Habsburkové 1619-1740

Ferdinand II. - Karel VI. (1619 – 1740)
Ferdinand II. Štýrský (1619 – 1637)
Roku 1611 se stal českým králem Matyáš, který se již před svým nástupem zavázal, že za svého života se nebude zabývat nástupnickou otázkou, ale na nátlak katolické církve už v roce 1617 předložil Ferdinandovu kandidaturu. Matyáš ani jeho dva bratři neměli potomky a v úvahu tak přicházeli dědicové ze španělské nebo štýrské habsburské větve. Španělé se nároků na střední Evropu vzdali, a tak byl vybrán Ferdinand Štýrský. Ferdinand II. se narodil 9. července 1578 ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. V mládí ho vychovávala jeho matka v rodném Štýrském Hradci. Její výchova byla přísně katolická a v letech 1590-1595 studoval mladý Ferdinand na jezuitské akademii v bavorském Ingolstadtu. Tam jsou pravděpodobně kořeny jeho pozdějšího bigotního katolicismu. Miloval hudbu, divadlo a lov, avšak traduje se, že nebyl příliš statečný a nejraději trávil čas v klidu v rodinném kruhu. Ferdinand II. byl prý dobromyslný, přívětivý, velkorysý a zbožný, ale do života českých zemí zasáhl neobyčejně tvrdě a krutě, jako žádný jiný z Habsburků, vysloužil si zde přízvisko „krvavý“ a dokonce má na triku i zavraždění Albrechta z Valdštejna.

Ferdinand nebyl zvolen, pouze přijat za příštího panovníka. Nekatolická opozice ho sice nechtěla, protože Ferdinand prosazoval násilnou rekatolizaci, ale Ferdinand byl bez větších problémů přijat ve vedlejších zemích Koruny české i v Uhrách, což se nekatolíkům vůbec nelíbilo a v březnu roku 1618 byl svolán sjezd nekatolických stavů, který vedl až ke květnové pražské defenestraci. Tímto odbojem začala třicetiletá válka. 24. května byla svržena královská moc a sjezd zvolil zemskou vládu třiceti direktorů. V čele této vlády stál Václav Vilém z Roupova a vrchním velitelem vojsk se stal Jindřich Matyáš Thurn. S českým povstáním souhlasilo Slezsko i obě Lužice, ale Morava zůstala neutrální, protože byla pod vedením Karla st. ze Žerotína, který se bál otevřeného konfliktu. Karel byl roku 1619 odsunut a jeho nástupce Ladislav Velen ze Žerotína ze k povstalcům přidal. Ve stejném roce také zemřel Matyáš a Ferdinand II. se ujal vlády. V červenci se v Praze shromáždil generální sněm stavů zemí Koruny české. Ferdinand II. byl sesazen a sněm zvolil kalvína Fridricha Falckého. Ten byl zvolen i z toho důvodu, že měl za manželku dceru anglického krále Jakuba I. a stavové věřili, že takto získají na svou stranu mocnou ostrovní říši, které byla předtím (ostatně i poté) celá střední Evropa úplně ukradená. Fridrich, přezdívaný Zimní král, byl ale slabý a neúspěšný a po prohrané bitvě na Bílé Hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620, zbaběle utekl a císařská vojska obsadila Čechy i Prahu. Ferdinand Štýrský se opět stává českým králem. První, co udělá, je to, že sestaví exekuční komisi, která má za úkol potrestat stavovský odboj. Nejznámější částí trestu je poprava 27 pánů na Staroměstském náměstí. Původně mělo být 51 popravených, ale po různých přímluvách a intrikách jich zbylo jen 27. Poprava se odehrála 21. června 1621, trvala 4 hodiny a popraveni byli např. Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jáchym Šlik, Jan Jesenius a další. Dvanáct hlav pak až do roku 1631 pro výstrahu visely na Mostecké věži.

