Zlato a šperky byly Židům odnímány už po 15. březnu 1939 gestapem, z jejichž trezorů byly od roku 1941 (nařízením Reinharda Heydricha) zasílány do berlínské říšské pokladny. Současně byli Židé i židovské firmy od roku 1939 povinny přihlásit drahé kovy u Národní banky a o půl roku později následoval pro Židy příkaz povinného prodeje zlata a šperků obchodní společnost Hadega. Ta podléhala přímému dozoru úřadu protektora a peníze z prodeje, stanovené na minimální cenu, pak prodejcům posílala na účet, s nímž, jak už bylo řečeno nebylo možné disponovat. V roce 1941 byly tři miliony korun z tohoto prodeje převedeny prostřednictvím Zentralstelle fur judische Auswanderung (Úřadu, který se zabýval takzvaným řešením židovské otázky, jímž mělo být vystěhování Židů z protektorátu) na takzvaný Vystěhovalecký fond, z něhož mělo být, jak se v té době domnívali i sami Židé, hrazeno jejich "vystěhování" z území patřícího "říši". Ghetta, kam byly celé rodiny vystěhovány pouze s nejnutnějšími potřebami (50 kilogramy na osobu) a kde - ač v neuvěřitelně špatných podmínkách ještě byl život, byla pro mnohé poslední zastávkou před transportem do táborů s plynovými komorami. Hodnota movitého majetku, který po sobě Židé zanechali, a který zůstal v rukou okupační správy, činila (včetně peněz z vázaných účtu) dva miliony říšských marek. Ke stupňujícím se represím vůči Židům, ještě před započetím jejich hromadného vyvražďování, patřila vedle omezení na majetku i řada jiných protektorátních opatření, nemajících do té doby v novověké historii lidstva obdoby. Podle vládních nařízení o začleňování Židů do práce nesměl být už od července 1939 Žid činný například v soudnictví nebo ve veřejné správě. Podle pozdějších nařízení mohl být zaměstnán pouze s povolením úřadu práce, neměl nárok na nemocenskou dávku, nepřípustné (pod pokutou 100 tisíc korun) bylo přiznat Židům odměny, třináctý plat, nebo nárok na dovolenou. Výpověď bylo možné dát židovskému zaměstnanci ke konci následujícího dne. Židé směli vykonávat pouze řemeslnou práci, na níž byli povinni se přeškolovat.

Brzy po obsazení republiky se v rámci "řešení styku árijského a židovského obyvatelstva" objevily v úřadech, bankách a jiných veřejných místnostech cedule, označující vymezenou hodinu, kdy si zde Žid smí vyřídit své záležitosti. Určen musel být čas v době nejmenší návštěvnosti. Od října 1941 nesměl Žid podle nařízení říšského ministra vnitra opustit bez povolení obecní obvod svého bydliště.

V té době se už pro obyvatele "druhého řádu" uzavřely školy, divadla, kina, kavárny i restaurace a ani děti, pokud dovršily šestý rok, nesměly na veřejnost bez žluté hvězdy s černým označením JUDE. V létě 1942 vydalo Říšské ministerstvo zemědělství a krmiv zákaz prodávat Židům ovoce, zeleninu a maso a pouze Českomoravský svaz zahrádkářů byl splnomocněn k prodeji "hrubší" zeleniny.
V této době se už každý obyvatel protektorátu vystavoval nejtěžšímu trestu, pokud by se jakkoliv stýkal se Židem.

6. Ghetto Terezín
Na poradě 10. října 1941 se Reinhard Heydrich rozhodnul přeměnit město s pevností z 18. století na ghetto. Mělo plnit pouze průchozí funkci. Z Terezína měli být Židé transportováni dál na východ. I přesto zde ale zemřelo téměř 35 000 vězňů. Ghetto bylo přeplněné, lidé museli bydlet všude-ve sklepech, na půdách i v přístavních dvorech. Hygienické podmínky byly silně nedostačující. Proto není divu, že se začali šířit epidemie. Mrtví zůstali někdy i několik dní ležet mezi živými. Další pohromou byly vši, mouchy, blechy nebo krysy.

Do Terezína jezdily ale také děti. Z celkového počtu vězňů jich bylo 10 500, kterým nebylo v době transportu 15 let. V koncentračním táboře se děti také rodily. Z 250 dětí narozených v Terezíně jich přežilo pouze 25. Deportování dětí dále na východ ostatní vězni zabránit nemohli. Jejich ochranu ale považovali za svůj prvořadý úkol. Povedlo se jim pro děti vytvořit skutečné domovy dětí a mládeže. Starali se o ně vychovatelé a pečovatelé a i přes zákaz nacistů je učili základním věcem a mravním zásadám. Chlapci od 13 do15 let začali dokonce vydávat vlastní časopis. Jmenoval se Vedem.

Velice důležitou rolí v Terezíně byla kultura. Zezačátku byla sice trochu potlačovaná, ale později ji nacisté začali tolerovat z čistě propagandistických důvodů.
Velitelství SS ji nepovažovalo za nebezpečnou, protože umělci i diváci byli tak i tak odsouzeni na smrt.
Nejslavnějším je představení Prodané nevěsty od Bedřicha Smetany v provedení Rafaela Schaechtera v listopadu 1942. Účinkující hráli u polorozbitého klavíru bez světel a v oblečení se žlutou židovskou hvězdou. Velice oblíbená byla také dětská opera Brundibár. Složil ji jeden ze slavných vězňů-Hans Krása a libreto napsal Adolf Hoffmeister. Svojí oblíbenost získala hlavně díky svému námětu. Děti zde zvítězily nad Brundibárem, který ztělesňoval zlo. Premiéru měla v roce 1943 a dočkala se 55 repríz. Píseň, která zazněla v závěru opery se stala táborovou hymnou:“Brundibár byl poražen, už jsme ho dostali, zaviřte na buben, válku jsme vyhráli. Vyhráli proto jen, že jsme se nedali, že jsme se nebáli, že jsme si všichni svou písničku veselou do kroku zpívali…“ Jediným problémem provozu všech her byl neustálí odchod členů kulturní scény do vyhlazovacích táborů.