Příčiny, charakter, smysl a výsledky druhé světové války (l939 – l945)
Druhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem v lidských dějinách a mimořádně významnou událostí XX. století. Měla dalekosáhlé důsledky a promítla se do všech oblastí života společnosti. Barbarský, agresivní fašismus vystavil hrozbě zničení nejzákladnější hodnoty lidské civilizace. Jedině díky mohutné protifašistické koalici, jejíž hlavní silou byl Sovětský svaz, se podařilo odvrátit hrozící nebezpečí a zachránit národy světa před novodobým otroctvím.
Druhá světová válka vznikla uvnitř kapitalistického světa v důsledku prudkého zostření rozporů mezi nerovnoměrně se rozvíjejícími kapitalistickými zeměmi. Úloha bezprostředního podněcovatele a útočníka připadla nejreakčnějším státům tehdejšího světa – nacistickému Německu, fašistické Itálii a militaristickému Japonsku.
Válka se rozvíjela v odlišných, kvalitativně nových historických podmínkách. Nejdůležitější z nich byl vznik a existence Sovětského svazu. Hlavním a určujícím rozporem epochy zahájené vítězství Velké říjnové socialistické revoluce byl rozpor mezi dvěma protikladnými společenskými soustavami – kapitalismem a socialismem. Proto oba soupeřící imperialistické bloky (Velká Británie, Franci a Spojené státy americké – Německo, Itálie a Japonsko), byl přes závažné rozpory, jež je rozdělovaly, jednotné v úsilí zničit Sovětský svaz, zastavit revoluční proces a obnovit neomezenou moc kapitálu ve světě.

Zatímco Francie a Velká Británie představovaly buržoazně demokratické společenské zřízení, patřily fašistické mocnosti, především nacistické Německo, k nejreakčnějším, nejšovinističtějším státům tehdejšího světa. Svou dobyvačnou politikou, vážnou a reálnou hrozbou pro světovou kulturu a civilizaci, vytvořili fašisté další závažný protiklad tehdejší doby – rozpor mezi nezávislostí, základními právy a demokratickými výsadami lidí na jedné straně a mezi fašistickou tyranií a novodobým barbarstvím na straně druhé.
V letech předcházejících druhé světové válce existovaly reálné možnosti zachránit světový mír. Objektivní možnost semknout mírumilovné síly v mezinárodním měřítku a zabránit fašistické rozpínavosti a světové válce zmařila politika vládnoucích kruhů Velké Británie, Francie a Spojených států, jež se vyznačovala úsilím usměrnit fašistickou agresi proti SSSR, a to i za cenu porobení četných národů a států Evropy i dalších světadílů.

světovému válečnému konfliktu. Všechny pokusy Sovětského svazu prosadit politiku kolektivní bezpečnosti a vytvořit pevnou hráz proti další fašistické agresi zmařila mnichovanská politika západních mocností.
Válka vypukla l. září l939. Fašistické mocnosti – Německo, Itálie, Japonsko a jejich spojenci – vedly od počátku do konce dobyvačnou, nespravedlivou válku. Velká Británie a Francie, jež vstoupily po přepadení Polska do války, nepodnikly žádná účinná opatření, jimiž by zastavily fašistickou agresi. Vedly tzv. „podivnou válku“, jež byla pokračováním mnichovské politiky. Druhá světová válka tedy začala z obou válčících stran, neboť obě strany v ní prosazovaly jedině své zájmy. Mezikapitalistické rozpory se ukázaly bezprostředně silnějšími a nedovolily vytvořit jednotnou protisovětskou frontu. Sovětský svaz zatím zůstal mimo válečný konflikt. Významnou měrou k tomu přispěla jeho zahraniční politika, rostoucí hospodářská a vojenská síla, jakož i podpora mezinárodního komunistického a dělnického hnutí a sympatie světové demokratické veřejnosti.

Z hlediska států, jež se staly obětí fašistické agrese, však byla válka v celém svém průběhu válkou spravedlivou a osvobozeneckou. Bylo tomu tak především proto, že boj porobených národů proti fašistickým útočníkům a okupantům nebyl pokračováním antisovětské politiky buržoazních vlád těchto zemí, nýbrž národně osvobozeneckým, antifašistickým hnutím lidu. Pro druhou světovou válku bylo charakteristické, že se jí účastnily lidové masy, které nejenže nezůstaly pasivními vykonavateli vůle svých vlád, nýbrž svým aktivním a cílevědomým bojem proti fašismu se zasloužily o jeho revoluční a demokratické vyústění.
Na porážce a zničení světového fašismu musely mít od počátku životní zájem nejen Sovětský svaz, mezinárodní dělnická třída a porobené národy, nýbrž všechny pokrokové složky a demokratická veřejnost celého světa. Tato skutečnost byla též rozhodující pro sjednocení národů a států bojujících proti fašistické agresi.
Když 22. června l9l4 nacistické Německo přepadlo Sovětský svaz, začala Velká vlastenecká válka sovětského lidu a jeho armády. Na pole druhé světové války vstoupila mohutná materiální a duchovní síla, jež byla schopna nejen odolávat náporu hitlerovských armád, ale nakonec je i porazit.

Do popředí se tak dostal nesmiřitelný boj dvou protikladných společenských systémů – kapitalismu a socialismu. Velká vlastenecká válka Sovětského svazu proti nacistickému Německu byla hlavní a podstatnou částí druhé světové války. Z hlediska svých cílů byla nesporně nejpokrokovější a nejspravedlivější válkou – válkou na obranu socialistické vlasti, země, jež byla základnou a oporou světových revolučních sil.
Rozhodující oddíl na porážce světového fašismu měl tedy Sovětský svaz. Dokázal zmobilizovat potřebné materiální a psychické zdroje země, učinil přítrž fašistické rozpínavosti a přivodil zásadní zvrat v celém průběhu druhé světové války. Odrazil počáteční nápor fašistických spojenců a ve vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kurska vytvořil základní předpoklady nejen k vyhnání vetřelců ze své země, nýbrž i k osvobození porobených národů Evropy a Asie a k dovršení porážky nacistického Německa a militaristického Japonska. Také Velká Británie a Spojené státy americké, které vstoupily do války po japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941, se zasloužily o porážku fašistického bloku.

Druhá světová válka měla mimořádný historický význam a její důsledky se dalekosáhle promítly do poválečného období. Fašistický blok, který byl nejreakčnější a nejútočnější částí, byl rozhodně poražen. Sféra nadvlády kapitalismu se podstatně zmenšila, přičemž došlo k zostření jeho všeobecné krize. Vítězství pokrokových, demokratických a mírových sil urychlilo světový revoluční proces. Sovětský svaz vyšel z války posílen, a to s velkou mezinárodní autoritou a prestiží. V četných zemích Evropy a Asie vznikly příznivé podmínky pro vítězství socialistické revoluce. Tento vývoj se stal mocným impulsem pro rozvoj třídního boje proletariátu v kapitalistických zemích a pro růst komunistických idejí ve světě. To vše ovlivnilo též bouřlivý rozmach národně osvobozeneckého boje národů všech kontinentů, jenž vyústil v rozpad koloniálního systému. A v neposlední řadě vznikly také nové, nesrovnatelně příznivější podmínky pro řešení nejpalčivějšího problému současnosti – udržení míru na naší planetě.