1. Úvod
Židovská komunita ani v meziválečném Československu netvořila početnou menšinu, ale disponovala značnou ekonomickou silou, zahrnující významné průmyslové a obchodní podniky. I méně majetní jednotlivci podporovali činnost mnoha židovských spolků, sdružení a zejména Židovských náboženských obcí, které v meziválečných letech velmi prosperovaly. Holocaust přežilo necelých 10 procent českých a slovenských Židů, jejichž majetek byl úplně zabaven, a to jak na území takzvaného Protektorátu tak ve "Slovenském štátě".
Ze 120 tisíc Židů žijících před válkou na území Čech a Moravy zahynulo 80 tisíc v koncentračních táborech. Jedna z mála možností, jak uniknout peklu byla emigrace. Jenže útěk ven byl nebezpečný a nákladný. Z celkového počtu židů žijících na území Čech a Moravy před rokem 1939 se asi 26 000 podařilo uniknout do zahraničí. Z koncentračních táborů se jich vrátilo jenom necelých šest tisíc. Z 20 tisíc lidí, kteří holocaust přežili, většina emigrovala v letech 1948 a 1968. Z majetku, který po sobě zanechali oběti holocaustu, tvořila po válce značnou část především takzvaná odúmrť - neboli majetek bez dědiců, připadající státu. Pro ty co přežili, byla sice takzvanými Benešovými dekrety obnovena vlastnická práva, ale navrácení majetku nepřímo zabránily únorové události a nástup komunismu.

2. Druhá republika
Mnichovskou dohodou bylo Československu velmocemi nadiktováno odstoupení českého pohraničí hitlerovskému Německu. Druhá republika, připravená Německem, Polskem a Maďarskem o 30 % území a třetinu obyvatel bývalého Československa, se potýkala s obrovskými hospodářskými a sociálními problémy. České a židovské obyvatelstvo v zabraném pohraničí bylo vystaveno pronásledování, násilí a nuceno k opuštění svých domovů. Po uzavření mnichovské dohody uprchlo do českého vnitrozemí více než 120 tisíc Čechů a zhruba 17 tisíc Židů. Při sčítání lidu v květnu 1939 bylo v sudetské župě napočítáno již pouze 2363 osob, které odpovídaly definici Žida podle norimberských zákonů.

Křišťálová noc se nevyhnula ani okupovanému pohraničí. V Liberci, Opavě, Krnově, Falknově (dnes Sokolov), Karlových Varech a na mnoha dalších místech byly vypalovány synagogy a ničeny židovské obchody a byty. Mnoho Židů bylo posláno do koncentračních táborů. Křišťálová noc na okupovaném území uspíšila proud židovských uprchlíků do českého vnitrozemí. Ty, kteří nechtěli odejít dobrovolně, vyvážely německé úřady násilně do nově vzniklého hraničního pásma s Československem.

Zklamání, deziluze, pocit krize a nejistoty vedly k opouštění demokratických a liberálních hodnot první republiky a k oživení českého antisemitismu. Zpočátku se nenávistná kampaň obrátila především proti židovským uprchlíkům z Německa a ze zabraných regionů, pro které prý nebylo v době národního ohrožení v republice místo. Vláda druhé republiky se bránila jejich přílivu a a především po Křišťálové noci byli židovští uprchlíci českými úřady na hranicích vraceni. Někdy byli nuceni trávit dlouhou dobu v zemi nikoho, neboť je ani jedna strana nebyla ochotná přijmout.

Pocit vnějšího ohrožení a pád demokratických hodnot dal zelenou snahám o národní integraci, vyloučení "nenárodních" prvků ze společnosti a hledání viníka za zánik první československé republiky. Propaganda pravicových stran spojených ve Straně národní jednoty se obracela proti parlamentní demokracii, Benešovi a Masarykovi. V rámci hledání vnitřního nepřítele, který údajně rozvracel jednotu českého národa, docházelo k oživení českého antisemitismu, který se s takovou silou projevoval naposled na přelomu 19. a 20. století, v době tzv. hilsneriády. Především v katolickém a agrárním tisku běžně vycházely antisemitské články a komentáře, v nichž byla Židům přikládána vina za ponížení českého národa. Nově se aktivizovala krajní pravice a s ní i antisemitská propaganda českých fašistů.

Československému ministru zahraničí Františku Chvalkovskému při návštěvě Berlína 21. ledna 1939 vytkl Adolf Hitler nedostatečnou rozhodnost při řešení "židovské otázky" v Československu. Bezprostředně poté rozhodla vláda o propouštění státních zaměstnanců židovského původu. Vláda přijala též nařízení o přezkoumání státního občanství zaměřené proti Židům, kteří nebyli české nebo slovenské národnosti. Na emigranty žijící v Československu byl vyvíjen tlak k opuštění země a mohla jim být na základě rozhodnutí vlády ukládána různá omezení.
Československá vláda byla však ve svých protižidovských snahách omezována obavami z bojkotu československého zboží na západních trzích a jednáním o zahraniční půjčku, která měla zlepšit finanční situaci druhé republiky.
Ta byla totiž vázána na dodržování práv židovského obyvatelstva a část z ní měla být použita k financování židovské emigrace.

Většina protižidovských nařízení přijatých během druhé republiky však nemohla být v krátkém čase, který nacistické Německo zbytkovému Československu vyměřilo, plně realizována.