Dalším trestem byly konfiskace majetku popravených, emigrantů a dalších zúčastněných na povstání. Zabavený majetek získala církev, prohabsburská katolická šlechta a cizí rody. Při konfiskacích byla díky měnovým podvodům katolických magnátů s finančními spekulanty ze zahraničí ražena znehodnocená, tzv. „dlouhá mince“, která měla snížený obsah stříbra a její cena se tudíž snížila na desetinu. Tyto machinace vedly k vysokému vzestupu cen, inflaci a posléze až ke státním bankrotu v roce 1623. Vliv na hospodářský úpadek českých zemí měly i válečné útrapy. Města byla poškozena, musela platit zvláštní daně, což vedlo k zadlužení. Další pohromou byl velký úbytek obyvatelstva – část emigrovala, část zemřela díky hladu, epidemiím atd. Lidé opouštěli vypálená hospodářství, nemohli kvalitně obdělávat půdu, protože jim byl zabaven tažný dobytek. Bohatí feudálové začali vytvářet velká panství, na kterých zaváděli robotní povinnost a z poddaných udělali nevolníky. V Čechách začala probíhat násilná rekatolizace – katolictví se stalo jediným povoleným náboženstvím. V roce 1624 byli ze země vypovězeni protestantští kazatelé, nekatolickým stavům dali na výběr: buď přestoupí na katolickou víru, anebo musí odejít ze země. Ale poddaným bylo vystěhování zakázáno (není divu, přišli by o pracovní sílu), a tak ti odvážnější utíkali potají. Do ciziny odešlo i mnoho vzdělanců, což mělo za následek úpadek kulturního života. Roku 1627 byl vydán tzv. mandát Ferdinanda II., kterým byla vypovězena nekatolická šlechta. Zemi museli opustit do 6 měsíců a jejich nejčastějším cílem bylo Nizozemí, Polsko, Sasko a západní Slovensko. Mezi uprchlíky byli i Jan Amos Komenský, grafik Václav Hollar, malíř Karel Škréta, historik Pavel Stránský i vůdce povstání Matyáš Thurn. Zimní král Fridrich Falcký byl dán do císařské klatby, zbaven svých zemí (Horní a Dolní Falc) a kurfiřtské hodnosti a až do své smrti roku 1632 žil v emigraci v Haagu. Kulturní život byl omezen i kvůli přísné cenzuře knih, známým cenzorem byl např. páter Koniáš. Roku 1638 byly všechny školy svěřeny jezuitům, čtyři pražské fakulty byly spojeny v jedinou Karlo-Ferdinandovu univerzitu a rektorem byl vždy jen jezuita.
Ferdinand II. vydal tzv. Obnovené zřízení zemské, což byla vlastně nová ústava, která vytvářela předpoklad pro centralismus, absolutismus, germanizaci a nadvládu katolicismu. V Čechách začalo platit roku 1627, na Moravě roku 1628. Bylo v něm uzákoněno dědičné právo Habsburků na český trůn, posílena pozice panovníka na úkor českých stavů, povoleno jen katolické náboženství, obnoven zemský sněm (ale scházet se mohl jen z vůle panovníka), podlomen význam měst (všechna města měla dohromady jeden hlas), ztráta suverenity domácího soudního systému, němčina byla zrovnoprávněna s češtinou – tímto se z dosavadní slovanské země, kde byla jedinou úřední řečí čeština, stala země dvojjazyčná a postupně spíše německá. Ale hlavně byla postupně oklešťována státní suverenita, všechny centrální orgány i Česká dvorská kancelář byly ve Vídni. Ferdinand by dvakrát ženatý - poprvé s Marií Annou Bavorskou, se kterou měl sedm dětí. Jeho druhou ženou byla Eleonora Gonzaga a manželství s ní zůstalo bezdětné. Už s velkým předstihem nechal Ferdinand svého syna Ferdinanda III. uherským, českým a římskoněmeckým králem.
Ferdinand zemřel 15. února roku 1637 ve Vídni krátce po svém návratu z volebního sněmu v Řezně, který se odehrál v prosinci 1636 a jeho ostatky jsou uloženy ve Štýrském Hradci.

