Strategie Rabaulu téměř vyšla. Těžké japonské letecké útoky během 7. a 8. srpna stály admirála Fletchera 21 z jeho 99 stíhacích letadel a v noci 8. srpna poslal rádiem Turnerovi zprávu, že stahuje z dosahu své letadlové lodi. Ztráta letecké podpory znamenala, že Turner neměl jinou volbu než stáhnout TF 62. Během večera 8. srpna byly na pláž shozeny zásoby a úderná jednotka se připravila k odjezdu. V 1 hodinu po půlnoci došlo ke katastrofě. Když dorazily do Rabaulu první zprávy o vylodění, jeden křižník a torpédoborec spěchaly na jih. Nyní překvapily Turnerovy křižníky a v prudkém třicetiminutovém boji u ostrova Savo byly čtyři potopeny. Když nastal rozbřesk 9. srpna, věděli muži 1. divize námořní pěchoty, že jsou úplně sami na izolovaném předmostí na břehu, tisíc mil od nejbližší základny Spojenců. Jejich domněle impozantní námořnictvo bylo pryč a nechalo za sebou pouze zbytky a stále ještě hořící trupy křižníků. Pro mnohé se situace velmi podobala té, které musely čelit MacArthurovy obležené jednotky na Bataanu o čtyři měsíce dříve (dobytí Filipín).

Rozhodný japonský pozemní útok v této době by zcela určitě vedl ke zničení předmostí. Namísto toho Japonci omezili svou činnost na letecké nálety a ostřelování z lodí. I to bylo dost nepříjemné, ale poskytlo to Vadegriftovi čas vybudovat hranici opevnění se středem na Lunga Pointu, asi tři míle široké a tři hluboké, které v sobě uzavíralo letiště. Ženisté usilovně pracovali na dokončení ranveje, nyní pojmenované Henderson Field po hrdinovi od Midwaye. Dne 20. srpna přiletělo na právě dokončené letiště jedenatřicet letadel sboru námořní pěchoty - dvanáct střemhlavých bombardérů Dauntless a devatenáct stíhacích letounů Wildcat, která zmenšila pocit izolace námořních pěšáků a umožnila jim bránit se.

Námořní pěšáci už zjistili, že mají na ostrově přátele. Z džungle se vynořil kapitán Clemens a jednotka policejního sboru ze Šalomounových ostrovů s přesnými zprávami o topografii ostrova a o japonských pozicích - byly to první zpravodajské informace, které Vandegrift obdržel. Dne 19. srpna jeden z konstáblů, Jacob Vouza, při hlídání na východě od obranného opevnění narazil na velkou jednotku Japonců. Byl mučen, naražen na bajonet a ponechán svému osudu, ale podařilo se mu doplazit zpátky na předmostí se zprávou, že se chystá útok.

Vouza narazil na předvoj o síle 800 mužů z detašované jednotky z ostrova Guam, jež se vylodila z torpédoborce 18. listopadu. Jejich velitel, plukovník Kjanoó Ičiki, byl arogantní a svéhlavý důstojník, který věřil tomu, že i malý počet odvážně vedených Japonců může porazit mnohonásobnou převahu bílých vojáků. Místo aby počkal na zbytek detašované jednotky, rozhodl se zaútočit. Během večera 20. srpna jeho jednotky pronikly přes kokosovou plantáž až na východ ochranného opevnění námořní pěchoty. V 1.20 hodin po půlnoci dne 21. srpna vyrazily ze stromoví a hnaly se k zákopovým otvorům přes písečný břeh při ústí řeky Tenaru. Předem varovaní Američané je kosili kartáči ráže 37 mm a palbou z kulometů. Za rozbřesku námořní pěšáci v protiútoku chytili Ičikiho a jeho muže na kokosové plantáži. Střemhlavé bombardéry Dauntless z Hendersonu znovu pročesávaly celou oblast a pak nastoupily tanky Stuart námořní pěchoty a drtily Japonce pod svými pásy. "Zadní část tanků," zaznamenal si Vandegrift,"vypadala jako mlýnky na maso." Na konci dne bylo mrtvých 800 Japonců a 35 Američanů.

