1. Úvod
Židovská komunita ani v meziválečném Československu netvořila početnou menšinu, ale disponovala značnou ekonomickou silou, zahrnující významné průmyslové a obchodní podniky. I méně majetní jednotlivci podporovali činnost mnoha židovských spolků, sdružení a zejména Židovských náboženských obcí, které v meziválečných letech velmi prosperovaly. Holocaust přežilo necelých 10 procent českých a slovenských Židů, jejichž majetek byl úplně zabaven, a to jak na území takzvaného Protektorátu tak ve "Slovenském štátě".
Ze 120 tisíc Židů žijících před válkou na území Čech a Moravy zahynulo 80 tisíc v koncentračních táborech. Jedna z mála možností, jak uniknout peklu byla emigrace. Jenže útěk ven byl nebezpečný a nákladný. Z celkového počtu židů žijících na území Čech a Moravy před rokem 1939 se asi 26 000 podařilo uniknout do zahraničí. Z koncentračních táborů se jich vrátilo jenom necelých šest tisíc. Z 20 tisíc lidí, kteří holocaust přežili, většina emigrovala v letech 1948 a 1968. Z majetku, který po sobě zanechali oběti holocaustu, tvořila po válce značnou část především takzvaná odúmrť - neboli majetek bez dědiců, připadající státu. Pro ty co přežili, byla sice takzvanými Benešovými dekrety obnovena vlastnická práva, ale navrácení majetku nepřímo zabránily únorové události a nástup komunismu.

2. Druhá republika
Mnichovskou dohodou bylo Československu velmocemi nadiktováno odstoupení českého pohraničí hitlerovskému Německu. Druhá republika, připravená Německem, Polskem a Maďarskem o 30 % území a třetinu obyvatel bývalého Československa, se potýkala s obrovskými hospodářskými a sociálními problémy. České a židovské obyvatelstvo v zabraném pohraničí bylo vystaveno pronásledování, násilí a nuceno k opuštění svých domovů. Po uzavření mnichovské dohody uprchlo do českého vnitrozemí více než 120 tisíc Čechů a zhruba 17 tisíc Židů. Při sčítání lidu v květnu 1939 bylo v sudetské župě napočítáno již pouze 2363 osob, které odpovídaly definici Žida podle norimberských zákonů.

Křišťálová noc se nevyhnula ani okupovanému pohraničí. V Liberci, Opavě, Krnově, Falknově (dnes Sokolov), Karlových Varech a na mnoha dalších místech byly vypalovány synagogy a ničeny židovské obchody a byty. Mnoho Židů bylo posláno do koncentračních táborů. Křišťálová noc na okupovaném území uspíšila proud židovských uprchlíků do českého vnitrozemí. Ty, kteří nechtěli odejít dobrovolně, vyvážely německé úřady násilně do nově vzniklého hraničního pásma s Československem.

Zklamání, deziluze, pocit krize a nejistoty vedly k opouštění demokratických a liberálních hodnot první republiky a k oživení českého antisemitismu. Zpočátku se nenávistná kampaň obrátila především proti židovským uprchlíkům z Německa a ze zabraných regionů, pro které prý nebylo v době národního ohrožení v republice místo. Vláda druhé republiky se bránila jejich přílivu a a především po Křišťálové noci byli židovští uprchlíci českými úřady na hranicích vraceni. Někdy byli nuceni trávit dlouhou dobu v zemi nikoho, neboť je ani jedna strana nebyla ochotná přijmout.

Pocit vnějšího ohrožení a pád demokratických hodnot dal zelenou snahám o národní integraci, vyloučení "nenárodních" prvků ze společnosti a hledání viníka za zánik první československé republiky. Propaganda pravicových stran spojených ve Straně národní jednoty se obracela proti parlamentní demokracii, Benešovi a Masarykovi. V rámci hledání vnitřního nepřítele, který údajně rozvracel jednotu českého národa, docházelo k oživení českého antisemitismu, který se s takovou silou projevoval naposled na přelomu 19. a 20. století, v době tzv. hilsneriády. Především v katolickém a agrárním tisku běžně vycházely antisemitské články a komentáře, v nichž byla Židům přikládána vina za ponížení českého národa. Nově se aktivizovala krajní pravice a s ní i antisemitská propaganda českých fašistů.

Československému ministru zahraničí Františku Chvalkovskému při návštěvě Berlína 21. ledna 1939 vytkl Adolf Hitler nedostatečnou rozhodnost při řešení "židovské otázky" v Československu. Bezprostředně poté rozhodla vláda o propouštění státních zaměstnanců židovského původu. Vláda přijala též nařízení o přezkoumání státního občanství zaměřené proti Židům, kteří nebyli české nebo slovenské národnosti. Na emigranty žijící v Československu byl vyvíjen tlak k opuštění země a mohla jim být na základě rozhodnutí vlády ukládána různá omezení.
Československá vláda byla však ve svých protižidovských snahách omezována obavami z bojkotu československého zboží na západních trzích a jednáním o zahraniční půjčku, která měla zlepšit finanční situaci druhé republiky.
Ta byla totiž vázána na dodržování práv židovského obyvatelstva a část z ní měla být použita k financování židovské emigrace.

