Platón - Život, charakteristika díla a dialog Kritón

1.Život a obraz doby
Řeckoperské války pro Athény neznamenaly jen zbavení se hrozby ze strany Persie. Roku 478 př.n.l. vznikl z athénské iniciativy Délský námořní spolek, který už v době svého vzniku čítal kolem 150 řeckých obcí. Postupem času Athény začaly ze spojenců dělat své poddané, přijímaly jejich poplatky k výstavbě vlastní Akropole a loďstva. Vzpoury pak tvrdě trestaly. Po ukončení řeckoperské války vliv v Egejské oblasti dále rostl a všechny cesty vedly ne do Říma, ale do Athén.

Aristoklés, jak nejspíše znělo Platónovo původní jméno, se narodil v aristokratické rodině v Athénách, nebo na Aigině kolem roku 427 př.n.l.- tedy v době Peloponéských válek. Kořeny rodu jeho matky Periktioné sahaly až k Solónovi a jiní příbuzní dokonce na čas zastávali i nejvyšší úřady v Athénách- jeho strýc z druhého kolena Kritias se roku 404 př.n.l. po katastrofální porážce Athén Sparťany zhostil vedení třicetičlenné skupiny tyranů, jejíž byl součástí i strýc z prvního kolena- Charmidés. Vláda tyranů ustavená Sparťany nepřinesla lidu nic dobrého, neboť se projevovala krutě a svévolně a tak roku 403 př.n.l. byla svržena. Tato skutečnost Platonova mládí přinesla dvojí odezvu. Částečně jej odradila od dřívějších ambic prosadit se v politice, nicméně negativní postoj k demokratickému zřízení, jenž je patrný v jeho pozdějších úvahách o ideálním státu, si stejně jako většina athénské aristokracie ponechal- snad právě i vlivem svých příbuzných. Athény pozbyly své bývalé slávy a pozadí Platónova života dále tvořilo období neustálých bojů mezi městskými státy, které vždy jen dočasně získávaly nadvládu. Aby to však nebylo málo, k bojům docházelo i uvnitř jednotlivých obcí.

Ve svých dvaceti letech Platón potkal svého budoucího učitele Sokrata, spálil své básně a až do učitelovy smrti, tedy osm let, studoval filozofii. Zde bych se ale chtěl na chvíli zastavit a alespoň ve zkratce osvětlit filozofické pozadí doby:

Společnost klasického řeckého období byla založena na tradici otců, tedy na úctě k zákonům a bohům minulých generací. Takové uspořádání však záviselo na bezprostřední a naivní víře lidí ve správnost této tradice. Stykem s kupeckými mořeplavci v koloniích, výměnou myšlenek a názorů však časem začalo docházet k porušování její nedotknutelnosti. Xenofanés začal popírat polyteizmus a ochránci tradice se mu za tento svobodný myšlenkový pochod odvděčili vyhnanstvím. Další rebel, Anaxagorás, pak unikl trestu smrti jen díky svým známostem. Proti slepé víře se postavili sofisté se svým tvrzením, že vše je relativní, čímž popírali i existenci jakýchkoli absolutních životních norem a principů. Přesto došlo k jejich spojení se slepými ochránci tradice proti Sokratovi, který sice ctil tradice a chválil snahu sofistů o kritické myšlení, ale vyčítal slepotu tradičním a hloupost sofistům. Nebyl přímo proti žádnému, ale oběma vytýkal, že jsou mizernými mysliteli- sám pak byl oběma vzorem svým myšlením- propracovanou kritikou, schopností dialektiky i mravním charakterem. To ani jedna ze stran nemohla snést a tak byl neprávem obviněn a odsouzen k trestu smrti roku 399 za to, že nectí posvátné bohy, zavádí bohy nové a kazí mládež.

Sokratova smrt se dá považovat za důležitý mezník Platónova života. Vladimír Solovjev ve své studii dává na tento moment obzvláštní důraz. Při zmínce o Platónově absenci na Sokratově předsmrtném rozhovoru s žáky rozvíjí dokonce úvahu o možných myšlenkách Platóna na sebevraždu a hledá důvody, proč ji nakonec nespáchal.

