Umožňovala veliteli přesouvat velké množství mužů po bitevním poli, a to spořádaněji a mnohem rychleji, než bylo kdykoli předtím možné. Kolona byla schopna manévrovat v hornatém terénu. Snadno zaujímala rozličná bitevní postavení. Zvláště k přeskupení pochodové kolony na kolonu útočnou bylo zapotřebí mnohem méně času, než zabralo utvoření lineární formace. Aniž by se musela podstatněji měnit základní sestava, bylo možno vyčlenit rojnice střelců. Velmi rychle vznikaly dvojité nebo trojité palebné linie a čtverce.
Dřívější potřeba udržovat pevné boční spojení mezi jednotlivými jednotkami na linii ztratila na důležitosti. Poměry v armádě se uvolnily a vojsko se stalo dynamičtějším. Útočná kolona měkla dvě hlavní poslání. Za prvé mohla být užita pro rychlý a organizovaný přesun mužů přímo k nepříteli. Úspěch takové akce závisel na odpovídající přípravné činnosti dělostřelectva a rozptýlených palebných rojnic, a právě ty většinou utrpěly mnohem větší ztráty než samotné kolony, jež jakmile se daly do pohybu, nedisponovaly žádnou palebnou silou.
Mnohem častěji byla útočná kolona využívána jako zálohová jednotka. Před začátkem boje vyslala několik svých rojnic a poté sloužila jako zdroj náhrad za padlé střelce a jako okamžitá technická záloha. V případě, že se kolona setkala s tuhým odporem, rozestavila se do linií a pokračovala v boji hromadnou palbou. Jakmile nepřítel zakolísal, pokračovaly linie v postupu, případně opět zúžily svou frontu a vydaly se ku předu v koloně.

3. Jízdní taktika
Jízda, jejímiž hlavními zbraněmi byly kopí a šavle, zůstala údernou silou. Přesto se v této době prohloubily rozdíly mezi “ těžkou “ jízdou -částečně obrněnými muži na velkých koních -a”lehkou “jízdou-pohyblivějšími vojáky na menších koních, kteří byly schopni i menších opakovaných nájezdů.
Napoleonova jízda disponovala vlastním dělostřelectvem a byla velmi účinně využívána v hromadných,ale přesto spořádaných útocích a úderných akcích proti nepřátelské jízdě i pěchotě. Obvykle napadala protivníkovu pěchotu, jež byla předem otřesena plošnou dělostřeleckou palbou nebo útoky Napoleonových pěšáků. Nejúčinněji se projevovala v boji proti ustupující pěchotě. Mnohem méně úspěšná byla proti neuznávané pěchotě v čtverhranných útvarech.
Francouzská jízda většinou dokázala, díky výjimečným velitelům a neúnavnosti v útoku, překonat nejlepší jízdní jednotky ostatních evropských států. Pomocí bleskového pronásledování francouzské jezdectvo plně využívalo svých vítězství, přičemž jeho ztráty byly nepatrné.