Většina protižidovských nařízení přijatých během druhé republiky však nemohla být v krátkém čase, který nacistické Německo zbytkovému Československu vyměřilo, plně realizována.
3. Protižidovská politika po zřízení Protektorátu Čechy a Morava
V noci z 14. na 15. března 1939 překročila vojska nacistického Německa české hranice. Československý prezident Emil Hácha byl pod nátlakem v Berlíně donucen k souhlasu s nacistickou okupací českých zemí. 16. března byl Adolfem Hitlerem v Praze vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava, v němž byly české země odsouzeny do područí Německa a Čechům byla ponechána pouze fiktivní autonomie. V čele "protektorátu" stál říšský protektor, kterým se stal Konstantin von Neurath.

V době zřízení Protektorátu Čechy a Morava mělo podle oficiální statistiky na jeho území žít 118 310 Židů, z nichž se 103 960 hlásilo k židovskému vyznání. Zbytek byl jiného náboženství nebo bez vyznání.

Na protektorátním území mohli nacisté použít metody pronásledování a separace židovského obyvatelstva vyzkoušené již dříve v Německu, případně v připojeném Rakousku. Svůj vliv na protižidovskou politiku chtěla prokázat i protektorátní vláda, která měla především zájem na převedení židovského majetku do českých rukou. Tím se kromě jiného chtěla bránit obávané germanizaci. Omezení práv a svobod židovských obyvatel tak na sebe po vzniku Protektorátu nenechala dlouho čekat. Antisemitismus druhé republiky po okupaci okamžitě přerostl v praktickou protižidovskou politiku.

V počátcích okupace se snažily radikálně pravicové organizace - např. fašistická Vlajka - těžit z nastalé situace a domnívaly se, že bude dán volný průchod protižidovskému násilí. Množily se útoky na židovské objekty (synagogy) i proti jednotlivým Židům.
Na jaře 1939 např. fašisté zapálili synagogu v Jihlavě, poškodili synagogu v Dobříší a provedli protižidovský pogrom v Příbrami. Silné protižidovské výtržnosti byly hlášeny v srpnu 1939 v Brně, kde byla řada Židů surově napadena a zbita. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že české bezpečnostní složky většinou proti antisemitským výtržníkům zasahovaly a že akce českých fašistů nezískaly masovou podporu.

Protektorátní vláda v linii druhé republiky již na své první schůzi zakázala židovským lékařům výkon praxe ve veřejných institucích a vzala na vědomí zastavení praxe židovských advokátů ze strany advokátní komory. Židé měli být odstraněni ze všech vedoucích míst v průmyslových podnicích a dalších organizacích. Bylo schváleno vydání zvláštních nálepek k označení "árijských" obchodů. Další opatření protektorátní vlády směřovala k zamezení volného nakládání s židovským majetkem a k jeho přebírání do české správy. To ale nebylo říšským protektorem Konstantinem von Neurathem schváleno, neboť okupační úřady a německé průmyslové kruhy nebyly ochotné připustit arizaci židovského majetku do českých rukou.

Namísto toho vydal 21. června 1939 říšský protektor vlastní nařízení o židovském majetku, v němž byla na území Protektorátu pro definici židovství poprvé uplatněna rasová kritéria norimberských zákonů. Říšský protektor tím převzal iniciativu v protižidovské legislativě do svých rukou. Nařízení zakazovalo Židům a židovským podnikům svobodně nakládat s vlastním majetkem, přičemž říšský protektor dosazoval do židovských podniků nucené správce. Velmi široká definice židovského majetku a židovského podniku umožňovala okupačním úřadům prostřednictvím arizace germanizovat velkou část českých podniků.

Nacistické úřady zpočátku podporovaly židovskou emigraci a snažili se donutit co největší část židovského obyvatelstva k útěku do zahraničí. Za cestu ke svobodě museli emigranti platit vysoké poplatky a zanechat Říši většinu svého majetku.

V červenci 1939 byla podle vídeňského vzoru Adolfa Eichmanna zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která od této chvíle představovala jediný legální způsob emigrace. Ústředna ve složité a pro žadatele ponižující proceduře vyřizovala formality k emigraci, zajišťovala převzetí majetku emigrantů a zároveň vykonávala dohled nad židovskou náboženskou obcí.