Tato akce, kterou Američané nazvali bitva u Tenaru, konečně přesvědčila hlavní stan Japonců, že na Guadalcanal budou muset poslat výrazné posily. Také americké vrchní velení si uvědomilo, že 1. divize námořní pěchoty bude potřebovat velké posily, pokud má udržet své nejisté předmostí. Guadalcanal se nyní stal vírem, jenž do sebe vtahoval všechny dostupné japonské a americké vojáky a materiál v jižním Pacifiku - chystala se vyčerpávající opotřebovací válka. Protože Američané kontrolovali Henderson Field (30. srpna už odtud vzlétlo víc než šedesát letadel), měli pod kontrolou vody kolem Guadalcanalu ve dne a mohli tak poskytovat úkryt pro vlastní zásobovací konvoje. Japonci byli nuceni doplňovat zdroje v noci. Od 22. srpna prováděli noční plavby úžinami Šalomounových ostrovů, aby na otevřených plážích vysadili muže a zásoby, rychlé dopravní lodě a torpédoborce "tokijského expresu" admirála Raizóa Tanaky. S cílem odříznout si vzájemně zásobovací trasy Američané a Japonci vybojovali mezi 22. srpnem a 30. listopadem celou řadu složitých a krvavých námořních a leteckých bitev. Některé, jako například bitva u východních Šalomounových ostrovů (22. - 25. srpna) a bitva u ostrovů Santa Cruz (26. a 27. října), byly rozsáhlé boje mezi letadlovými loděmi, protože Jamamoto se pokoušel nalákat Američany do bitvy ničivé svým pojetím. Jiné, jako třeba bitva u mysu Esperance (11. - 13. října) a bitva u Tassafarongy (30. listopadu), byly omezené srážky mezi flotilami během noci. Americké a japonské námořní ztráty byly zhruba stejné, ale americké loděnice mohly ztráty nahradit, zatomco japonské nikoli.

Klíčem válečného tažení se stala kontrola letiště Henderson Field. Všechen pozemní boj sledoval dosažení tohoto cíle - Japonci se buďto museli ranveje zmocnit, nebo jej vyřadit z činnosti, zatímco Američané jej potřebovali udržet za každou cenu. Mezi 22. srpnem a 12. zářím posílily Tanakovy noční konvoje japonskou posádku na Guadalcanalu na 5200 mužů. Mezitím Vandegrift zahájil dravé průzkumy. Počátkem září zprávy Clemensových zvědů o mocném japonském soustředění na jih od předmostí způsobily, že Vandegrift pozastavil průzkum a soustředil se na posílení obranného opevnění. Dne 10. září převelel z Tulagi Edsonovy Raiders (nájezdníky) a rozmístil je na nízkém hřebenu na jihovýchodě letiště, naproti japonským pozicím, tak jak byly v průzkumu hlášeny.

Nájezdníci nemuseli čekat dlouho. Ve 22 hodin večer 12. září japonský křižník a tři torpédoborce začaly ostřelovat jihovýchodní stranu opevnění a o dvacet minut později se vyřítilo z džungle 2000 Japonců. Nájezdníci, kteří byli zakopáni na úpatí hřebenu, je přivítali soustředěnou palbou a pak ustoupili na sever výše po svahu. Během následujícího dne se zakopali a položili ostnatý drát. V půl sedmé večer Japonci přišli znovu. Už jenom pouhá početní převaha přemohla Edsonovo pravé křídlo. Někteří se hnali podél americké linie, jiní se snažili dostat na letiště. Tři Japonce, kteří vtrhli do Vandegriftova velitelského bunkru, zastřelili generálovi pobočníci. Někteří z Američanů neměli daleko k panice, ale povzbuzoval je Edson s pokřikem námořní pěchoty: "Chcete žít navěky?" Přitahoval palbu dělostřelectva blíž a blíž k vlastním pozicím, dokud nepřešla jako stěna mezi jeho mužstvem a Japonci. Za rozbřesku se ukázal rozsah krveprolití. Víc než 600 Japonců leželo na hřebenu, který už námořní pěšáci přezdili "Krvavý", a 500 dalších bylo zraněno nebo pohřesováno. Američané také utrpěli těžké ztráty - 260 mrtvých nebo zraněných - ale udrželi své pozice.