Ferdinand III. (1637 – 1657)
Ferdinand III. byl třetím synem Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské a na svět přišel ve Štýrském Hradci dne 13. července 1608. Jelikož byl až třetím synem v pořadí, neměl příliš nadějné vyhlídky na trůn, ale oba jeho starší bratři předčasně zemřeli, a tak měl Ferdinand volnou cestu.
Ferdinand získal své vzdělání od jezuitů a už od útlého věku byl zasvěcován do tajů vládních záležitostí a učil se vést diplomatickou korespondenci. Byl jazykově nadaný – ovládal sedm jazyků: latinu, němčinu, španělštinu, italštinu, francouzštinu, maďarštinu a češtinu. A stejně jako jeho otec byl velmi zbožný. K jeho dalším kladným vlastnostem patřila zodpovědnost, prozíravost, laskavost a umírněnost. K jeho zájmům patřila barokní kultura a přírodní vědy.
Ještě za života svého otce Ferdinanda II. byl korunován uherským (1625 v Prešpurku), českým (1627 v Praze) a římskoněmeckým (1636) králem. Poté, co jeho otec nechal zavraždit Albrechta z Valdštejna, se Ferdinand III. stal vrchním velitelem císařské armády a tuto funkci vykonával v letech 1634 – 1636. Tuto funkci vykonával s radostí, neboť již od mládí měl zálibu ve vojenství. Po otcově smrti v roce 1637 nastoupil na římskoněmecký císařský trůn. V prvních letech své vlády pokračoval v bojích třicetileté války proti švédsko-francouzské koalici.

Ferdinand III. byl celkem třikrát ženatý: jeho první manželkou byla Marie Anna Španělská, se kterou měl šest dětí – Ferdinand IV., Marie Anna, Filip August, Maxmilián Tomáš, Leopold I. a Marie. Jeho další ženou se stala sestřenice Marie Leopoldina Tyrolská. Ta po roce zemřela, ale ještě předtím mu stihla porodit Karla Josefa. Ferdinandovou poslední chotí byla Eleonora Gonzaga, která mu dala čtyři děti: Terezii, Eleonoru Marii Josefu, Marii Annu Josefu a Ferdinanda. Ferdinand III. prý vedl spořádaný rodinný život a neměl žádné nemanželské potomky. Stejně jako Ferdinand II. pokračoval i Ferdinand III. v protireformaci, povedlo se mu omezit výdaje dvora a nemůžeme mu upřít ani značné mírové úsilí. Po výhře u Nördlingenu utrpěl několik zničujících porážek a říše musela čelit nepřátelským Francouzům a Švédům. Na počátku roku 1939 vpadla švédská armáda do Čech a zemi pustošila až do jara 1640. Naděje na dobytí Vídně znovu oživili protihabsburští spojenci po roce 1643, kdy chtěl začít válku proti Ferdinandovi sedmihradský kníže Jiří Rákoczi, ale pomoc Dánska a Polska zničila naděje protihabsburských oddílů. Ustavení nového vrchního velitele císařských vojsk - Ferdinandova bratra arcivévody Leopolda Viléma s sebou přináší i jistou stabilizaci. Roku 1640 je svolán říšský sněm do Řezna a probíhají snahy o ukončení války. Snaha byla, ale o 5 let později se do dějin zapsala jedna z nejkrvavějších bitev třicetileté války, kdy císařská armáda utrpěla těžkou porážku od Švédů v bitvě u Jankova.

