Hry musely být proto nacvičovány stále znovu, s jiným obsazením. Obětmi deportací se stali mimo jiné i Hans Krása, kabaretiér Karel Švenk, hudební skladatel Viktor Ullman, malíř a básní Petr Kien a další. Kultura měla zakrýt skutečnou tvář Terezína. K tomu také patří vytvoření rady starších, v čele s židovským starším. Byli jím postupně Jakub Edelstein, Paul Eppstein a Benjamin Murmelstein. Neměli ale žádnou moc rozhodovat o ničem. Museli totiž plnit příkazy velitelů SS.

Roku 1943 začala hrozit návštěva delagace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Proto začalo tzv. „zkrášlování ghetta“. Byla zřízena kavárna, několik obchodů, nový hudební pavilon, dětský park s houpačkami a hračkami atd. Terezín vyvolával dojem skutečného lázeňského městečka. Trasa pro výbor byla přesně naplánovaná, delegace se od ní nemohla odchýlit. Jediný problém by mohl nastat při přeplnění tábora. Hrozilo nebezpečí šíření epidemií. Himmler tento problém vyřešil jednoduše-deportoval do května 1944 17 500 vězňů do Osvětimi-Birkenau. Zde byl zřízen rodinný tábor-klamný obraz života vězněných Židů. Vězni nemuseli procházet počáteční selekcí, odkud byla vždy většina posílána přímo do plynových komor, mužské a ženské úseky nebyly odděleny ostnatým drátem a byl zřízen i dětský úsek, kde dostávali děti o něco lepší stravu. I přesto zde ale úmrtnost nebyla o nic nižší než v ostatních částech Osvětimi.

23.6.1944 se konečně uskutečnila návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně.
Z výboru se dostavil dr. Maurice Rossel spolu s dvěma dánskými představiteli. Do své zprávy Rossel napsal:“Řekněme, že jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem…“ Delegát měl jet také na návštěvu do rodinného tábora Birkenau. Nakonec ale z návštěvy sešlo, a tak byl tento tábor ze dne na den zlikvidován. Čeští Židé šli na smrt statečně. Podle očitých svědků si terezínské ženy, čekající na smrt v plynových komorách, zpívaly československou hymnu Kde domov můj, židovskou hymnu Hatikvu a Internacionálu.


Během jednoho měsíce v roce 1944 bylo z Terezína do Osvětimi vypraveno dalších 11 transportů. Naprostá většina z 18 000 deportovaných skončila v plynových komorách. I když se válka chýlila ke konci, stále přijížděly do Terezína transporty z různých koncentračních táborů. V důsledku toho se tam rozšířila epidemie skvrnitého tyfu. Na ten zemřelo ještě dalších 2 000 lidí.

Dne 5. května 1945 převzal Mezinárodní výbor Červeného kříže terezínské ghetto i Malou pevnost, což byla věznice gestapa, pod svou ochranu. Téhož dne také odešli z města poslední členové SS a 8. května 1945 začali městem proudit oddíly Rudé armády postupující na Prahu.

7. Závěr
Antisemitismus je jedním z nejstarších pocitů a projevů nenávisti. Je zmíněn již v Bibli (v knize Ester mluví Haman o jakémsi „roztroušeném a rozptýleném lidu“). Představuje jednu z forem náboženské, národnostní a rasové nesnášenlivosti, projevující se v nepřátelském vztahu k Židům; v průběhu dějin se prezentovala v různých odstínech: od opovržení přes diskriminaci až po pogromy, genocidu a holocaust. Samotný termín „antisemitismus“ je dosti problematický. Byl poprvé použit Wilhelmem Marrem v roce 1879 a měl nahradit existující termín Judenhass, který se pojil s křesťanským antisemitismem.

Z historického hlediska nacházíme dosti patrné rozdíly mezi různými odbobími: křesťanský antisemitismus byl v jádru rodinnou rozepří uvnitř židovského světa, mezi tradičním židovským chápáním sebe sama a novou, revoluční interpretací, která z některých zásadních prvků judaismu měla učinit základ náboženského světonázoru přijatelného pro nežidovské národy přes postavu Ježíše Krista z Nazaretu. Židé vyvinuli civilizaci s jedinečnými charakteristickými znaky, z nichž mnohé byly v příkrém protikladu k přijatým hodnotám starověkého světa; zde je možné uvést několik příkladů: z původně polyteistického základu vyvinuli přísně monoteistickou víru, která přešla z uctívání kmenového božstva k univerzální božské postavě, což znamenalo, že všichni lidé jsou si v zásadě rovni. „oko za oko, zub za zub“ znamená také poprvé rovnost před zákonem.

Když se Židé z politických a hospodářských důvodů rozptýlili jako menšina do světa, přišli do jeho různých částí se svou zvláštní kulturou. A pak příležitostně, když docházelo ke společenským krizím, se agresivita jenotlivců či skupin přenášela na tuto menšinu, takže se na ni mohlo útočit relativně bezelstně. Židé neměli být zabiti, jelikož měli duši, ale mělo se vyvinout veškeré úsilí směřující k jejich konverzi, nejlépe bez donucení. Na druhé straně se brzy objevilo obvinění, že Ježíš Kristus byl ukřižován na podnět Židů. A tu se uplatnila zásada kolektivní viny, jež vyústila v obvinění, že Židé zabili křesťanského Spasitele, který byl samozřejmě židovským učitelem, kterého zabili Římané. Jelikož bylo jasné, že pouze národ posedlý ďáblem mohl zabít Boha, ve značné části křesťanské teologie se stali Židé symbolem Satana.