Emigrace však byla stále obtížnější. Neustále se snižoval počet států, které byly židovské emigranty ochotny přijímat. Západní země, bránící se přílivu uprchlíků z Německa a jím okupovaných zemí, stanovily velmi nízké roční limity. Ty platily i pro Palestinu, kam utíkali především členové sionistických organizací. Po rozpoutání války se počet možných cílových zemí dále snižoval a nakonec byli emigranti odkázáni především na země Jižní Ameriky a Šanghaj. Také počty emigrantů se stále snižovaly.
Zatímco v roce 1939 se z Protektorátu legálně vystěhovalo 19 016 a v roce 1940 ještě 6176 Židů, v roce 1941 to bylo jen 535 a během následujících dvou let pouhých 93 osob. Celkem se tedy legálně z protektorátu vystěhovalo 26 093 Židů. K nim je třeba připočítat ty, kteří z Protektorátu utíkali ilegálně, především do Polska a po jeho obsazení na Slovensko. Celkem se odhaduje, že dohromady z Protektorátu uniklo zhruba 30 000 Židů. Řada z nich se později zapojila do zahraničního odboje. Část z nich také "konečné řešení židovské otázky" zastihlo v jiné zemi okupované Německem nebo nacházející se v nacistické sféře moci. Jenom transporty z Francie do Osvětimi bylo na smrt odvlečeno více než 600 bývalých československých občanů. ,

Z českých zemí bylo v letech 1941 - 1945 do Terezína, Lodže a dalších táborů deportováno celkem více než 81 tisíc Židů. Z nich se osvobození dočkalo pouze zhruba 10 500. Značná část židovského obyvatelstva nenastoupila do transportů, ale podílela se na ilegální odbojové činnosti či se ukrývala. Mnozí také před transportem raději ukončili svůj život dobrovolně. Počet protektorátních Židů, kteří působili v ilegalitě, byli zatčeni či spáchali sebevraždu se odhaduje na zhruba 8 tisíc.
Z nich podle odhadů přežilo necelých 850 osob. Nacistické "konečné řešení židovské otázky" si tak v Protektorátu Čechy a Morava vyžádalo téměř 80 tisíc lidských životů. ,

4. Norimberské zákony
V polovině září 1935 přijal německý Říšský sněm (Reichstag) dva ústavní zákony, které se staly základnou pro pozdější "legální" vyloučení Židů z německé společnosti a připravily půdu oficiálnímu provádění protižidovské politiky. Byly vyhlášeny 15. září na zvláštním zasedání Říšského sněmu svolaném do Norimberku u příležitosti každoročního sjezdu nacistické strany.
První z těchto zákonů, Zákon o říšském občanství*, stanovil, že občanem Říše může být pouze Němec nebo člověk s "příbuznou krví". V okamžiku zavedení tohoto zákona ztratili němečtí Židé svá politická práva a stali se Staatsangehörige (státními příslušníky), zatímco "árijští" Němci byli označeni jako Reichsbürger (říšští občané). Zákon o říšském občanství byl do roku 1943 postupně doplněn o celkem třináct prováděcích nařízení systematicky zbavujících Židy veškerých občanských práv. Už o dva měsíce později, 14. listopadu 1935, bylo vydáno první z těchto prováděcích nařízení, které stanovilo, kdo je považován za Žida nebo míšence.
Druhý zákon, Zákon na ochranu německé krve a německé cti*, zakazoval uzavírat sňatky mezi Židy a Němci a zapovídal také jejich mimomanželský styk. Židovským domácnostem bylo zakázáno zaměstnávat německé služebné ve věku do pětačtyřiceti let či vztyčovat německou vlajku.
S vyhlášením norimberských zákonů přestaly také platit výjimky (udělované veteránům z první světové války a státním úředníkům, kteří zastávali své posty už před rokem 1914) z dřívějších protižidovských zákonů.

Tyto nové rasistické zákony plnily nejen symbolickou funkci zdůraznění nutnosti vyloučení Židů ze společnosti, ale především legitimizovaly vlnu antisemitských bouří a zatýkání Židů, ke kterým docházelo během uplynulých několika měsíců, a ukončily období politické nestability vyvolané těmito bouřemi.
Sílící vlna protižidovského teroru podníceného Goebbelsovou propagandou, vyvrcholila v létě roku 1935. Hitler prohlásil, že s těmito "individuálními akcemi" nesouhlasí. To také dalo přímou záminku pro přijetí antisemitské legislativy. Jednoznačně definovat postavení Židů v Německu a legitimizovat tak nacistické řádění se v této chvíli stalo pro nacisty nutností. Regionální vládní úředníci a gestapo se opakovaně dotazovali po oficiálních platných normách a jednoznačném politickém stanovisku vůči Židům. Docházelo k roztržkám mezi stranickými aktivisty a státním aparátem, vyvolaným rovněž chybějící jasnou politikou. Také veřejnost žádala jednoznačnou a veřejnou definici oficiálního postoje k židovské otázce.