A co víc, Švédové se připravují na obléhání Vídně. Ferdinand tedy raději utíká. Naštěstí však švédská armáda není dostatečně silná (anebo je Leopold Vilém natolik schopný) a Švédové se stahují na Moravu. Začíná mírové jednání, které vyvrcholí 24.října 1648 podepsáním míru ve vestfálském Münsteru (s Francií) a v dolnosaském Osnabrücku (se Švédskem). Vestfálský mír je významným mezníkem v evropských dějinách. Svatá říše římská ztrácí některé državy a dominantní postavení na kontinentu. Z náboženského hlediska byl stanoven mezníkem rok 1624 - co bylo k tomu datu katolické, to zůstane římské církvi, což znamenalo konec všem nadějím naší emigrace.Ferdinandovi se zjevně zalíbila Praha, neboť v ní často pobýval a dokonce se zasloužil o obnovu Pražského hradu. Další jeho zásah se týkal pražské univerzity, když roku 1638 vyňal z moci jezuitů Karolinum a obě fakulty (lékařskou a právnickou) dal pod světskou pravomoc. V roce 1654 pak spojil Karolinum s klementinskou kolejí v jedinou Karlo-Ferdinandovu univerzitu.
Ferdinand III. zemřel ve Vídni 2.dubna 1657 a jeho ostatky byly uloženy do krypty vídeňského kapucínského kláštera.

Ferdinand IV.
Ferdinand IV. se narodil 8. září 1633 ve Vídni, hned od narození bylo jasné, že bude dědicem trůnu a k tomuto účelu byl také vychováván. Roku 1646 byl korunován králem českým, o rok později králem uherským. V květnu 1653 je zvolen králem římským, o pár dní později je i korunován a začíná se plánovat svatba s Marií Terezou, nejstarší dcerou španělského krále Filipa IV. Ale plány jim překazí zákeřný virus neštovic, který napadl a zabil Ferdinanda den po jeho jedenadvacátých narozeninách.
Leopold I. (1657 – 1705)
Leopold se narodil 9. června 1640 Ferdinandovi III. a Marii Anně Španělské. Jakožto druhorozenému synovi mu byla zvolena církevní kariéra. Tomu také odpovídala jezuitská výchova, ale po smrti svého staršího bratra Ferdinanda IV. se musel přeorientovat na královské záležitosti.Leopold nebyl příliš velkým krasavcem, nápadný byl zejména charakteristický rodový znak Habsburků – „spodní pysk tak svislý, že přední zuby vystupují, čímž se mu ztěžuje mluvení“. Byl tedy ošklivý, ale zato inteligentní a všestranně nadaný. Jeho největším koníčkem byla hudba, fyzika a alchymie, zato jazyky se příliš nenaučil. Hlavním jazykem jeho dvora byla italština, česky neuměl vůbec a německy jen velmi málo. Neměl dostatečné vojenské a diplomatické vzdělání a také příliš neprojevoval vladařské předpoklady, ale to mu nezabránilo v tom, aby na trůně vydržel celých osmačtyřicet let. Ani nedostatek tělesného půvabu nezabránil Leopoldovi v trojnásobném manželství. Poprvé se oženil se svou neteří Markétou Terezií, která mu povila několik dětí, ale dospělosti se dožilo jen jedno – Marie Antoine. Císařovou další ženou byla sestřenice Klaudie Felicitas a třetí manželkou se stala Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská. S Eleonorou prý byli považováni za nejošklivější panovnický pár v celé Evropě. Ale důležitější pro habsburský rod bylo to, že zplodili celkem deset dětí, z nichž Josef I. a Karel VI. se později stali císaři.

