Vždy předtím, než nacisté zavedli na okupovaných územích protižidovská opatření, udělali průzkum, nakolik budou ve svém úsilí podpořeni nežidovskou populací. V Polsku, Slovensku a Pobaltí jim průzkum potvrdil, že můžou začít hned. Také ve většině okupovaných zemí se likvidace Židů setkala jen s malým odporem. Až na Dánsko. Tam se všichni snažili Židům pomáhat. Proč? Dánsko bylo jedinou zemí, kde se každý od prostého rybáře až po krále podílel na záchraně Židů a po skončení války zůstalo naživu 98,5% dánských Židů. Pro Dány byla záchrana Židů vyjádřením protestu proti německé okupaci.

Nacistická politika vůči Romům byla velmi podobná jako protižidovská, nacisté fyzicky zlikvidovali čtvrtinu až třetinu Romů žijících v Evropě, odhadem kolem 400-600 tisíc lidí. Romové byli po celá staletí označováni za méněcenné a primitivní obyvatelstvo. Nacisté je zařadili do řad „nepřátel státu“ a měli být přesídleni a vyhubeni. V Osvětimi pro ně byl zřízen zvláštní tábor a na některých rodinách prováděl dr. Mengele své „vědecké“ pokusy. Tento tábor byl roku 1944 zlikvidován a Romové byli od té doby posíláni rovnou do plynu. Zajímavé je, že v roce 1956 Federální soud v NSR prohlásil, že od května 1943 byla většina deportací Romů prováděna z „vojenských důvodů a z důvodů prevence kriminality“ a Romům bylo tudíž přiznáno jen symbolické odškodné.

Po válce všichni tvrdili, že o holocaustu nevěděli. Ale je to vůbec pravda? Vždyť organizování transportů v celé Evropě vyžadovalo obrovský počet železničních i civilních zaměstnanců, kteří museli zajišťovat chod a pořádek vlaků. Zaměstnanci nebyli pod rozkazem, ani nebyli do práce nuceni a dokonce ani rozkazy SS pro železnice o deportacích nebyly tajné. Za transporty se platilo, děti do 4 let měly cestu zdarma. Každému čtvrtému cestujícímu byla poskytnuta sleva. Vypočítávalo se jízdné, vyhotovovaly se jízdní řády. Prostě perfektní organizace. Další otázkou je, jak mohly takové složité operace zůstat utajeny před světem. Možná to bylo proto, že byla válka, úplně jiné poměry a nebylo dobré, když lidé projevovali přílišnou zvědavost o to, co se děje v jejich okolí, v pracovních táborech, nebo kdo jsou podivní pasažéři ve vlacích.
Nejdůležitější je ale fakt, že lidé ani nebyli schopni představit si, co se kolem nich děje, protože v historii se nikdy nic podobného nestalo. Všichni byli propagandou přesvědčováni, že Židé jsou deportováni na východ, kde budou sloužit jako levná pracovní síla.
Ostatně i v Polsku, kde zabíjení trvalo už rok, začala pravda o nacistickém tajemství prosakovat až na jaře 1942 a teprve v létě tohoto roku se lidé ve Varšavě dozvěděli o továrnách na smrt v nedaleké Treblince.