Debata předcházející přijetí zákonů se točila okolo třech hlavních bodů: 1) zbavení Židů občanských práv, 2) Rassenschande (zneuctění rasy), tedy otázky smíšených manželství a pohlavního styku mezi "árijci" a Židy, a 3) bojkotu židovských firem.
Už od počátku roku 1935 prohlašovalo mnoho předních nacistických funkcionářů (např. Wilhelm Frick, říšský ministr vnitra), že stát míní zbavit německé Židy občanství. Hjalmar Schacht, ministr financí, zase naznačoval, že byly připraveny různé protižidovské vyhlášky a opatření za účelem koordinace všech vládních antisemitských plánů. Také Gerhard Wagner, předseda Říšské asociace lékařů, vystoupil s plánem přijetí zákona na ochranu německé krve.
Vzhledem k tomu, že ani nacisté neměli (a ani nemohli mít) k dispozici žádný spolehlivý vědecký prostředek pro zjišťování "rasy", byla pro určení židovského původu podle norimberských zákonů rozhodující příslušnost prarodičů k židovské náboženské obci. Za plného Žida byl považován každý, kdo pocházel alespoň ze tří židovských prarodičů. Velmi komplikovaná byla pak kategorizace tzv. "míšenců". Za "míšence prvního stupně" či "položidy" byli považováni ti, kdo měli dva židovské prarodiče a k datu vydání norimberských zákonů nebyli členy židovské náboženské obce, ani nežili v manželství se Židem (v opačném případě byli považováni za plné Židy).
"Míšenci prvního stupně" měli sice obdobná práva jako plnoprávní němečtí občané, ale vztahovala se na ně některá omezení, např. směli uzavřít manželství pouze s "míšencem prvního stupně". Pro uzavření sňatku s Němcem nebo s "míšencem druhého stupně" potřebovali zvláštní výjimku. Za "míšence druhého stupně" platili všichni, kteří měli jednoho židovského prarodiče. Vztahovala se na ně sice také některá omezení ve výběru povolání, ale obecně platilo, že cílem byla jejich integrace do německé společnosti. Proto byli také např. odváděni do Wehrmachtu, německé armády.
Další komplikovaná nařízení se pak zabývala otázkou, do které z předchozích kategorií spadají děti narozené ze smíšených manželství nebo z manželství mezi "míšenci".
Tyto komplikované procedury se netýkaly pouze Židů, ale též nemalé části nežidovské společnosti. V řadě státních povolání byli zájemci nuceni dokazovat svůj "árijský" původ. Tímto způsobem byly do dokazování "židovského" nebo "árijského" původu zapojeny i církve, které spravovaly příslušné matriky. Principy kategorizace Židů a "míšenců" podle norimberských zákonů byly pak přejímány i v dalších zemích, které byly Německem okupovány, či německými satelity. V "Protektorátu Čechy a Morava" byly tyto principy poprvé použity v Nařízení říšského protektora o židovském majetku z 21. června 1939*.

5. Jak žili Židé v protektorátu Čechy a Morava
Po zavedení Protektorátu Čechy a Morava se nacistickému Německu otevřela cesta k uplatňování stejné protižidovské politiky jako předtím v Rakousku a Německu. Nacisté užili téměř všechny protižidovské stereotypy minulosti v systému racionální antisemitistické propagandy, jejímž nástrojem se v masovém měřítku stal tisk (především Der Stürmer), školství,věda i umění.

Hromadné a vyvražďování Židů nacisty (holocaust) započalo po 20. lednu 1942, když byly na konferenci ve Wannsee dohodnuty podrobné podmínky takzvaného "konečného řešení židovské otázky".

Daleko dřív - v červnu 1939, začaly v "Protektorátu Čechy a Morava" platit Norimberské zákony a Židé - občané "druhého" řádu, byli postupně omezováni ve všech právech, včetně práva na majetek. Od podzimu 1941 byli pak Židé hromadně transportováni do ghett na východ (po zřízení terezínského ghetta také do Terezína) a po zmíněném datu o organizaci holocaustu pak z ghett do vyhlazovacích táborů. O tom, kdo má být za Žida považován, existovaly podrobné předpisy, které vycházejí z Norimberských zákonů.

Obyvatelé protektorátu buď prokázali "árijský" původ a nebo museli být evidováni u své náboženské obce. Vyhlazování Židů předcházel důsledně promyšlený systém na soustředění a evidenci židovského majetku. Už podle nařízení říšského protektora z června 1939 se Židům, židovským podnikům a židovským osobním sdružením povolilo nakládat s nemovitostmi pouze s písemným schválením příslušného obrlandrátu. To znamenalo, že bez svolení nebylo možné s nemovitostí nakládat, prodat ji ani darovat. Možné ale například bylo exekucí nebo zástavou nemovitosti splatit dluh árijskému věřiteli. Zemědělské a lesní pozemky byly Židé podle zmíněného nařízení povinni přihlásit příslušnému obrlandrátu.
Pro Židy pak začal platit zákaz pozemky kupovat, najímat je, nebo zřizovat hospodářské závody. V lednu 1940 sice ještě neplatil,(tak jako na území Německa), nucený prodej židovské nemovitosti, ale podle nařízení protektora bylo možné zakázat provoz židovského podniku a nařídit jeho likvidaci. Nařízením a prováděcími výnosy protektorátních ministerstev o vyřazování Židů z hospodářství protektorátu, nařízením o odejmutí nájemních místností pro živnost i zákazem zakládat obchodní společnosti a disponovat vklady a majetkem, zanikaly postupně židovské firmy, obchody a společnosti.

