V.
VI. VOJENSKÁ TEORIE A STRATEGIE
1. Napoleon
První promyšlené pojetí válečnictví od dob Čingischána se projevovalo v raných taženích Napoleona Bonaparte do Itálie a Egypta. Pod jeho přímou kontrolou dominovalo válkám následujícího desetiletí a jeho vliv dozníval po dalších padesát let. Protože se Napoleonovy protivníci pokoušeli jeho taktiku co nejvíce napodobovat, nikdy plně nepochopili myšlenku, jež byla základem Napoleonova radikálního převratu ve válečném umění. Dokonce i v době, kdy nad ním v roce 1814 vítězili, respektovali a obdivovali jej jeho protivníci Blucher nebo Wellington natolik, že o něm prohlásili, že pouhá Napoleonova přítomnost na bojišti vydá za 40 000 mužů.
Napoleon nikdy své myšlenky nesepsal. Z jeho zápisků a poznámek bylo vyňato množství pravidel, která tak či onak zahrnují většinu jeho základních úvah o swtrategii a taktice. Tato pravidla se ale na vzájem velice liší, často jsou to pouhé aforismy, jež vyjadřují relativně samozřejmé nebo podstatné úvahy, často se zabývají taktickými a technickými detaily, které měly smysl pouze v době a na místech, kde Napoleon bojoval
Napoleonovy způsoby boje a principy, na nichž byly založeny, jsou však odvoditelné ze záznamů jeho činnosti. Císařovi spojenci i protivníci se počali tímto úkolem zabývat již před jeho pádem, a relativně povrchní znalosti, které takto získali, hráli v tomto pádu nepochybně svou roli. V následujících desetiletích se objektivnímu rozboru věnovali tři velcí teoretikové, jak je uvedeno níže.
Napoleon se vyhýbal jednotvárnosti a pokoušel se vyvinout takové plány pro každé tažení a pro každou bitvu, aby jeho nepřátelé nikdy nevěděli, co je čeká. Přesto byly, jak sám poznamenal, jeho teorie založeny na jednoduchých zásadách, a z mnohých tažení a bitev je možné vyvodit jistý základní vzor strategických osnov a metod. Pokud to bylo možné pokoušel se Napoleon vyhrát tažení před první bitvou. Kdykoliv se mu naskytla příležitost, spojil rychlý přesun s klamnými manévry, aby obešel křídla nepřátelské armády a přiblížil se k její komunikační linii, a pak se stočil, aby přiměl protivníka k boji v nevýhodném postavení. Mezi taženími, v nichž takto zvítězil ještě před začátkem boje, vynikají operace u Marenga, Ulmu a Jeny.
Napoleon se snažil zmást a oklamat protivníky, jejichž spojená vojska bývala téměř vždy v přesile tím, že udržoval své jednotky do poslední chvíle v rozvinuté formaci. To mu také umožňovalo rychlý přesun a jednodušší zásobování vojáků.