K tomu vyvinuli vhodný typsekery, jejímž ostřím při ráněvedené dolů štít rozsekli a při pohybu vzhůrujejím bodcem rozpáralihruď nebo krk. Při boji s mečem raději bodali nepříteledo ramen, loktůči kolen než aby sekali. V bitevní vřavě obvykle využívalipostavení vedvojici, vzájemně si kryjíce záda. Sasové zjistili, že jedinýzpůsob,jak útoku Vikingů odolat, je postavit ze štítů zeď, která by jechránila a umožnilajim bojovat. Vikingové čelili této taktice tím, žese snažili štítovou zeď
rozbítoštěpy, házenými zdálky, a tím donutitprotivníka k boji muže proti muži. Ačkolivsi Vikingové byli lépe než ostatní vědomi, jak výhodnéje zachovávat vbitvě
soudržnost, přesto oceňovali osobní statečnost. Kromě„obyčejných“válečníků se mezi nimi vyskytovali i tzv. berserkrové, kteříuprotivníků budili oprávněnou hrůzu a děs. Bylo o nich známo, žejakmile začnou útočit,nikdy neustoupí. V boji mezi dvěma oddíly seberserkr náhle oddělil odformace, strhal ze sebe brnění (a někdy
ioblečení), začal divoce křepčit a vykřikovat,pak rozbil svůj štít abybylo jasné, že se nehodlá krýt a chcezabít co nejvíc nepřátel.Po tomto úvodu se divoce vrhl do útoku nanepřítele. Často se mu podařiloprolomit nepřátelskou obranu a dostat sehluboko do nepřátelské formace, nežbyl sám zabit. Vikingovébyli národem, který žil především pro válku.

Bojovníka,který padl vboji, podle severské mytologie odvezly krásné valkýry doValhaly, kde sejedlo, pilo, hodovalo a cvičilo v boji, dokud nenastanekonec světa.Naopak na muže, který zemřel na nemoc či stářím, čekalamrazivá,nevlídná říše bohyně podsvětí Hel. Proto se Vikingové neobávalismrti v boji,naopak
boj vyhledávali. I staří, šediví válečníci tedyraději vyráželi do boje čina loupeživé výpravy, aby náhodou nezemřelidoma v posteli. Vikingskéságy hovoří o spoustě dobyvačných úspěchů. O hlavních zbraních,lehkých,rychlých a přesto pevných lodích, se však téměř nezmiňují.Dokud se poznatkyarcheologů opíraly jen o psané zdroje, vysvětleníkonstrukčních tajů takúspěšných plavidel nebylo možné. Druhá polovina19. století však v tomto ohleduznamenala velkou změnu. Nálezyzbytkůlodních trupů na pobřeží nedaleko norského hlavního městatotižznamenaly doslova průlom v poznatcích. Zjistilo se, že loděVikingů pro dálkovéplavby
dosahovaly nejčastěji délky kolem pětadvacetimetrů. Jejich základem sestala veslice, jež však byla svými rozměrymnohem větší a navíc opatřena kýlema plachtou. Některé součásti lodíbyly přitom vynalézavě spojeny tak, aby jimpružnost spojů za bouřlivéhoči velmi větrného počasí umožnila lépe vzdorovatvlnám. Díky vysoképohyblivosti plachty se loď mohla pohybovat i velmi ostřeproti větru.Manévrovací schopnost těchto lodí ve vlnách byla obrovská, cožpotvrdilyi další nálezy v
Dánsku koncem 50. a začátkem 60. let minuléhostoletí.Plavidla mohla přistávat i na mělčinách, kde se jejich posádkyrychlevyloďovaly či naopak dávaly na ústup, bylo-li to zapotřebí.Vikingovétuto taktiku využívali například tehdy, když podél celého severo- azápadoevropskéhopobřeží vyrabovávali prakticky bezbranné, avšak velmibohaté kláštery. Nežjejich nešťastní obyvatelé stačili přivolatjakoukoli pomoc a než tato pomocmohla dorazit na místo a jakkolizasáhnout, byli již Vikingové i s
uloupenýmzlatem astříbrem znovu v bezpečína moři a vyrovnat se jim právě tam už vůbecnebylo snadné.