Za Leopoldovy dlouhé vlády se monarchie přetvářela v absolutistický stát, a to hlavně byrokratickými prostředky. Významnou roli v hrála císařská dvorská kancelář a také byla posílena moc tajné císařské rady. Docházelo k posilování centrální moci a absolutistické vlády na úkor zemských úřadů. To všechno spolu s upřednostňováním rakouských zemí odsouvalo Čechy do postavení provincie. Nadále pokračoval proces rekatolizace, odnárodňování šlechty a úpadku duchovní kultury. V důsledku snížení počtu obyvatelstva za třicetileté války, a v souvislosti s rozvojem panských velkostatků docházelo v této době i k upevňování nevolnictví. Na vídeňském dvoře se v Leopoldově okolí opět po delší době objevili příslušníci české šlechty - především Václav Eusebius z Lobkovic, který řídil politiku vídeňské vlády v letech 1669-1674. Habsburské říši hrozilo nebezpečí téměř ze všech stran, zejména od Turků, kteří prozíravě využili sporů mezi evropskými státy a jejich vyčerpání po třicetileté válce. Roku 1663 Turkové zaútočili na uherské vnitrozemí a dobyli Nové Zámky, což vyprovokovalo habsburskou protiofenzivu, která byla úspěšná. Ale o dvacet let později se Turkům podařilo obklíčit Vídeň. Habsburkům přišla na pomoc silná armáda říšských knížat pod vedením Karla Lotrinského a polsko-litevské oddíly v čele s králem Janem III. Sobieským. V bojích vynikl nejvýznamnější císařský vojevůdce přelomu 17. a 18. století, princ Evžen Savojský. Turci utrpěli drtivou porážku a vítězství u Vídně bylo započalo vytlačování Turků z Uher.

České území bylo za Leopoldovy vlády ušetřeno přímých válečných akcí (s výjimkou východní Moravy). Ale války monarchii vyčerpávaly hlavně finančně a přivedly ji do stavu chronické finanční krize. Vláda hledala východisko především ve zvyšování berní a zavádění dalších forem zdanění, které nejvíce postihovaly české země. Následky válek i malá možnost zapojení do mezinárodního obchodu spolu s málo výkonnou zemědělskou výrobou způsobily zaostávání habsburské monarchie za velmi rychle se rozvíjejícími státy západní Evropy. Velkou nevýhodou byla i skutečnost, že středoevropské soustátí bylo konglomerátem nesourodých zemí rozdílné ekonomické úrovně. Koncem 17. století začaly v českých zemích a na Slovensku vznikat první manufaktury, ale podpory ze strany panovníka, stejně jako dalším snahám o nové směry hospodářské politiky (merkantilismus), se jim nedostávalo. Za Leopolda už byly téměř celé Čechy i Morava katolické, takže v tomto směru problémy nebyly. Ale sociální situace obyvatelstva, zejména venkovského, byla velmi tíživá, neboť poddaní se stále častěji dostávali do konfliktů s vrchností a docházelo k selským povstáním, z nichž největší proběhlo v roce 1680. Leopold zemřel 5. května 1705 ve Vídni a pochován byl do kapucínské hrobky stejně jako jeho otec Ferdinand III.

Josef I. (1705 – 1711)
Josef I. se narodil 26. července 1678 jako syn Leopolda I. a jeho třetí ženy, Eleonory Magdalény Falcké. Již od narození byl předurčen za otcova následníka a proto mu Leopold ještě za svého života zajistil nástupnictví v monarchii i na císařském trůnu. Uherským králem byl Josef korunován roku 1687, tedy ve věku pouhých devíti let a o tři toky později byl korunován římským králem. Avšak nikdy se neuskutečnila jeho korunovace na českého krále, neboť tu jednoduše nestihli.
Inteligentní a schopný mladík prošel náročnou výchovou budoucího panovníka, vyznačoval se především jazykovým nadáním a zájmem o hudbu, kterou po vzoru otce provozoval i komponoval. Za stinnou stránku jeho osobnosti byl považován značný zájem o ženy, který projevoval již od svého mládí. Aféry a skandály, vyplývající z jeho vztahů, čeřily poklidné ovzduší vídeňského dvora, kde v době Leopolda I. vládla mravopočestná atmosféra. Velké naděje, kladené v tomto směru do Josefova sňatku s Amálií Vilemínou Brunšvickou, se nenaplnily, Josef nezůstal své ženě věrný a pravděpodobně ji po několika letech manželství nakazil pohlavní chorobou, která měla za následek její neplodnost. Do té doby se jim narodily tři děti: Marie Josefa, Leopold Josef a Marie Amálie.
