Vikingové Vikingové patřili mezi germánské kmeny které se rozšířily skoro po celém světě. Slovo Vikingje pravděpodobně odvozeno od vík=záliv,říkali
si tak obyvatelé tříseverských zemí – dnešního Dánska, Norska
aŠvédska.V západní Evropě jimspíše přezdívali Normané a ve východní
zaseVarjagové.Vikingové byli nejen obávanými a nelítostnýmiválečníky, ale zároveň zručnými řemeslníky, šikovnými obchodníky a předevšímpravými mistry ve stavbě lodí a v ovládání lodní plachty. Dodnes zůstávázáhadou, jak mohla tak malá skupinka lidí ve své době tak výrazně ovlivnitdějiny. Zabydlelisev Rusku, kde vytvořili první panovnický rod - rod Rurikovců. Poruskýchřekách dopluli na východ až do Turecka a arabskýchkončin.Osídlili také částFrancie konkrétně poloostrov Normandie odkudroku 1066 podnikli úspěšnou invazido Británie, osídlili Irsko a jinéostrovy a poloostrovy. Jejich válečnévýpravy děsily Franky, Byzantince,Afričany i jiné země a národnosti žijícípředevším u Středozemního moře. Po mořských vlnách dosáhli na západě břehůIslandu, Grónska, které nazvaliGrenwald "Zelená Země" a americkéhokontinentu.

Nový svět tak pro sebe objevili již pět set letpředKryštofem Kolumbem. Neshody s místním obyvatelstvem - indiány atakévzdálenost od domova jim
zabránily v trvalejším osídlení. Obchodovatiplenit mohli Vikingové mnohem blíž svých severských domovů, nežveskutečnosti činili. Těžko říct, co určovalo jejich fascinaci provolání dálek aposedlost dobrodružstvím. Jisté však je, že ve svýchkolonizačních adobyvatelských výpravách pokračovali po více než dvěstoletí. K tomu,
aby takmohli činit, museli být dobře organizovaní avelmi sebevědomí.Vikingovébojovaliúčinně a disciplinovaně vzhledem k vzájemným přátelským vztahům
mezičlenyposádky. Tyto vzájemné rodinné nebo sousedské vazby byly rozhodněvýraznější nežu většiny jejich protivníků. Značná pohyblivost a momentpřekvapení jim často přistřetu dovolily vyrovnat početní převahunepřítele. Útočili v klínovitéformaci, na jejímž hrotu byli nejlepšíbojovníci.Vikingovébyli známí až legendární obratností v ovládání zbraní. Dovedli velmi dobřebojovat oběma rukama, často si předávalizbraň z jedné ruky do druhé,aby nepřítele zmátli. Někteří byli tak silní,že dokázali kopímprobodnout štít i s nepřítelem, jiní zase tak bystří, že v letuchytilinepřátelský oštěp a hodili jej zpět. Štíty používali v obraně iv útoku jako zbraň. Nejdříve úderemštítu vyrazili nepříteli zbraň zruky a pak ho hranou štítu srazilik zemi. Jiným známým vikingskýmtrikem bylo nechat nepřítele zabodnoutzbraň do svého štítu, pak jej ise zbraní, kterou pevně držel, srazit k zemi aokrajem štítu ho dorazit ranou dokrku. V boji zblízka se snažilinejprve rozpůlit jedinou ranou sekeryprotivníkův štít a druhou ranoujej zabít.
K tomu vyvinuli vhodný typsekery, jejímž ostřím při ráněvedené dolů štít rozsekli a při pohybu vzhůrujejím bodcem rozpáralihruď nebo krk. Při boji s mečem raději bodali nepříteledo ramen, loktůči kolen než aby sekali. V bitevní vřavě obvykle využívalipostavení vedvojici, vzájemně si kryjíce záda. Sasové zjistili, že jedinýzpůsob,jak útoku Vikingů odolat, je postavit ze štítů zeď, která by jechránila a umožnilajim bojovat. Vikingové čelili této taktice tím, žese snažili štítovou zeď
rozbítoštěpy, házenými zdálky, a tím donutitprotivníka k boji muže proti muži. Ačkolivsi Vikingové byli lépe než ostatní vědomi, jak výhodnéje zachovávat vbitvě
soudržnost, přesto oceňovali osobní statečnost. Kromě„obyčejných“válečníků se mezi nimi vyskytovali i tzv. berserkrové, kteříuprotivníků budili oprávněnou hrůzu a děs. Bylo o nich známo, žejakmile začnou útočit,nikdy neustoupí. V boji mezi dvěma oddíly seberserkr náhle oddělil odformace, strhal ze sebe brnění (a někdy
ioblečení), začal divoce křepčit a vykřikovat,pak rozbil svůj štít abybylo jasné, že se nehodlá krýt a chcezabít co nejvíc nepřátel.Po tomto úvodu se divoce vrhl do útoku nanepřítele. Často se mu podařiloprolomit nepřátelskou obranu a dostat sehluboko do nepřátelské formace, nežbyl sám zabit. Vikingovébyli národem, který žil především pro válku.