Ne, že by snad po Sokratově popravě nastalo nějaké pronásledování sokratiků, ale nebyla pro ně v Athénách příznivá atmosféra a tak se Platón s mnohými uchýlil k Eukleidovi do Megar. Později navštívil matematika Theodora v Kyréně, cestoval do jižní Itálie, kde se setkal s kolonií pythagorejských myslitelů. Při návštěvě Sicílie navázal hluboký vztah s Diónem, který sám nazýval láskou. Po neúspěšném pokusu realizovat své ideje ideálního státu byl prý vládcem Syrakus Dionysiem I. prodán do otroctví a následně přeteli vykoupen. Tato zkušenost mu však nezabránila v dalších cestách na Sicílii a snahách přesvědčit nového vládce Dionýsia II. Roku 387 př.n.l. po vzoru italských Pythágorovců otevřel v Athénách školu, kde se až do své smrti po většinu doby zdržoval a bezplatně své žáky vyučoval. Jedním z žáků byl i Aristoteles. Tzv. platónská Akademie dále fungovala až do vyhnání platoniků římským císařem Justiniánem roku 529 n.l. Platón zemřel v roce 348 př.n.l. ve věku 81 let.

2.Charakteristika díla
Platónova činnost se soustředila, stejně jako tomu bylo u Sokrata, převážně na ústní výklad. Kvůli obavám z neporozumění odmítl jádro své nauky svěřit nějakému spisu. Co se přímo autorova díla týče, po Sokratovi nám nezbylo nic, po Platónovi jen jeho dialogy, které však poodhalují jeho učení jen v náznacích. „…Platón pouze v některých případech říká vše, co by k diskutovanému bodu mohl říci. (…) Spíše odpovídá způsobu jeho literární práce, že k danému tématu uvádí jen minimum dogmatických prvků. Často se spokojuje jen s vágními náznaky, z nichž lze pouze vytušit existenci dalších dimenzí.“

Dalším problémem je nemožnost vložit do Platónovy filozofie jednotný systém, neboť je u něj zřejmý vývoj a proměny pojetí jednotlivých otázek. Protože není možné kvůli nesourodosti uchopit tuto filozofii jako jednotný celek, nýbrž vždy jen nějakou jeho část, docházelo ke vzniku mnoha různých interpretací: „Filozofové z okruhu Akademie si kladli otázku, zda Platón nebyl skeptikem. Novoplatonismu se jevil jako plótinovec, středověku jako křesťan, později byl chápán jako kantovec anebo jako hegelovec, jako fenomenolog či jako představitel filozofie života atd.“
Například v již zmíněné Solovjevově práci je na mnoha místech zřejmá autorova křesťanská perspektiva ( např. při výkladu dvou stran Érotu, nebo při hledání možného vyústění Sokratova učení). Tato syntéza Platónova učení a křesťanství je zřejmá i z druhé strany. Například Origenés se snažil svým současníkům uvyklým řecké filozofii zprostředkovat zvěst evangelií, což přineslo spoustu nepřesností v jeho teologii. Nechci tímto zpochybňovat exaktnost Solovjevových postupů a tvrzení- ať už jeho studie je přesná, nebo ne, dobře ilustruje daný rys Platónových spisů.
Dialog jako žánr si autor zvolil kvůli výhodám metodického postupu, který alespoň omezuje možnosti chybného chápání. V jednotlivých dialozích pak vždy, až na spis Zákony, vystupuje postava Sokrata. Je však složité rozlišit, kdy jde opravdu o snahu zachytit Sokratovy výroky a kdy jde jen o literární postavu, jejímiž ústy Platón vyslovuje své myšlenky.

Samým obsahem Platónovy filozofie se zde zabývat nebudu, jen chci zmínit otázku hledání počátku Platónova dualistického pojetí světa, jež je základní tezí jeho filozofie. Solovjev se domnívá, že je třeba jej hledat v etapě Sokratovy smrti:“Podle Sókrata byl řád našeho reálného života podmíněný: byl dobrý, jestliže byl v souladu s dobrem, a špatný, pokud s ním byl v rozporu. Tuto otázku však definitivně a obecně vyřešila Sókratova smrt, a to záporně. Realita ukázala, že existující řád je s dobrem (ztělesněným v ctnostné a čisté osobě Sokrata) principiálně v rozporu, že je svým základem špatný“

Jako druhý pohled zmíním Aristotelův- vznik Platónova dualismu vysvětluje sloučením učení Kratyla a herakleitovských nauk o neustálé proměně všeho smyslově vnímaného a Sokratově etickém učení, ve kterém Sokrates hledal obecnosti a definice. Tyto pak Platón pojmenoval idejemi, neboť je považoval za neslučitelné se světem neustálých proměn.

H.J. Störig počátek dualismu řadí až do třetího období tvorby- konkrétně ke spisu Faidón, ve kterém začínají rozpravy o Érosu. Jiní ve spisu Faidón naopak už vidí přicházející odklon či zmírnění striktního rozdělení dvou světů, mezi nimiž jako most působí Éros.