Roku 1705 zemřel císař Leopold I. a Josef nastoupil samostatnou vládu. Směr, kterým se tato vláda bude ubírat, naznačovaly ještě za Leopoldova života jeho reformní postoje a střety s otcovými osvědčenými státníky. Po nástupu do čela monarchie se Josef I. obklopil pragmatickými politiky a diplomaty, s jejichž pomocí pak usiloval o správní a finanční reformy monarchie a o upevnění svého postavení jako císaře v Římsko-německé říši. Posiloval úlohu centrálně řízené státní byrokracie, uvažoval však i o systémových změnách v postavení jednotlivých zemí (došlo kupř. k pokusu o revizi českého Obnoveného zřízení zemského, vyskytly se návrhy na vytvoření generálního sněmu všech zemí monarchie). Reformy započaly i v oblasti berního systému a Josefův stát také začal intenzivněji zasahovat do ekonomiky jednotlivých zemí v duchu zásad merkantilismu. Josef I. zdědil po otci otevřený válečný konflikt, válku o dědictví španělské. Habsburská monarchie v ní spolu s Anglií, Nizozemím a dalšími evropskými státy bojovala proti Francii ve snaze prosadit Josefova mladšího bratra Karla na španělský trůn. Kromě této války, v níž monarchie zaznamenala (především zásluhou anglických spojenců a vojenských schopností Evžena Savojského) za Josefovy vlády řadu úspěchů, musel se Josef I. vyrovnat s tlakem švédského krále Karla XII. a s povstáním Františka Rákocziho II. v Uhrách. Ze strany švédského krále, který roku 1706 vpadl do Slezska a poté do Saska, hrozilo nebezpečí, že se spojí proti císaři s Francií. Josef I. uzavřel altranstädtskou konvenci, na jejímž základě se Karel XII. vzdal za značné ústupky (mj. i za zvětšení náboženských svobod nekatolíkům ve Slezsku) účasti na západoevropském mocenském boji. Za jeho vlády, a to během let 1705-1707, proběhly rolnické bouře v Horním Slezsku a v Uhrách jej roku 1707 vzbouřenecký sněm sesadil z trůnu. Císaři Josefovi I. se podařilo získat převahu a rozvinout mírová jednání.
Roku 1708 byla uskutečněna readmise (opětovné uvedení) českého krále do kurfiřtského kolegia. Po třicetileté válce zůstalo Habsburkům jakožto českým králům jen volební právo, ale nemohli se účastnit porad kurfiřtského sboru, což vytvářelo nebezpečnou převahu protestantských knížat na říšském sněmu a proto Josef I. prosadil účast zástupce českého krále na kurfiřtských poradách. Díky vlivu císařova rádce, Evžena Savojského, se začaly měnit postoje vídeňské vlády k jednotlivým zemím monarchie. Státní správu měli vykonávat školení úředníci, kteří přihlíželi nejen k podnětům panovníka, ale i k návrhům stavů.

Jeho vláda však byla příliš krátká na to, aby buď naplnila, nebo vyvrátila naděje, které byly do nového panovníka vkládány. Začátky se zdály býti slibné. Josef I. nebyl tak úzkoprsý jako jeho předchůdci a byl moudřejší. U dvora omezil vliv jezuitů a obklopil se politiky, kteří podporovali rozvoj výroby a obchodu a připravovali reformy v duchu merkantilistické politiky. V zahraniční politice úspěšně pokračoval v boji o dědictví španělské i v boji s uherskými povstaleckými stavy, vedenými F. II. Rákoczim. Josef I. se nedožil konečného vyřešení situace v Uhrách ani ve válce o dědictví španělské, protože neočekávaně zemřel v 17. dubna 1711 v necelých 33 letech na neštovice. Protože neměl přímého mužského potomka (jediný syn zemřel v útlém věku; kromě něj měl dvě dcery a několik nemanželských dětí), nastoupil po jeho smrti vládu v habsburské monarchii i v říši jeho bratr Karel VI. Jeho smrt přerušila i reformní proces, jenž v habsburské monarchii musel počkat až na vládu Josefovy neteře Marie Terezie a především na jeho prasynovce a jmenovce Josefa II. Za vlády Josefa I. a jeho nástupce Karla VI. mezi lety 1705-1714 docházelo k sochařské výzdobě Karlova mostu, na které se podíleli Ferdinand Maxmilián Brokoff a Matyáš Bernard Braun. Císař Josef I. byl pohřben v rodové hrobce Habsburků pod klášterem vídeňských kapucínů.

Karel VI. (1711 – 1740)
Karel VI. se narodil 1. října 1685 Leopoldovi I. a jeho třetí manželce Eleonoře Falcko-Neuburské. Těšil se větší otcově náklonnosti než jeho starší bratr Josef. Měl opačnou povahu i temperament, byl vážný, těžkopádný, zdrženlivý, nerozhodný a důvěřivý. Vynikal věrností danému slovu, bezelstnou přímostí a spravedlností. Měl jazykové nadání, hodně četl a stejně jako jeho otec nade vše miloval hudbu a dokonce složil několik oper. Jeho druhou velkou lásku byl lov. V roce 1717 postřílel v okolí Vídně 22 medvědů. Měl charakteristický habsburský převislý dolní ret a dlouhý obličej, ruce a nohy působily nesouměrně a jeho chůze vůbec nebyla majestátní. Na veřejnosti nikoho neoslovoval a při audiencích mluvil tak nezřetelně, že mu téměř nikdo nerozuměl. Savojský vyslanec ve Vídni ho popsal jako ošklivého, nevzhledného muže. Výchovy se mu dostalo stejné jako bratru Josefovi, protože byl pro něj přichystán španělský trůn. Jezuitský zpovědník Ondřej Braun vychoval Karla k velké zbožnosti. Vychovatel Anton Florian von Lichtenstein jej naplnil vědomím o majestátu a již poněkud zastaralou představou o vládě z Boží milosti.
Roku 1703 se vydal bez armády do Španělska. Problém byl v tom, že poslední španělský král Karel II. odkázal svou zemi Filipovi z Anjou. Roku 1704 se dostal ke španělským břehům, ale vojenské úspěchy neměl. Karel však byl flegmatik, a tak ho neúspěchy nerozházely, učil se španělsky a jezdil na lov. Roku 1705, po některých vítězstvích, byl vyhlášen španělským králem Karlem III., ale nedokázal si dobytá území udržet.
Během války se oženil s Alžbětou Kristinou Brunšvicko-Wolfenbuttelskou. Problém byl pouze v tom, že Alžběta byla protestantka, což bylo ve Španělsku nemyslitelné a Alžběta musela změnit vyznání, což udělala zdráhavě a s nechutí. Svatba se konala v zastoupení v dubnu 1708 ve farním kostele ve Vídni a Karla zastupoval sám císař. Se svou sedmnáctiletou chotí byl spokojen, ale vytouženého dědice trůnu se nedočkal. V roce 1716 se jim narodil syn Leopold, který však po šesti měsících zemřel. Pak následovaly tři dcery: Marie Terezie, Marie Anna a Marie Amálie. V roce 1711 se po smrti bratra Josefa stal rakouským císařem. Tím začal být pro členy dosavadní protifrancouzské koalice nevyhovující jako španělský panovník, neboť by to byl nyní on, kdo by ve svých rukou soustředil příliš velkou moc. Anglie a Nizozemí chtěly zachovat rovnováhu sil v Evropě, Karel se však nároku na španělskou korunu vzdát nechtěl. Nakonec ještě téhož roku odjel do Vídně a nechal se korunovat rakouským císařem, v roce 1713 povolal zpět i svoji manželku. V tomto roce byl také uzavřen Utrechtský mír, jenž potvrdil nástupnictví Filipa V. na španělském trůně (ovšem pod podmínkou, že španělské državy nespojí s Francií) a Karel se definitivně vzdal nároků na španělský trůn. Vládu v dědičných zemích započal vyhnáním 30 000 protestantů ze Salzburgu a po všech zemích nařídil honby na kacíře, které prodával na benátské a turecké galeje.

