Stejnou pomluvu převzal rasistický antisemitismus a byla náležitě využívána i nacisty. Z teologického antisemitismu se také vyvinul mýtus o židovské touze mít kontrolu nad světem- Satan chtěl vládnout světu proti Bohu a k dosažení tohoto cíle používal lidí posedlých; to převzal moderní antisemitismus a stal se zrcadlovým obrazem skutečné touhy nacistů dosáhnout právě tohoto cíle. Vždy, když se dostane společnost do huboké sociální, politické a mravní krize, projevuje se to nejen vypjatým nacionalismem, ale také antihumanismem, ztrátou úcty k člověku, ke svobodě, k odvaze osobní i občanské. Průvodním jevem takovýchto krizí bývá i mohutný vzestup antisemitismu, který jinak přežívá v latentní formě, aby byl kdykoli schopen propuknout ve své iracionální a nejhorší podobě. A tuto podobu na sebe vzal holokaust.

Abychom uchovali rozměry tragédie genocidy židovského obyvatelstva českých zemí za druhé světové války, je třeba si neustále připomínat, že za abstraktními čísly stojí osudy konkrétních mužů, žen a dětí, z nichž každý měl vlastní tvář, vlastnosti, politické přesvědčení a především nárok na lidskou důstojnost. Proto jsou jména zavražděných zaznamenána na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze a na stránkách Terezínské pamětní knihy.

V průběhu jara a léta 1945 se Židé, kteří přežili hrůzy holocaustu nebo bojovali v řadách zahraničních vojáků či odešli do emigrace, začali vracet domů.
Brzy se však setkávali s projevy antisemitismu: šlo např. o navrácení věcí, které Židé před svým odchodem dávali do úschovy svým sousedům a známým, kteří si na věci již tak zvykli, že je neradi vraceli. Můžeme tak hovořit o antisemitismu „špatného svědomí a chamtivosti“. K němu brzy přistoupil i antisemitismus sociálně ekonomický, spojený s otázkou restitucí židovského majetku. Konfiskace se totiž vztahovala i na ten židovský majetek, jehož majitel se za 1. republiky hlásil k německé obcovací řeči. S otázkami znárodňování, restitucí a konfiskací úzce souvisela i otázka židovské národnosti. Po válce byli Židé mnohdy ve společnosti(zvláště pak české) pociťováni jako exponenti němectví, takže řada z nich byla spolu s Němci dokonce odsunuta.

Dalo by se předpokládat, že po vítězství nad nacismem a po hrůzách holocaustu dojde k potlačení antisemitismu, že počátkem 21. století pro tento temný, iracionální a škodlivý směr nebude místa. Jsme však svědky opaku.
Vzestup extrémně pravicových živlů a rozšíření fundamentalistického islámu, právě tak jako ekonomické a sociální krize v různých částech světa- to vše vytváří živnou půdu pro antisemitské incidenty.