rolnické bouře v Horním Slezsku a v Uhrách jej roku 1707 vzbouřenecký sněm sesadil z trůnu. Císaři Josefovi I. se podařilo získat převahu a rozvinout mírová jednání.
Roku 1708 byla uskutečněna readmise (opětovné uvedení) českého krále do kurfiřtského kolegia. Po třicetileté válce zůstalo Habsburkům jakožto českým králům jen volební právo, ale nemohli se účastnit porad kurfiřtského sboru, což vytvářelo nebezpečnou převahu protestantských knížat na říšském sněmu a proto Josef I. prosadil účast zástupce českého krále na kurfiřtských poradách. Díky vlivu císařova rádce, Evžena Savojského, se začaly měnit postoje vídeňské vlády k jednotlivým zemím monarchie. Státní správu měli vykonávat školení úředníci, kteří přihlíželi nejen k podnětům panovníka, ale i k návrhům stavů.

Jeho vláda však byla příliš krátká na to, aby buď naplnila, nebo vyvrátila naděje, které byly do nového panovníka vkládány. Začátky se zdály býti slibné. Josef I. nebyl tak úzkoprsý jako jeho předchůdci a byl moudřejší. U dvora omezil vliv jezuitů a obklopil se politiky, kteří podporovali rozvoj výroby a obchodu a připravovali reformy v duchu merkantilistické politiky. V zahraniční politice úspěšně pokračoval v boji o dědictví španělské i v boji s uherskými povstaleckými stavy, vedenými F. II. Rákoczim. Josef I. se nedožil konečného vyřešení situace v Uhrách ani ve válce o dědictví španělské, protože neočekávaně zemřel v 17. dubna 1711 v necelých 33 letech na neštovice. Protože neměl přímého mužského potomka (jediný syn zemřel v útlém věku; kromě něj měl dvě dcery a několik nemanželských dětí), nastoupil po jeho smrti vládu v habsburské monarchii i v říši jeho bratr Karel VI. Jeho smrt přerušila i reformní proces, jenž v habsburské monarchii musel počkat až na vládu Josefovy neteře Marie Terezie a především na jeho prasynovce a jmenovce Josefa II. Za vlády Josefa I. a jeho nástupce Karla VI. mezi lety 1705-1714 docházelo k sochařské výzdobě Karlova mostu, na které se podíleli Ferdinand Maxmilián Brokoff a Matyáš Bernard Braun. Císař Josef I. byl pohřben v rodové hrobce Habsburků pod klášterem vídeňských kapucínů.

Karel VI. (1711 – 1740)
Karel VI. se narodil 1. října 1685 Leopoldovi I. a jeho třetí manželce Eleonoře Falcko-Neuburské. Těšil se větší otcově náklonnosti než jeho starší bratr Josef. Měl opačnou povahu i temperament, byl vážný, těžkopádný, zdrženlivý, nerozhodný a důvěřivý. Vynikal věrností danému slovu, bezelstnou přímostí a spravedlností. Měl jazykové nadání, hodně četl a stejně jako jeho otec nade vše miloval hudbu a dokonce složil několik oper. Jeho druhou velkou lásku byl lov. V roce 1717 postřílel v okolí Vídně 22 medvědů. Měl charakteristický habsburský převislý dolní ret a dlouhý obličej, ruce a nohy působily nesouměrně a jeho chůze vůbec nebyla majestátní. Na veřejnosti nikoho neoslovoval a při audiencích mluvil tak nezřetelně, že mu téměř nikdo nerozuměl. Savojský vyslanec ve Vídni ho popsal jako ošklivého, nevzhledného muže. Výchovy se mu dostalo stejné jako bratru Josefovi, protože byl pro něj přichystán španělský trůn. Jezuitský zpovědník Ondřej Braun vychoval Karla k velké zbožnosti. Vychovatel Anton Florian von Lichtenstein jej naplnil vědomím o majestátu a již poněkud zastaralou představou o vládě z Boží milosti.
Roku 1703 se vydal bez armády do Španělska. Problém byl v tom, že poslední španělský král Karel II. odkázal svou zemi Filipovi z Anjou. Roku 1704 se dostal ke španělským břehům, ale vojenské úspěchy neměl. Karel však byl flegmatik, a tak ho neúspěchy nerozházely, učil se španělsky a jezdil na lov. Roku 1705, po některých vítězstvích, byl vyhlášen španělským králem Karlem III., ale nedokázal si dobytá území udržet.