Velké politické, územní i finanční oběti stálo Karla VI. také mezinárodní uznání pragmatické sankce. Tento zákon, deklarující nedělitelnost habsburské monarchie a nástupnictví ženských potomků v případě vymření Habsburků po meči, vydal Karel VI. roku 1713, kdy ještě počítal s mužským potomstvem. V roce 1720 byla pragmatická sankce schválena stavy. Snaze zabezpečit na mezinárodní scéně nástupnictví dcer, přesněji nejstarší dcery Marie Terezie, padl za oběť i jeden z Karlových významných pokusů o průnik monarchie do sfér koloniálních mocností, kterým byla Východoindická společnost, založená v roce 1718 v jihonizozemském Ostende. Na českého krále se nechal korunovat až v roce 1723. V Praze tehdy strávil čtyři měsíce a do Vídně se vrátil až když jeho choť byla v pokročilém stupni těhotenství a doufal, že se konečně dočká toužebně očekávaného mužského potomka. Avšak jeho naděje se nenaplnily, narodila se dcera Marie Amálie, která po pěti letech zemřela. Za Karlovy devětadvacetileté vlády se začala projevovat vnitřní slabost habsburské monarchie. Územní zisky z úspěšné války s Turky v letech 1716 až 1718 ztratila v dalším střetu na Balkáně o dvacet let později (1737-1738), v polovině 30. let přišla vinou neúspěšného střetu s Francií o některá území v Itálii, ale i tak v těchto dvaceti letech dosáhla habsburská říše svého největšího územního rozmachu ve svých dějinách. Karel chtěl nechat přestavit klášter v Klosterneuburgu jako další císařkou rezidenci. Vystavěn však byl jen jeden dvůr a rezidence tak zůstala torzem. Příčinu není těžké nalézt – chyběly peníze. Dokončena však byla stavba kostela sv. Karla Boromejského před branami Vídně. Dále nechal zbudovat dvorní knihovnu, chtěl ve Vídni zřídit Akademii věd, ale tento plán však zůstal neuskutečněn.

Karel je považován za typicky barokního panovníka a za jeho vlády dosáhlo rakouské baroko největšího rozmachu. Karel se také zajímal o ekonomiku a dbal na hospodářský rozvoj říše (např. chtěl odstranit cla uvnitř říše) , ale k uskutečnění plánů mu chyběla vůle a vytrvalost. Zřídil obchodní rady pro Čechy, Rakousko a Slezsko a centrální obchodní kolegium ve Vídni. Nechal zbudovat silnice přes Semmering a Loibelský průsmyk, v Terstu byl zřízen svobodný přístav, zestátnil poštu atd. Osobnost a povahu Karla VI. značně poznamenal jeho pobyt ve Španělsku. Ve Španělsku se Karel obklopil dvorem, který stál víc peněz, než jich bylo k dispozici. Král pořádal operní představení, nákladné slavnosti a vůbec žil nákladným životem. Takový styl života se však od něj jako od barokního knížete žádal. Vyhovoval mu španělský dvorský rituál, který zdůrazňoval majestát panovníka a který svazoval vídeňský dvůr do naprosto nepřirozené strnulosti. Císař Karel VI. byl velmi zbožným katolíkem, za jeho vlády se v českých zemích rozpoutala další nová vlna rekatolizace, směřující hlavně proti všem nekatolickým vlivům působícím na Čechy a Moravu z území Pruského království. Tato nová evropská mocnost se v době Karlovy vlády začala stávat zjevným a nebezpečným rivalem monarchie. Karel VI., který zůstal posledním mužským příslušníkem habsburské dynastie, zemřel v říjnu roku 1740 a byl pohřben v blízkosti svých rodičů a bratra Josefa I. v kryptě u vídeňských kapucínů.