Chronologické řazení jednotlivých děl je velice problematické a jednotlivé pokusy se od sebe ve výsledku často výrazně liší. Pro ilustraci však zmíním řazení, jak je zaznamenává Andreas Graeser:

• 1.období: Lachés, Charmidés, Prótagoras, Euthyfron, Lysis, Ústava I, Ión
• 2.období: Obrana Sókrata, Kritón, Gorgias, Manón, Euthydémos, Kratylos, Hyppias Větší,
  Hippias Menší
• 3.období: Symposion, Faidón, Ústava II-X, Faidros
• 4.období: Theaitétos, Parmenidés, Sofistés, Politikos, Timaios, Kritias, Filébos, Zákony

Zmínil jsem tedy komplikace v interpretaci a řazení děl a letmo nastínil pilíře Platónovy filozofie. Jistě nemohu zcela opomenout politickou stránku jeho tvorby.

Ve svých představách o ideálním uspořádání státu kritizuje jak oligarchii, kde se k moci dostávají ne schopní, ale bohatí, tak i demokracii, které vytýká přílišnou svobodu, jenž vede k neuznávání autorit a chaosu. Za ideál pak staví stát řízený filozofy. V tomto duchu pak směřovala i jeho neúspěšná jednání se Sicilskými tyrany. Rozpracoval strukturu vzdělávání, ve které všichni měli stejné šance stát se členy filozofické elity, která by pak neomezeně vládla zbytku obce- ostatní lid by byl zbaven veškerého politického vlivu. Aby u členů elity nemohlo dojít k hledání vlastních zájmů- hromadění majetku či pohlcení rodinným životem, mají mít společný veškerý majetek, ženy a tedy i děti. Další tendencí je snaha o čistou rasu- výteční mužové by měli potomky s výtečnými ženami. Trvá přísná censura umění a co je opravdu zarážející, má zde fungovat i přísné pronásledování náboženského kacířství. Tedy jednání, které způsobilo tragickou smrt jím obdivovaného učitele, Platón ke konci svého života staví za vzor. Prostor ke kritice je v této utopii nanejvýš patrný a nebudu se jím tedy podrobněji zabývat.

3.Dialog Kritón
Graeser jej řadí až do druhého období tvorby, Störig na samý počátek. Tématicky je však jasné, že spadá do období učitelova soudního procesu a zatímco Obrana Sókrata zobrazuje Sókrata souzeného, Kritón jej vykresluje v době, kdy už čeká na návrat lodě z oslavy Apollónových svátků na ostrově Délos, po kterém má přijít samotné vykonání rozsudku smrti.

Sokrates v rozhovoru s přítelem hledá odpověď na otázku svrchovanosti zákonů. Během procesu měl možnost sám sobě určit vyhnanství, nevyužil ji však a i jinými způsoby prokázal, svou lásku k Athénám a jejímu zřízení. Teď však když soud a zákony rozhodly o jeho popravě, Kritón jej přemlouvá, aby si útěkem z vězení zachránil život. Jako Job, který i přes pevné přesvědčení o své bezúhonnosti snáší utrpení, navzdory radám své ženy, aby se Bohu vzepřel a tak ukončil své trápení, podobně i Kritón naléhá na svého přítele, aby se vzepřel zákonům- vždyť kdo se postará o výchovu jeho pozůstalých synů a kdo Sokratovy přátele ospravedlní od pomluv, že se málo snažili zachránit nevinného ze sevření nespravedlnosti?

Sokrates se však nemůže vzdát pravdy, že nejcennější věcí není žít, nýbrž žít dobře (tzn. spravedlivě a krásně) a klíčovou se stává otázka, zda je tedy spravedlivé bez svolení Athéňanů utéci? Útěk by však znamenal rušení zákonů, vždyť zákony by pozbyly moci, pokud by se působením soukromých jednotlivců stávaly neplatnými. Pokud si chtěl zachovat život, měl přijmout vyhnanství v době, kdy k tomu měl svobodné možnosti, nebo měl dříve působit ke změně zákonů, pokud se domníval, že se mýlí, ale nelze přece zákony takto rušit.

Takže i když si je Sókrates vědom své neviny a křivdy, jíž se proti němu obec dopustila, odmítá se vzepřít zákonu a nespravedlnost oplatit nespravedlností- vždyť mu neukřivdily zákony, nýbrž lidé.

Pokud Platón v Obraně Sokratově vykresluje nezávislé postavení filozofa na mase lidu, zde filozofovi staví omezení- staví jej do poddanosti vůči absolutní autoritě mravního a právního řádu.