Prováděcí vyhláškou říšského Ministerstva financí byly v roce 1940 Židům zablokovány účty v bankách. Všechny platby - důchody, platy, honoráře, splátky dluhu i loterijní výhry bylo možné Židům vyplatit pouze poukazem na vázaný účet. (I při výplatě loterijní výhry musel občan protektorátu prokázat árijský původ, jedině pak mu byla výhra vyplacena, v opačném případě byla zaslána na jeho vázaný účet). Ze všech svých účtů dohromady si pak jejich majitel mohl vybrat nejvýše 1.500 korun týdně na obživu pro celou rodinu.
Zlato a šperky byly Židům odnímány už po 15. březnu 1939 gestapem, z jejichž trezorů byly od roku 1941 (nařízením Reinharda Heydricha) zasílány do berlínské říšské pokladny. Současně byli Židé i židovské firmy od roku 1939 povinny přihlásit drahé kovy u Národní banky a o půl roku později následoval pro Židy příkaz povinného prodeje zlata a šperků obchodní společnost Hadega. Ta podléhala přímému dozoru úřadu protektora a peníze z prodeje, stanovené na minimální cenu, pak prodejcům posílala na účet, s nímž, jak už bylo řečeno nebylo možné disponovat. V roce 1941 byly tři miliony korun z tohoto prodeje převedeny prostřednictvím Zentralstelle fur judische Auswanderung (Úřadu, který se zabýval takzvaným řešením židovské otázky, jímž mělo být vystěhování Židů z protektorátu) na takzvaný Vystěhovalecký fond, z něhož mělo být, jak se v té době domnívali i sami Židé, hrazeno jejich "vystěhování" z území patřícího "říši". Ghetta, kam byly celé rodiny vystěhovány pouze s nejnutnějšími potřebami (50 kilogramy na osobu) a kde - ač v neuvěřitelně špatných podmínkách ještě byl život, byla pro mnohé poslední zastávkou před transportem do táborů s plynovými komorami. Hodnota movitého majetku, který po sobě Židé zanechali, a který zůstal v rukou okupační správy, činila (včetně peněz z vázaných účtu) dva miliony říšských marek. Ke stupňujícím se represím vůči Židům, ještě před započetím jejich hromadného vyvražďování, patřila vedle omezení na majetku i řada jiných protektorátních opatření, nemajících do té doby v novověké historii lidstva obdoby. Podle vládních nařízení o začleňování Židů do práce nesměl být už od července 1939 Žid činný například v soudnictví nebo ve veřejné správě. Podle pozdějších nařízení mohl být zaměstnán pouze s povolením úřadu práce, neměl nárok na nemocenskou dávku, nepřípustné (pod pokutou 100 tisíc korun) bylo přiznat Židům odměny, třináctý plat, nebo nárok na dovolenou. Výpověď bylo možné dát židovskému zaměstnanci ke konci následujícího dne. Židé směli vykonávat pouze řemeslnou práci, na níž byli povinni se přeškolovat.

Brzy po obsazení republiky se v rámci "řešení styku árijského a židovského obyvatelstva" objevily v úřadech, bankách a jiných veřejných místnostech cedule, označující vymezenou hodinu, kdy si zde Žid smí vyřídit své záležitosti. Určen musel být čas v době nejmenší návštěvnosti. Od října 1941 nesměl Žid podle nařízení říšského ministra vnitra opustit bez povolení obecní obvod svého bydliště.

V té době se už pro obyvatele "druhého řádu" uzavřely školy, divadla, kina, kavárny i restaurace a ani děti, pokud dovršily šestý rok, nesměly na veřejnost bez žluté hvězdy s černým označením JUDE. V létě 1942 vydalo Říšské ministerstvo zemědělství a krmiv zákaz prodávat Židům ovoce, zeleninu a maso a pouze Českomoravský svaz zahrádkářů byl splnomocněn k prodeji "hrubší" zeleniny.
V této době se už každý obyvatel protektorátu vystavoval nejtěžšímu trestu, pokud by se jakkoliv stýkal se Židem.

