Byl to však Napoleon Bonaparte, kdo využil veškerých možností tohoto systému v mobilním boji a taktice rychlých manévrů. Muži byli cvičeni v rychlém pochodu a zásobovací síť byla zdokonalena natolik, že je zabezpečovala na každém kroku. Pohyblivost divize byla nadále zvýšena díky schopnosti dělostřelectva následovat pěchotu a provádět na bojišti složité manévry.
V době kdy armády dosahovaly počtu téměř 200 000 mužů, bylo ze správních a organizačních důvodů nutno rozdělit divize do sborů. Poprvé se tak stalo v roce 1800, kdy Moreau sestavil 11 divizí rýnské armády do 4 sborů. Teprve v roce 1804 však Napoleon zavedl ve francouzském vojsku pravidelné armádní sbory, které využíval jako dříve divize. Divize přesto zůstala hlavní taktickou jednotkou, skládající se z pěchoty a dělostřelectva, a byla pověřována zvláštními úkoly., Sbor zahrnoval rovněž jízdu, jež pro něj prováděla průzkumné operace. Navíc vytvořil Napoleon jízdní divize a jízdní sbory.
Napoleonova pěší divize sestávala z 2 nebo 3 pěších brigád ( z nichž každá obsahovala 2 až 5 praporů v jednom nebo více plucích ) a z jedné dělostřelecké brigády, každá se skládala z jedné nebo více baterií se 4 až 6 polními děly a obvykle 2 houfnicemi.
V.
VI. TÝLOVÉ ZABEZPEČENÍ
Napoleon byl mistrem plánovaného i improvizovaného zásobování. Předběžné přípravy, jež zajistily sklady a místa výdaje zásob pro zabezpečení armád, dosáhly mnohem větší úrovně, než bylo do té doby představitelné.
Pokud to bylo možné, žila Napoleonova armáda ze zdrojů země, kterou procházela nebo v níž bojovala. Muži bývali často ubytováni v menších městech a vesnicích a místní obyvatelstvo bylo povinováno je živit. Vojáci a muži zásobovacích kolon následovali hlavní vojsko. Každý nesl čtyřdenní zásobu jídla, jež měla být zkonzumována pouze v případě nouze. Navíc byly zásoby uskladněny i na hlavní základně a v přechodných skladech, které se přesouvaly spolu s postupující armádou.
Francouzské armády se díky prozíravosti pohybovaly neuvěřitelnou rychlostí. Nejpozoruhodnějším příkladem této skutečnosti je pětisetmílový (800km) pochod ze severního pobřeží Francie západní Evropou do Ulmu, Vídně a Slavkova v roce 1805. Vojsko o síle téměř 200 000 mužů se pět týdnů pohybovalo průměrnou rychlostí 12 až 15 mil (19 až 24 km) za den, což je nejrychlejší zabezpečený přesun srovnatelné délky od dob Čingischána.
Tento systém týlového zabezpečení se prokázal velmi uspokojivým až do Ruského tažení v roce 1812. Tehdy zapříčinil špatný stav ruských cest, chudoba a zpustošení země, spolu se záškodnickou činností ruských partyzánů jeho naprosté zhroucení.