V létě 1943 se Hitler pokusil vrátit nepříznivý vývoj na sovětsko-německé frontě útokem v kurském výběžku. Tato ofenzíva měla strhnout strategickou iniciativu do rukou fašistických vojsk, zapudit chmurnou perspektivu prohrané války, povzbudit německý národ a podchytit spojence, kteří stále častěji vyhledávali cesty, jak se vymanit z německého područí. Bitva u Kurska však skončila další velkou porážkou Německa a jeho ozbrojených sil, které definitivně vyčerpaly všechny možnosti přejít do útoku ve strategickém měřítku.
Dovršil se zásadní přelom ve vývoji druhé světové války, který měl svůj počátek v bitvě u Moskvy a rozhodující mezník v bitvě u Stalingradu.
Porážka v bitvě u Kurska se stala předzvěstí nevyhnutelné porážky a konečného pádu nacistické „třetí říše“. Strategická iniciativa zůstala již natrvalo v rukou Sovětské armády, což příznivě ovlivnilo situaci na všech ostatních válčištích.

Povznesla se i spolupráce mezi zeměmi protifašistické koalice, zejména mezi SSSR, USA a Velkou Británií. Dokladem toho byla moskevská konference ministrů zahraničních věcí a teheránská konference, na níž se poprvé sešli J. V. Stalin, F. D. Roosevelt a W. S. Churchill. Přijatá usnesení vyjadřovala pevné odhodlání všech tří zemí vést společný boj až do úplné kapitulace nepřítele a vytvořit záruky mírového života v poválečném světě. Důležitý byl i závazek USA a Velké Británie, že nejpozději do počátku května 1944 otevřou druhou frontu v západní Evropě.
Již koncem října 1942 přešla britská armáda do protiútoku u El Alameinu. Operace se rozvinula v několikaměsíční pronásledování německo-italských vojsk, která ustupovala podél pobřeží Středozemního moře až k hranicím Tuniska. Počátkem listopadu 1942 se spojenecká armáda vylodila v Casablance, Oranu a Alžíru. Obsadila během necelých tří týdnů Maroko a Alžírsko a zahájila postup směrem k Bizertě a Tunisu – vstříc britské armádě. Fašistická vojska se octla v beznadějné situaci. Bránila se však až do poloviny května 1943, kdy byla nucena složit zbraně.

Válka v severní Africe, trvající takřka tři roky, skončila. Itálie, která snila o obnovení staré římské říše, byla poražena. Německo si zatím udrželo vládu nad Řeckem a navíc v listopadu 1942 okupovalo část Francie, ale ve Středomoří už nemohlo pomýšlet na nic jiného, než na obranu. Své pozice neudržela v této důležité oblasti ani tradiční středomořská velmoc – Francie. Postarali se o to do značné míry její západní spojenci – Britové a Američané, které přitahovala nejen nafta Blízkého a Středního východu, nýbrž i Maroko, Alžírsko a Tunisko. Britská středomořská strategie byla korunována výrazným úspěchem, oslabovala ho však přítomnost a vzrůstající vliv silného amerického partnera.
V lednu 1943 na konferenci v Casablance rozhodli Churchill a Roosevelt o vylodění svých vojsk v Itálii. Tento krok, znamenající další odložení slibované invaze do západní Evropy, sledoval především britský zájem proniknout nejkratší cestou na Balkán a do střední Evropy a ovládnout tyto oblasti dříve, než tam vstoupí Rudá armáda.

V červenci 1943 se vojska západních spojenců vylodila na Sicílii a během jednoho měsíce ji obsadila. Počátkem září se pak přepravila na Apeninský poloostrov. Mussoliniho fašistický režim tuto katastrofu nepřežil a zhroutil se.
Nová Badogliova vláda podepsala příměří a zastavila válečné operace italských ozbrojených sil. Německo také ztratilo svého prvního a největšího spojence – fašistická osa Berlín-Řím se rozpadla.
Postup spojeneckých vojsk v Itálii se po počátečních úspěších značně zpomalil a na podzim 1943 se na dlouhé měsíce úplně zastavil. Překážkou v cestě na Řím a dále na sever země bylo zejména Monte Cassino. Sílilo protifašistické hnutí odporu, které zasazovalo citelné rány nepříteli a zároveň důrazně vyzvedalo do popředí požadavek důsledné demokratizace osvobozeného státu.

Souběžně s pozemními operacemi se rozvíjela i letecká válka. Britské a americké letectvo ovládlo vzdušný prostor nad nepřátelským územím a zvýšilo údernost svých náletů na cíle v Německu a okupovaných zemích Evropy. K výraznému obratu ve prospěch Spojenců došlo i ve válce na moři. Hrozivé ztráty spojeneckého loďstva se snižovaly a prudce vzrůstala výroba obchodních i válečných lodí. Po ovládnutí severní Afriky, Sicílie a jižní Itálie se Středozemní moře stalo britsko-americkou doménou. Boje s německými ponorkami v Atlantiku však pokračovaly se značnou intenzitou, i když i zde přešla iniciativa do spojeneckých rukou.
Také na asijském a tichomořském válčišti došlo v průběhu roku 1943 k podstatným změnám. Japonsko vyčerpalo své útočné možnosti a převážně se soustředilo na obranu a upevnění svého rozsáhlého panství. Po obratu na sovětsko-německé frontě muselo opustit i plány na obsazení sovětského Dálného východu.
Americké a britské ozbrojené síly, které díky urychlené výrobě letadlových lodí získaly převahu na moři i ve vzduchu, nevyužily všech možností, aby zasadily Japoncům rozhodnější úder. Kromě velkých námořních a leteckých bitev, v nichž japonské loďstvo a letectvo utrpěly ztráty, se Spojenci orientovali na ovládnutí některých důležitých strategických bodů. Ty se měly stát základnou k široce založenému útoku. Spojenecká vojska se zmocnila Guadalcanalu, ostrovů Attu a Kisky v západní části Aleut, většiny ostrovů v Korálovém moři, Gilbertových a Lagunových ostrovů. Těžké boje o ostrovy Bougainville, Novou Británii a Novou Guineu trvaly až do samého závěru války.