V létě roku 1942 Japonci ovládali prostor sahající od východních hranic Indie až po ostrovy v centrálním Tichomoří a od Aleutských ostrovů až po Šalamounovy ostrovy. Počátkem června se na naléhání Jamamoty pokusilo Spojené loďstvo zničit zbytky amerického námořnictva u ostrova Midway, tisíc mil na západ od Havajských ostrovů, a utrpělo první vážnější porážku. Ale i po ztrátě čtyř letadlových lodí Tichomoří stále ovládalo císařské námořnictvo. Nicméně tento neúspěch způsobil, že se pozornost Japonců obrátila k jižnímu Pacifiku. Novým plánem Japonců byla konsolidace jejich postavení na Šalamounových ostrovech, což je souostroví složené ze sedmi velkých hornatých a džunglí porostlých ostrovů a mnoha menších ostrůvků, které se rozkládá 800 mil jihovýchodně od tehdy hlavní japonské základny v jižním Pacifiku - Rabaulu. Posádka o síle 1500 mužů už obsadila Tulagi, malý ostrov, jenž sloužil Britům jako administrativní hlavní stan. Patnáct mil na jih od Tulagi leží Guadalcanal, jeden z nejjižnějších ostrovů souostroví.

Tento devadesát mil dlouhý a patnáct mil široký ostrov s rozeklaným severním břehem a hustě zalesněný je lemován úzkou pobření planinou. Dne 1. července se vylodilo na tomto pobřeží v Lunga Pointu 2000 mužů japonských stavebních jednotek a začali připravovat letiště. Plánovalo se, že letadla letící z Guadalcanalu poskytnou vzdušnou ochranu další fázi japonské expanze - obsazení Nové Kaledonie a Fidži, jež by tak odřízlo proud amerických zásob do Austrálie.
Aniž by to Japonci věděli, jejich činnost bedlivě pozorovala skupina "Coastwatchers" (hlídači pobřeží) - což byli australští a britští farmáři a úředníci, kteří dobrovolně zůstali na území okupovaném Japonci. Na Guadalcanalu jim velel kapitán Martin Clemens. Za několik hodin po vylodění podal americkému hlavnímu stanu v jižním Tichomoří v Nouméi jasný obrázek o japonských záměrech. Americký velitel pro Tichomoří (CINCPAC) admirál Nimitz reagoval s energií sobě vlastní.

Dne 7. července nařídil jediné americké jednotce v jižním Pacifiku, která byla považována za bojeschopnou, 1. divizi námořní pěchoty na Novém Zélandu, aby se přepravila na sever a obsadila letiště. Velitel divize generálmajor Alexander A. Vandegrift energicky protestoval. Kromě hrstky délesloužících nižších a vyšších důstojníků se jeho svazek skládal z čerstvých branců, jejichž nezkušenost se ukázala, když se generální zkouška vylodění změnila v chaos. Nimitz nicméně zůstal neoblomný. Kdyby se Japoncům dovolilo dokončit jejich leteckou základnu, strategické perspektivy v jižním Pacifiku by byly špatné.

Dne 26. července 1942 se poblíž ostrova Kora shromáždila dosud vůbec největší úderná jednotka Spojených států v jižním Pacifiku, asi 350 mil jižně od ostrova Fidži - obojživelná úderná jednotka (TF 62) pod velením kontradmirála Richmonda Kellyho Turnera, skládající se z 23 dopravních plavidel s 18 000 příslušníky námořní pěchoty, chráněnými osmi křižníky a patnácti torpédoborci, a z podpůrné jednotky (TF 61) pod velením kontradmirála Fletchera, složené ze tří letadlových, jedné bitevní lodi, šesti křižníků a šesti torpédoborců. O jedenáct dní později, když byla flotila 60 mil na jih od ostrova Guadalcanalu, se TF 61 odpojila a zůstala v otevřených vodách. Mezitím TF 62 spěchala na sever, obeplula mys Esperance, severozápadní bod Guadalcanalu, večer 6. srpna vstoupila do kanálu Sealark, který odděloval severní břeh Guadalcanalu od Tulagi. Asi pět mil západně od ostrova Savo - sopečného kuželu, který se strmě tyčil z kanálu - se TF 62 rozdělila na dvě skupiny: jedna mířila k Tulagi, druhá k Lunga Pointu.

Za rozbřesku se námořní pěšáci z 1. přepadového praporu plukovníka Mika Adsona vylodili na ostrově Tulagi. Bylo to první americké útočné vylodění od roku 1898. Japonský velitel, když viděl velikost americké úderné jednotky, poslal rádiem zprávu do Rabaulu: "Síla nepřátelských jednotek je zdrcující. Budeme bojovat do posledního muže." Držel se dobře. Výrazně posíleným americkým nájezdníkům trvalo tři dny, než zničili japonskou posádku.
Na Guadalcanalu probíhalo vše jinak. Většina 1. divize námořní pěchoty přistála na pobřeží dvě míle na východ od Lunga Pointu krátce po deváté ráno, postoupila na jihozápad k letišti a zjistila, že Japonci uprchli do vnitrozemí. Naštěstí, protože vylodění probíhalo ještě chaotičtěji než praktický nácvik. Zásoby byly shazovány na beznadějně promíchané hromady a muži se potloukali kolem a čekali na rozkazy.

Japonský hlavní stan v Rabaulu se v té době zajímal mnohem víc o jejich invazi na Papuu, ležící 1000 mil na západ od Guadalcanalu, než o cokoli, co se dělo na ostrově. Prostě neměli muže, kteří by mohli podstatně posílit posádku na Guadalcanalu, a ani nebrali hrozbu vážně. Důvěřovali schopnostem svých leteckých a námořních sil odříznout zásobovací cestu americkému námořnictvu, a tak se rozhodli, že se s Američany vypořádají pouze tak, že tam zašlou 5000 mužů detašované jednotky ze 17. armády generála Hjakutakeho, která tehdy měla základnu na ostrově Guam. I když věděli, že to potrvá minimálně deset dní, než se detašovaná jednotka dostane na Guadalcanal, byli si jisti, že do té doby jejich námořní a letecké síly bitvu vyhrají.