Bojovníka,který padl vboji, podle severské mytologie odvezly krásné valkýry doValhaly, kde sejedlo, pilo, hodovalo a cvičilo v boji, dokud nenastanekonec světa.Naopak na muže, který zemřel na nemoc či stářím, čekalamrazivá,nevlídná říše bohyně podsvětí Hel. Proto se Vikingové neobávalismrti v boji,naopak
boj vyhledávali. I staří, šediví válečníci tedyraději vyráželi do boje čina loupeživé výpravy, aby náhodou nezemřelidoma v posteli. Vikingskéságy hovoří o spoustě dobyvačných úspěchů. O hlavních zbraních,lehkých,rychlých a přesto pevných lodích, se však téměř nezmiňují.Dokud se poznatkyarcheologů opíraly jen o psané zdroje, vysvětleníkonstrukčních tajů takúspěšných plavidel nebylo možné. Druhá polovina19. století však v tomto ohleduznamenala velkou změnu. Nálezyzbytkůlodních trupů na pobřeží nedaleko norského hlavního městatotižznamenaly doslova průlom v poznatcích. Zjistilo se, že loděVikingů pro dálkovéplavby
dosahovaly nejčastěji délky kolem pětadvacetimetrů. Jejich základem sestala veslice, jež však byla svými rozměrymnohem větší a navíc opatřena kýlema plachtou. Některé součásti lodíbyly přitom vynalézavě spojeny tak, aby jimpružnost spojů za bouřlivéhoči velmi větrného počasí umožnila lépe vzdorovatvlnám. Díky vysoképohyblivosti plachty se loď mohla pohybovat i velmi ostřeproti větru.Manévrovací schopnost těchto lodí ve vlnách byla obrovská, cožpotvrdilyi další nálezy v
Dánsku koncem 50. a začátkem 60. let minuléhostoletí.Plavidla mohla přistávat i na mělčinách, kde se jejich posádkyrychlevyloďovaly či naopak dávaly na ústup, bylo-li to zapotřebí.Vikingovétuto taktiku využívali například tehdy, když podél celého severo- azápadoevropskéhopobřeží vyrabovávali prakticky bezbranné, avšak velmibohaté kláštery. Nežjejich nešťastní obyvatelé stačili přivolatjakoukoli pomoc a než tato pomocmohla dorazit na místo a jakkolizasáhnout, byli již Vikingové i s
uloupenýmzlatem astříbrem znovu v bezpečína moři a vyrovnat se jim právě tam už vůbecnebylo snadné.
Fregatadvaašedesáti takovýchto plavidel napříkladbrázdila v jednom období vikingskééry od 8. do 11. století našeholetopočtu Středozemní moře a ohrožovala Itálii,jižní Evropu, a dokoncei pobřeží afrického kontinentu. Vikingové vozívali nalodích také koně,aby byli pohyblivější i na souši.Moři,kormidlua lodní
plachtě nebyli Vikingové oddáni jen za svého života, lodějetotiž následovaly i do míst jejich posledního odpočinku. V řaděpřípadůskutečně až pod zem, kde byly k mrtvým přidávány spolu s řadoudalších osobníchcenností, jindy byly hroby alespoň na povrchu vyzdobenyvelkými kmeny tak, abyjejich půdorys připomínal obrys
vikingské lodi. Největšímuznánímumění starých Vikingů - vyzyvatelů obzoru a vládců lodní plachty -jeovšem skutečnost, že i nynější generace mořeplavců nacházejí stálemnoho prvků,které se od svých pradávných kolegů i dnes mohou učit.Co sevikinské kultury týče, jejím nejznámějším prvkem je runové písmoz vláštnítím,
že se tesalo do kamene. Nepoužívalo se však běžně, mělospíšejakousi břadní funkci. Používalo se například k zapsáníčarodějnýchformulí, byly jím popisovány náhrobní kameny, ale jsou známyi runami psanébalady skaldů (severští potulní písničkáři). Křesťanstvíse na sever dostalo ažv 11. století, do té doby vyznávali Vikingovésvůj vlastní pantheon bohů,z nichž nejdůležitější je bůh Ódin, pán severskýchbohů, dále záludný polobůh Loki a také mocný Thor, známý svýmhromovým kladivem. Ojejich uměleckých sklonech ařemeslné zručnosti vyprávějí bohaté nálezyzlatých, stříbrných a bronzovýchšperků a kovových a dřevěných předmětůdenní
potřeby, zdobených k rafinovanédokonalosti dovedeným germánskýmzvířecím ornamentem. O básnickém nadání tehdejších Seveřanů nás dostatečněpřesvědčuje poezie skaldů aorálnímytologické a hrdinské písně, zapsané později na Islandu.

Vikinskými výpravami Skandinávcinesmírně rozšířili svůj obzor, vidělicizí kulturu i přepych a jejich styk s křesťanskými zeměmi nezůstalbez odezvy v jejich mysli av
duchovním i politickém směřování k historicky
pokročilejšícivilizaci.internet: http://vikingove.mysteria.czpoužitá
literatura:HelenaKadečková: Dějiny IslanduDonald Featherstone:
Válečníci a válkyvestarověku a středověku

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk