Téměř bez výjimky ji však tvořily nepravidelné jednotky: lučištníci, práčata, vrhači oštěpů a další, Kteří většinou zahájili bitvu a během hlavního boje se drželi stranou. Po vynálezu střelného prachu byly podobné skupiny sice vyzbrojeny střelnými zbraněmi, ale jejich jednotky byly přesto většinou nedisciplované a nepatřily k pravidelné armádě.
Nepružná lineární taktika 18. století předepisovala pravidelné pěchotě danou a neměnnou roli. Pěší prapory byly během dlouhé doby, již potřebovaly pro zaujetí bojových stanovišť, zranitelné, a bylo je tedy nutno chránit před nepřátelskými útoky. Rovněž zásobní sklady a konvoje, které armádu zajišťovaly, snadno podléhaly nepřátelskému útoku. Pravidelná pěchota rozšířených armád byla rekrutována ze společenských vyděděnců, a ačkoliv byla podřízena tvrdé disciplíně, nemohla být pověřována výkonem samostatných operací. Proto se asi v polovině 18. století vrátily do armády lehké oddíly, hlavně pěší; ty přejaly úkoly zabezpečování nekrytých jednotek, záškodnické operace na nepřátelské komunikační síti nebo nájezdy a zatýkání nepřátelských vojáků. Zároveň bránily vlastní sklady a konvoje a chránily hlavní armádu proti nečekaným útokům protivníka. Zakrátko byly kromě této činnosti pověřovány ještě dalšími úkoly, hlavně individuální nebo skupinovou předsunutou palbou nebo palbou na křídlech hlavní linie.
Ve svém politickém dopadu byla nová taktika lehké pěchoty převratná. Stejně jako britské vojsko upustily i francouzské revoluční armády od krutě vynucované a ponižující disciplíny armád 18. století. Lehký pěšák, jenž často bojoval jako relativně samostatný jedinec v malé, volné sestavě, nebýval většinou pod přímou kontrolou svých nadřízených důstojníků. Surové tresty a přímý dohled byly vystřídány zdůrazňováním plukovní hrdosti, revolučního nadšení a národního ducha. Povaha lehké pěchoty a samotného válečnictví zaznamenala po vynálezu ručnice výrazné změny. V individuálním boji rozptýlené soustavě byly přesná střelná zbraň právě pro lehkou pěchotu nedocenitelná. Takové pušky byly však drahé a pomalu se nabíjely. Proto jim byly do 19. století vybaveny jen zvláštní jednotky a vybraní jedinci v řadových rotách.
FRANCOUZSKÁ PĚŠÍ “KOLONA”
Uvedení tzv. útočné kolony mezi běžné útočné sestavy do válek francouzské revoluce bylo zčásti výsledkem taktických experimentů maršála Saxe v polovině předchozího století, zčásti pak přirozeným pokusem o maximální využití špatně vycvičených hromadně rekrutovaných hord, jednotek, jimž scházel výcvik i disciplína pro to, aby si mohli účinně osvojit lineární způsob boje.
Obrovská taktická hodnota kolony spočívala v její pružnosti všestrannosti.