Přes toto vítězství nebylo Vandrgriftovo postavení vůbec záviděníhodné. Japonci neúnavně v noci ostřelovali z lodí a během dne se přes ochranou clonu stíhacích letounů Wildcat stále ještě dařilo dostávat japonským bombardérům. Těžké deště, které začaly 1.října, naplnily zákopy a zvýšily tak ještě nepohodlí námořní pěchoty. Mezitím se Japonci připravovali na provedení dalšího útoku. Dne 9. října přistál na Guadalcanalu generálporučík Harukiši Hjakutake, velitel japonské 17. armády, spolu s velkou částí své 2. divize, praporem středních tanků a plukem houfnic ráže 150 mm, které brzy začaly ostřelovat předmostí na pláži. O čtyři noci později bitevní křižíky Kongó a Haruna, které vypluly z Lunga Pointu, vypálily na Henderson Field za pouhé dvě hodiny 918 granátů ráže 14 palců. Za rozbřesku připomínala letištní dráha měsíční krajinu - polovina letadel námořní pěchoty byla zničena, a i když bylo zabito pouze 41 mužů, stovky se jich potloukaly kolem, protože se staly obětí extrémního "bitevního šoku". V následujících dvou nocích japonské křižníky vypálily dalších 2000 granátů.

Jamamotovy lodě se nyní přesunuly do vod jižních Šalamounových ostrovů, aby přinutily bojovat americké válečné námořnictvo, zatímco Američany začaly obléhat Hjakutakeho jednotky o síle 20 000 mužů.
Na rozdíl od primitivních frontálních úroků, jež způsobily katastrofu v bitvách u Tenaru a na Krvavém hřebenu, Hjakutake se chystal použít úskoku. Tanková a pěší jednotka pod velením generálmajora Tadašiho Sumijošiho měla udeřit na západní straně opevnění přes řeku Matanikau a odpoutat pozornost Američanů, zatímco hlavní úderné jednotky pod velením generálporučíka Masaa Marujamy se budou pohybovat po trase v džungli kolem předmostí na pláži a udeří z jihu. Naštěstí pro Američany Marujamův postup zadržela hustá džungle a Marujama naléhal na odklad akce. Hjakutake souhlasil, ale jeho rozkaz na posunutí akce se nedostal k Sumijošimu. Za východu slunce 23. září Sumijošiho tanky vyjely na písečný pruh u ústí řeky Matanikau a byly rozdrceny koncentrovanou palbou protitankových děl ráže 37 mm námořní pěchoty. O pět hodin později zaujímaly konečně Marujamovy jednotky své postavení mírně na východ od Krvavého hřebene. V 11 hodin zaútočily v oslepujícím dešti.

Zteč byla vedena 29. plukem plukovníka Tošariho Šojiho a podařilo se prolomit americké obranné opevnění. Při útoku na severu předmostí přecházeli vojáci přes plochou travnatou plošinu. Šoji v extázi poslal rádiovou zprávu, že dobyl Henderson Field, a na své lodi dál na severu Jamamoto zajásal a nařídil, aby se jeho flotila přiblížila ke Guadalcanalu. Ale Šoji nebyl na Henderson Fieldu. Mezi jeho jednotkami a letištěm byl ještě jeden hřeben - a tento hřeben 7. pluk námořní pěchoty bránil zuby nehty. Po celou noc zuřil neúprosný boj muže proti muži a za rozbřesku Marujama stáhl své jednotky a zanechal za sebou 900 mrtvých. Po celý den japonské letectvo zasypávalo palbou a bombami tento hřeben a v intervalech mezi nálety se k zemi snášely s jekotem houfnicové granáty ráže 150 mm. Byla neděle - které se později v celém sboru námořní pěchoty začalo říkat "zákopová". Za setmění Marujamovi muži zaútočili znovu a opět byli odraženi. Za úsvitu 26. října už toho měl Marujama dost a stáhl se do džungle, když za sebou zanechal 3500 mrtvých.