6. Ghetto Terezín
Na poradě 10. října 1941 se Reinhard Heydrich rozhodnul přeměnit město s pevností z 18. století na ghetto. Mělo plnit pouze průchozí funkci. Z Terezína měli být Židé transportováni dál na východ. I přesto zde ale zemřelo téměř 35 000 vězňů. Ghetto bylo přeplněné, lidé museli bydlet všude-ve sklepech, na půdách i v přístavních dvorech. Hygienické podmínky byly silně nedostačující. Proto není divu, že se začali šířit epidemie. Mrtví zůstali někdy i několik dní ležet mezi živými. Další pohromou byly vši, mouchy, blechy nebo krysy.

Do Terezína jezdily ale také děti. Z celkového počtu vězňů jich bylo 10 500, kterým nebylo v době transportu 15 let. V koncentračním táboře se děti také rodily. Z 250 dětí narozených v Terezíně jich přežilo pouze 25. Deportování dětí dále na východ ostatní vězni zabránit nemohli. Jejich ochranu ale považovali za svůj prvořadý úkol. Povedlo se jim pro děti vytvořit skutečné domovy dětí a mládeže. Starali se o ně vychovatelé a pečovatelé a i přes zákaz nacistů je učili základním věcem a mravním zásadám. Chlapci od 13 do15 let začali dokonce vydávat vlastní časopis. Jmenoval se Vedem.

Velice důležitou rolí v Terezíně byla kultura. Zezačátku byla sice trochu potlačovaná, ale později ji nacisté začali tolerovat z čistě propagandistických důvodů.
Velitelství SS ji nepovažovalo za nebezpečnou, protože umělci i diváci byli tak i tak odsouzeni na smrt.
Nejslavnějším je představení Prodané nevěsty od Bedřicha Smetany v provedení Rafaela Schaechtera v listopadu 1942. Účinkující hráli u polorozbitého klavíru bez světel a v oblečení se žlutou židovskou hvězdou. Velice oblíbená byla také dětská opera Brundibár. Složil ji jeden ze slavných vězňů-Hans Krása a libreto napsal Adolf Hoffmeister. Svojí oblíbenost získala hlavně díky svému námětu. Děti zde zvítězily nad Brundibárem, který ztělesňoval zlo. Premiéru měla v roce 1943 a dočkala se 55 repríz. Píseň, která zazněla v závěru opery se stala táborovou hymnou:“Brundibár byl poražen, už jsme ho dostali, zaviřte na buben, válku jsme vyhráli. Vyhráli proto jen, že jsme se nedali, že jsme se nebáli, že jsme si všichni svou písničku veselou do kroku zpívali…“ Jediným problémem provozu všech her byl neustálí odchod členů kulturní scény do vyhlazovacích táborů.
Hry musely být proto nacvičovány stále znovu, s jiným obsazením. Obětmi deportací se stali mimo jiné i Hans Krása, kabaretiér Karel Švenk, hudební skladatel Viktor Ullman, malíř a básní Petr Kien a další. Kultura měla zakrýt skutečnou tvář Terezína. K tomu také patří vytvoření rady starších, v čele s židovským starším. Byli jím postupně Jakub Edelstein, Paul Eppstein a Benjamin Murmelstein. Neměli ale žádnou moc rozhodovat o ničem. Museli totiž plnit příkazy velitelů SS.

Roku 1943 začala hrozit návštěva delagace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Proto začalo tzv. „zkrášlování ghetta“. Byla zřízena kavárna, několik obchodů, nový hudební pavilon, dětský park s houpačkami a hračkami atd. Terezín vyvolával dojem skutečného lázeňského městečka. Trasa pro výbor byla přesně naplánovaná, delegace se od ní nemohla odchýlit. Jediný problém by mohl nastat při přeplnění tábora. Hrozilo nebezpečí šíření epidemií. Himmler tento problém vyřešil jednoduše-deportoval do května 1944 17 500 vězňů do Osvětimi-Birkenau. Zde byl zřízen rodinný tábor-klamný obraz života vězněných Židů. Vězni nemuseli procházet počáteční selekcí, odkud byla vždy většina posílána přímo do plynových komor, mužské a ženské úseky nebyly odděleny ostnatým drátem a byl zřízen i dětský úsek, kde dostávali děti o něco lepší stravu. I přesto zde ale úmrtnost nebyla o nic nižší než v ostatních částech Osvětimi.

23.6.1944 se konečně uskutečnila návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně.
Z výboru se dostavil dr. Maurice Rossel spolu s dvěma dánskými představiteli. Do své zprávy Rossel napsal:“Řekněme, že jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem…“ Delegát měl jet také na návštěvu do rodinného tábora Birkenau. Nakonec ale z návštěvy sešlo, a tak byl tento tábor ze dne na den zlikvidován. Čeští Židé šli na smrt statečně. Podle očitých svědků si terezínské ženy, čekající na smrt v plynových komorách, zpívaly československou hymnu Kde domov můj, židovskou hymnu Hatikvu a Internacionálu.

