Někteří současní dějepisci, politici a novináři jistého ražení nás neustále nabádají, že nemáme zapomínat na svou minulost. Podle vzoru svých nedávných normalizačních předchůdců si však přejí, abychom tak činili jen směrem, kterým chtějí oni. A na jiné již vzpomínat nemáme. Když opravdu vzpomínat, připomeňme si 17.listopad 1939. Nebyl totiž jen 17.listopad 1989, který vede všechny naše představitele, aby přinášeli na Národní třídu květiny. A to jen tam. Vše začalo 28.října 1939. Tehdy poprvé propukla nevůle lidí žít pod německou nadvládou naplno a Prahu zaplavily masové bouře. Byl při nich postřelen student lékařství Jan Opletal, který na následky zranění 11.listopadu zemřel. Z Albertova mu byl vypraven slavnostní pohřeb, který vedl děkan lékařské fakulty Hájek. Zpočátku vše probíhalo mírně a za zpěvu zakázané národní hymny. Napětí mezi studenty však bylo tak velké, že vše se záhy vymklo pořadatelům z rukou a vznikla z toho mocná manifestace proti okupantům. Ve Voršilské ulici byl přitom údajně převrácen automobil samotného K.H.Franka, který prý průběh manifestace chtěl sledovat osobně. Nic tak strašného se nestalo, leč Němci z toho udělali pokus o protiněmecký puč.

Dne 16.listopadu se naposledy učilo a den na to se již na nárožích Prahy objevily rudé vyhlášky o tom, že české vysoké školy byly na tři roky zavřeny, devět podle Němců hlavních představitelů studentstva bylo v Ruzyni zastřeleno a “větší počet účastníků vzat do vazby”. Toho dne přepadla německá policie a jednotky SS vysoké školy, podle scénáře o ozbrojeném puči dokonce techniku na Karlově náměstí dobývali jejich příslušníci jako nějakou pevnost, a pozatýkáni byli studenti na kolejích i v soukromí. Němci přitom horlivě hledali neexistující zbraně. Během následujících dvou dnů byli studenti převezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen (poblíž německého městečka Oranienburg, asi 35 km severně od Berlína; podle něho se také tento koncentrační tábor někdy nazývá). O útrapách zažitých po zatčení a v táboře se zachovala četná svědectví. Odtransportovaných studentů bylo přes 1200. Snad jen jejich mládí a dobré zdraví dovolily, že jich v táboře zahynulo “jen” 35. Po několika letech začali být studenti z tábora propouštěni, poslední větší skupina z něj odešla v r.1943. Že tento tábor nebyl žádná selanka, svědčí poválečná čísla. Táborem prošlo během války 204 000 vězňů, z nich sto tisíc v něm přišlo o život! Třetina z těchto přímou popravou. Hned po německém zásahu a zavření škol se ve světě začaly ozývat protesty a v Londýně byl ustaven International Students Council, který vyhlásil den 17.listopadu za Mezinárodní den studentstva. Od roku 1941 se pak začal slavit v celém svobodném světě a v různé míře později i u nás. Ano. Připomínejme si minulost. Ale všechnu!

1989 nahoru

Základní myslifikací je tvrzení že, 17.11.1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:

1) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa - SSSR, jejíž síla nebyla otřesena.

2) Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy pogramů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).

3) Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické opatření pro získání věrohodnosti a popularity před veřejností, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem. 4) Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení Německa a byly s ním synchronizovány.

5) Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, přesun zcela neznámých lidí do vedení opozice v Československu nebo do jejího aktivu a jejich horečná popularizace uvnitř prostředí i navenek /Jan Urban, Alexandr Vondra, Michal Žantovský, Jiří Křižan, Tomáš Hradílek, Josef Vohryzek, Jan Litomiský, Stanislav Devátý, Bedřich Koutný, Josef Bartoš, Karel Freund, Pavel Bratinka, Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor Kohout, Michal Kocáb, Petr Placák, Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Jana Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan Honner, Jaroslav Cuhra, Hana Holcnerová, Jiřina Šiklová, Zdeněk Kotrlý, Miroslav Kvašňák, John Bok, Daniel Kroupa, Ivan Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Otakar Veverka, aj./, zakládání nových opozičních skupin pod kontrolou StB nebo armádních složek, které převzaly režii událostí do svých rukou, atd.).

6) Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. Mocenskou stabilitu během změn probíhajících ve východní Evropě zajišťovaly všude armádní složky řízené sovětským GRU, rozvědkou generálního štábu Rudé armády.

7) Prohlášení všech převratových vlád o národním porozumění nebyly aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována dohodami SSSR- USA (KGB - CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam /1976/, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. Hnutí za lidská práva /Jan Dus, Dana Němcová, Heřman Chromý, Marie Rút Křížková, Stanislav Penc atd../ pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a jejich kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je na první pohled patrné.

8) Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný. Charta 77
Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1.1.1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých létech, jako ku příkladu : František Krigel, Ladislav Lis, Zdeněk Mlynář, Ludmila Jankovcová, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Ladislav Kolmistr, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Jiří Ruml, Oldřich Hromádko, Karel Šiktanc, František Šamalík, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Věnek Šilhán, Libuše Šilhánová, Bedřich Placák, Jaroslav Šabata, Jan Štern, Jiří Kantůrek, Rudolf Zukal, Luděk Pachman, atd. Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v létech 1969-1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaké vznikly po založení Charty 77, po 17.11.1989 a pro situace, které jsou projektovány jako další varianty možného vývoje. Z této zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo /bylo vysazeno/ do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob. Ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných Institucích států, do kterých byli vysazeni, jejich děti tam studovaly na prominentních univerzitách, atd.

Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury na universitách (Goldstucker, Šik, Sviták, Pelikán, později Mlynář) a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány starší exilové instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak osoby kolem rozhlasových stanic Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.

Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodni organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r.1987 to bylo l3.odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen vedoucí tohoto oddělení Rudolf Hegenbart.

Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť sovětského akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch, sám dlouhou dobu působící v sovětském jaderném výzkumu. Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J.Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovaly ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských loží v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejichž prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinování pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk. Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.).