Hjakutake byl zklamán tímto zvratem, ale ještě se nevzdal naděje. Rozhodl se povolat 11 000 mužů své veteránské 38. divize k posílení 30 000 Japonců, kteří tehdy byli na ostrově, a rozdrtit předmostí pouhou početní převahou. Pokus o dopravu těchto jednotek na ostrov však skončil strašnou námořní bitvou u Guadalcanalu, již admirál Richmond Kelly Turner popsal jako "nejlítější námořní bitvu, která kdy byla vybojována". Bitevní lodě pálily na téměř vodorovný hřeben, ale bitvu rozhodlo americké letectvo, jež získalo převahu ve prospěch Američanů. Konvoj přivážející 38. divizi byl prakticky zničen a na ostrov se dostalo pouze asi 2000 mužů. Pro Japonce bylo ještě horší to, že bitvou Američané získali kontrolu nad mořem u jižních Šalomounových ostrovů jak ve dne, tak i v noci. Japonci si nyní uvědomili, že měli 30 000 mužů na tropickém ostrově, který nemohli přiměřeně zásobovat. Tanakovy torpédoborce sice stále ještě projížděly v noci kolem pobřeží, ale už nemohly riskovat, že zastaví vyloďování zásob - namísto toho je Japonci vrhali zapečetěné v bubnech přes palubu v naději, že některé z nich se vyplaví na břeh. Téměř nepřetržitý déšť ohlásil příchod malárie, přičemž tuto nemoc brzy doplnila horečka dengue a amébovitá úplavice. Počátkem prosince se rozšířila také podvýživa a do poloviny prosince začali Japonci ve velkých počtech umírat.

Námořní pěšáci také trpěli, ale přitom měli poměrně plné žaludky a malárii drželi pod kontrolou do určité míry díky novému léku - atabrinu. Hlavním rozdílem však bylo, že nemocné příslušníky námořní pěchoty šlo evakuovat vzduchem - do konce listopadu z 8580 Američanů, kteří byli od začátku kampaně hospitalizováni, 3919 přepravili letecky na Novou Kaledonii. Počátkem prosince byla celá 1. divize námořní pěchoty evakuována po moří - z ní asi jedna třetina mužů byla z lékařského hlediska neschopna služby - a nahradila ji 2. divize námořní pěchoty a divize Americal námořní pěchoty, vytvořená z armádních jednotek, které byly posádkou na Nové Kaledonii. Vyčerpaný Vadegrift také odjel a předal velení armádnímu důstojníkovi generálporučíku Patchovi. Japonská zpravodajská služba informovala vrchní velení o těchto změnách a Tokio vědělo, že jeho vlastní zesláblé jednotky nemohou čerstvým americkým vojákům odolávat. Císařská konference 31. prosince dospěla k jedinému možnému rozhodnutí: i když to bylo mimořádně riskantní, je nutno všechny jednotky evakuovat v noci.

Počátkem ledna roku 1943 zaháněly čerstvé Patchovy divize Japonce vytrvale směrem na západ k mysu Esperance. Japonci, i když byli na dně sil, houževnatě odporovali, ale protože měli v úmyslu provést evakuaci z tohoto mysu, před Američany ustoupili. V sedmi nocích po sobě, od 1. do 7. února, zachránily rychlé konvoje torpédoborců 13 000 Japonců z otevřených pláží - což byla nejobratnější evakuace od doby, kdy Britové odjížděli z Gallipoli o dvacet šest let dříve. Ale Japonci za sebou nechali 25 000 mrtvých. Ztráty Američanů byly jen 1592 mrtvých a 4300 zraněných. Jakékoli zdánlivě logické zdůvodňování nemohlo zastřít skutečnost, že Japonci utrpěli velkou porážku.

Na rozdíl od podivného amerického vítězství u Midwaye, vyčerpávající opotřebovací boj o Gudalcanal otestoval nejen americké a japonské ozbrojené síly, ale také ekonomiku a společnost, která stála za nimi. Byl to právě tenhle druh bitvy, o němž Jamamoto doufal, že k němu nedojde při útoku na Pearl Harbor, protože věděl, že v jakémkoli střetu jen pouhé síly musejí Američané vyhrát. A to se také ukázalo. Bezprostředně po bitvě u ostrova Savo by Japonci bývali mohli zničit předmostí, pokud by na ně vrhli dostatečné síly. Zdržení dalo Američanům čas připravit obranné postavení a poté se už japonské útoky rozbíjely na stále silnější obraně. Dobytí Guadalcanalu bylo klíčové pro znovudobytí Šalomounových ostrovů, které zase umožnilo izolaci Rabaulu a nakonec i znovudobytí Filipín. Od 7. února roku 1943 byla inicativa v tichomořské válce jasně na straně Američanů