Během jednoho měsíce v roce 1944 bylo z Terezína do Osvětimi vypraveno dalších 11 transportů. Naprostá většina z 18 000 deportovaných skončila v plynových komorách. I když se válka chýlila ke konci, stále přijížděly do Terezína transporty z různých koncentračních táborů. V důsledku toho se tam rozšířila epidemie skvrnitého tyfu. Na ten zemřelo ještě dalších 2 000 lidí.

Dne 5. května 1945 převzal Mezinárodní výbor Červeného kříže terezínské ghetto i Malou pevnost, což byla věznice gestapa, pod svou ochranu. Téhož dne také odešli z města poslední členové SS a 8. května 1945 začali městem proudit oddíly Rudé armády postupující na Prahu.

7. Závěr
Antisemitismus je jedním z nejstarších pocitů a projevů nenávisti. Je zmíněn již v Bibli (v knize Ester mluví Haman o jakémsi „roztroušeném a rozptýleném lidu“). Představuje jednu z forem náboženské, národnostní a rasové nesnášenlivosti, projevující se v nepřátelském vztahu k Židům; v průběhu dějin se prezentovala v různých odstínech: od opovržení přes diskriminaci až po pogromy, genocidu a holocaust. Samotný termín „antisemitismus“ je dosti problematický. Byl poprvé použit Wilhelmem Marrem v roce 1879 a měl nahradit existující termín Judenhass, který se pojil s křesťanským antisemitismem.

Z historického hlediska nacházíme dosti patrné rozdíly mezi různými odbobími: křesťanský antisemitismus byl v jádru rodinnou rozepří uvnitř židovského světa, mezi tradičním židovským chápáním sebe sama a novou, revoluční interpretací, která z některých zásadních prvků judaismu měla učinit základ náboženského světonázoru přijatelného pro nežidovské národy přes postavu Ježíše Krista z Nazaretu. Židé vyvinuli civilizaci s jedinečnými charakteristickými znaky, z nichž mnohé byly v příkrém protikladu k přijatým hodnotám starověkého světa; zde je možné uvést několik příkladů: z původně polyteistického základu vyvinuli přísně monoteistickou víru, která přešla z uctívání kmenového božstva k univerzální božské postavě, což znamenalo, že všichni lidé jsou si v zásadě rovni. „oko za oko, zub za zub“ znamená také poprvé rovnost před zákonem.

Když se Židé z politických a hospodářských důvodů rozptýlili jako menšina do světa, přišli do jeho různých částí se svou zvláštní kulturou. A pak příležitostně, když docházelo ke společenským krizím, se agresivita jenotlivců či skupin přenášela na tuto menšinu, takže se na ni mohlo útočit relativně bezelstně. Židé neměli být zabiti, jelikož měli duši, ale mělo se vyvinout veškeré úsilí směřující k jejich konverzi, nejlépe bez donucení. Na druhé straně se brzy objevilo obvinění, že Ježíš Kristus byl ukřižován na podnět Židů. A tu se uplatnila zásada kolektivní viny, jež vyústila v obvinění, že Židé zabili křesťanského Spasitele, který byl samozřejmě židovským učitelem, kterého zabili Římané. Jelikož bylo jasné, že pouze národ posedlý ďáblem mohl zabít Boha, ve značné části křesťanské teologie se stali Židé symbolem Satana.
Stejnou pomluvu převzal rasistický antisemitismus a byla náležitě využívána i nacisty. Z teologického antisemitismu se také vyvinul mýtus o židovské touze mít kontrolu nad světem- Satan chtěl vládnout světu proti Bohu a k dosažení tohoto cíle používal lidí posedlých; to převzal moderní antisemitismus a stal se zrcadlovým obrazem skutečné touhy nacistů dosáhnout právě tohoto cíle. Vždy, když se dostane společnost do huboké sociální, politické a mravní krize, projevuje se to nejen vypjatým nacionalismem, ale také antihumanismem, ztrátou úcty k člověku, ke svobodě, k odvaze osobní i občanské. Průvodním jevem takovýchto krizí bývá i mohutný vzestup antisemitismu, který jinak přežívá v latentní formě, aby byl kdykoli schopen propuknout ve své iracionální a nejhorší podobě. A tuto podobu na sebe vzal holokaust.

Abychom uchovali rozměry tragédie genocidy židovského obyvatelstva českých zemí za druhé světové války, je třeba si neustále připomínat, že za abstraktními čísly stojí osudy konkrétních mužů, žen a dětí, z nichž každý měl vlastní tvář, vlastnosti, politické přesvědčení a především nárok na lidskou důstojnost. Proto jsou jména zavražděných zaznamenána na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze a na stránkách Terezínské pamětní knihy.

