Druhé období války (22. 6. 1941 – 18. 11. 1942)
Základním mezníkem druhého období války bylo přepadení Sovětského svazu Německem a jeho satelity. 22. Června 1941 začala Velká vlastenecká válka sovětského lidu, která se stala hlavní součástí druhé světové války. Vstup SSSR do války zásadně změnil poměr sil, který se do té doby vyvíjel ve prospěch fašistického bloku. Sovětský svaz byl nejdůslednějším a nejrozhodnějším bojovníkem proti fašismu, byl zárukou, že válka neskončí kompromisem, nýbrž totální porážkou světového fašismu a osvobozením zotročených národů.

Japonským útokem na americkou základnu Pearl Harbor v prosinci 1941 se válka rozšířila i do jihovýchodní Asie a Tichomoří. SSSR, USA a Velká Británie navázaly spojenecké svazky a utvořily jádro mezinárodní antifašistické koalice.
Vedoucí silou této mohutné aliance byl Sovětský svaz
Sovětský svaz však i za této mezinárodně politické konstelace nesl takřka celou tíži války proti Německu, které bylo nesporně hlavní údernou silou fašistického bloku. Sovětsko-německá fronta, kde se odehrávaly gigantické bitvy, byla rozhodující frontou druhé světové války.
Fašistická vojska využila momentu překvapení a počáteční početní i materiální převahy a pronikla v prvních týdnech a měsících hluboko do sovětského vnitrozemí. V těchto kritických okamžicích se však plně projevila síla sovětského státu. Postup fašistických vojsk byl umožněn jen za cenu vysokých ztrát na lidech i válečném materiálu. Všeobecný útok nakonec uvázl před Leningradem, Moskvou, Voroněží a Rostovem na Donu. Plán, který předpokládal, že do počátku zimy 1941 německá vojska vítězně ukončí východní tažení na linii Archangelsk-Astrachaň, se začal hroutit.

Na přelomu roku 1941 a 1942 dobyla Sovětská armáda prvního velkého vítězství v bitvě u Moskvy. Fašistická vojska v ní byla poražena a ustoupila na západ.
Na jaře 1942 se Hitler znovu pokusil o rozhodující úder. Soustředil jádro svých sil na jižním úseku fronty a vyslal je k Volze a ke Kavkazu. Cílem tohoto útoku bylo odříznout Moskvu od důležitých průmyslových, zemědělských a naftových oblastí na jihu země, poté ji obchvátit, dobýt a tím zlomit odpor celého Sovětského svazu. V červnu 1942 se mezi Donem a Volhou strhla největší bitva v dějinách – bitva u Stalingradu.
Západní mocnosti sice poskytovaly Sovětskému svazu určitou materiální pomoc, ale místo slibovaného otevření druhé fronty, daly přednost vylodění v severní Africe. To byla alternativa, která odpovídala především mocenským zájmům Velké Británie a USA, nepřispívala však splnění základního úkolu, tj. k porážce fašistického bloku v co možná nejkratší době.

Britové podnikali zatím jen sporadické a málo účinné nálety na Německo a vojenské cíle při atlantickém pobřeží. Intenzivně pokračovala námořní bitva o Atlantik a k velkým střetnutím docházelo i ve Středozemním moři.
V listopadu 1941 přešli Britové do proti)toku v severní Africe, zmocnili se Kyrenaiky a likvidovali i blokádu Tobruku. Avšak již v lednu 1942 zahájili fašisté nový útok. Jejich vojska ovládla Tobruk, pronikla hluboko na egyptské území až k El Alameinu a ohrozila Alexandrii, Káhiru a Suez.
Nepříznivě se po Parl Harboru vyvíjela situace pro západní spojence také v jihovýchodní Asii a Tichomoří. Japonské námořnictvo a letectvo se zmocnilo strategické nadvlády na moři i ve vzduchu a vytvářelo předpoklady k rozvíjení útoku pozemních sil na všech rozhodujících směrech.
Kromě rozsáhlých oblastí Číny, Indočíny a Thajska ovládlo Japonsko další území s bohatými zdroji surovin a levné pracovní síly. Spojenci ztratili Honkong, Barmu, Malajsko, důležitou pevnost Singapur, Filipíny, část Nové Guineje, Bismarckovo souostroví a Šalamounovy ostrovy.

Od června 1942 se vojenskopolitická situace na asijském a tichomořském válčišti začala pozvolna měnit. Dokladem počínajícího přelomu byly mimo jiné námořní bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway, kde japonští útočníci utrpěli první vážné porážky. V dalších měsících bylo Japonsko nuceno zastavit útočné akce a přejít k strategické obraně.

Třetí období války (19. 11. 1942 – 31. 12. 1943)
Třetí období války se vyznačovalo událostmi, které přinesly zásadní změnu v poměru sil ve prospěch antifašistické koalice a rozhodující obrat v celém válečném dění. Tento přelom začal úspěšným protiútokem Sovětské armády u Stalingradu. Bitva u Stalingradu podlomila síly a bojovou morálku. Její stín dolehl na široké vrstvy německého obyvatelstva a citelně zasáhl i sebevědomí nacistických pohlavárů. Nepříznivý ohlas vyvolala německá porážka v satelitních zemích. Obrat na sovětsko-německé frontě přiměl Turecké, Portugalsko, Švédsko a další neutrální státy, aby revidovaly svou politiku vůči Německu.
Rudá armáda se chopila strategické iniciativy a přešla ke generální ofenzívě na obrovské frontě od Leningradu až k předhůří Kavkazu. Ukázalo se, že SSSR je schopen sám bez cizí pomoci vyhnat okupanty ze své země a přinést svobodu též porobeným národům Evropy. Tato perspektiva nesmírně povzbudila pokrokové a demokratické síly ve světě. Protifašistické hnutí odporu vstoupilo do nové etapy a zanedlouho se rozvinulo ve skutečnou třetí frontu v týlu hitlerovských vojsk. Stalingrad stmelil protifašistickou koalici a vytvořil předpoklady k těsnější spolupráci mezi SSSR, USA a Velkou Británií.