V průběhu jara a léta 1945 se Židé, kteří přežili hrůzy holocaustu nebo bojovali v řadách zahraničních vojáků či odešli do emigrace, začali vracet domů.
Brzy se však setkávali s projevy antisemitismu: šlo např. o navrácení věcí, které Židé před svým odchodem dávali do úschovy svým sousedům a známým, kteří si na věci již tak zvykli, že je neradi vraceli. Můžeme tak hovořit o antisemitismu „špatného svědomí a chamtivosti“. K němu brzy přistoupil i antisemitismus sociálně ekonomický, spojený s otázkou restitucí židovského majetku. Konfiskace se totiž vztahovala i na ten židovský majetek, jehož majitel se za 1. republiky hlásil k německé obcovací řeči. S otázkami znárodňování, restitucí a konfiskací úzce souvisela i otázka židovské národnosti. Po válce byli Židé mnohdy ve společnosti(zvláště pak české) pociťováni jako exponenti němectví, takže řada z nich byla spolu s Němci dokonce odsunuta.

Dalo by se předpokládat, že po vítězství nad nacismem a po hrůzách holocaustu dojde k potlačení antisemitismu, že počátkem 21. století pro tento temný, iracionální a škodlivý směr nebude místa. Jsme však svědky opaku.
Vzestup extrémně pravicových živlů a rozšíření fundamentalistického islámu, právě tak jako ekonomické a sociální krize v různých částech světa- to vše vytváří živnou půdu pro antisemitské incidenty.
Zákon o říšském občanství
§ 1
(1) Státním příslušníkem je ten, kdo náleží do ochranného svazku Německé říše a je jí za to zvláště zavázán.
(2) Státní příslušnost se získá podle ustanovení zákona o říšské a státní příslušnosti.
§ 2
(1) Říšským občanem jest pouze státní příslušník německé nebo příbuzné krve, který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit německému národu a říši.
(2) Říšského občanství se nabývá propůjčením listiny o říšském občanství.
(3) Říšský občan je jediným nositelem v zákonech stanovených plných politických práv.

Zákon o ochraně německé krve a německé cti
Proniknut poznáním, že čistota německé krve je předpokladem další existence německého lidu, a prodchnut neochvějnou vůlí, zabezpečiti německý národ pro všechnu budoucnost, usnesl se říšský sněm jednohlasně na následujícím zákoně, který se tímto vyhlašuje:
§ 1
(1) Sňatky mezi židy a státními příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve jsou zakázány. Manželství uzavřená proti tomuto zákonu jsou neplatná, i když byla k obcházení zákona uzavřena v cizině.
(2) Žalobu na prohlášení manželství za neplatné může podat pouze státní návladní.
§ 2

Mimomanželský styk mezi židy a státními příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve je zakázán.
§ 3
Židé nesmějí ve své domácnosti zaměstnávat státní příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve mladší 45 let.
§ 4
(1) Židům se zakazuje vztyčovat říšské a národní vlajky a užívání říšských barev.
(2) Užívati židovských barev je jim naproti tomu dovoleno. Výkon těchto oprávnění je pod státní ochranou.
§ 5
(1) Kdo jedná proti zákazu § 1, bude potrestán káznicí.
(2) Muž, který jedná proti zákazu § 2, bude potrestán vězením nebo káznicí.
(3) Kdo jedná proti ustanovení §§ 3 nebo 4, bude potrestán vězením až do jednoho roku a peněžitou pokutou, nebo jedním z těchto trestů.

První prováděcí nařízení k zákonu o říšském občanství
§ 2
(2) Židovským míšencem je ten, kdo pochází od jednoho nebo dvou prarodičů, podle rasy plně židovských, není-li podle § 5, odst. 2, židem. Za plně židovského se bez dalšího pokládá prarodič, když příslušel k židovskému náboženskému společenství.
§ 5
(1) Židem je ten, kdo pochází při nejmenším od tří prarodičů, podle rasy plně židovských. Platí (tu) § 2, odst. 2, věta 2.
(2) Za žida se také pokládá státní příslušník, je-li židovským míšencem, pocházejícím od dvou plně židovských prarodičů,
a) když v době vydání zákona příslušel k židovskému náboženskému společenství nebo potom do něho byl přijat,
b) když v době vydání zákona byl v manželství se židem nebo potom do něho vstoupil,
c) když pochází z manželství se židem ve smyslu odstavce 1, jestliže bylo toto manželství uzavřeno za účinnosti zákona o ochraně německé krve a německé cti ze dne 15. září 1935,
d) když pochází z mimomanželského styku se židem ve smyslu odstavce 1 a narodil se nemanželsky po dni 31. července 1936.

Obsah
1. Úvod
2. Druhá republika
3. Protižidovská politika po zřízení Protektorátu Čechy a Morava
4. Norimberské zákony
5. Jak žili Židé v protektorátu Čechy a Morava
6. Ghetto Terezín
7. Závěr

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

"Arizace" a tzv. řešení židovské otázky v německém protektorátu