Pak armádu najednou obrovskou rychlostí soustředil a s místní převahou zaútočil některý kritický bod. Bitvy u Rivoli, Friedlandu a Drářďan jsou typickými příklady této taktiky. V nejoblíbenější obměně takového boje zaujal Napoleon se svým soustředěným vojskem pozice mezi dvěma nepřátelskými armádami, a jednu po druhé je pak porazil. První a poslední z jeho tažení jsou vhodnými příklady této taktiky: Montenotte a Waterloo; Napoleonův neúspěch v tom druhém byl důsledkem neschopnosti (jeho i jeho podřízených) tento vynikající strategický plán uskutečnit.
2. Napoleonovi protivníci
Po prvních porážkách, které jim Napoleon uštědřil, pokoušeli se jej ostatní evropští velitelé napodobit. Postupně zavedli ve svých armádách divize a sbory, lineární taktiku zaměnili za hlubší bojové formace, (kromě Britů), využívali soustředění sil na bojišti a zvláště důležitých místech a vytvořili záložní jednotky. Přestože se Napoleonovi nepřátelé mnohému přiučili a v průběhu let velmi zdokonalili výzbroj, nepodařilo se jim nikdy dosáhnout takové úrovně, a nikdy také skutečně nepochopili tajemství jeho vojenského génia. Nakonec jej přemohli prostou početní převahou, těžíce z naprostého vyčerpání Francie, jež bylo důsledkem Napoleonova neúspěchu na diplomatickém poli.
3. Jomini
Antoine Henri Jomini se narodil roku1779 ve Švýcarsku. Sloužil jako jeden z Napoleonových nižších důstojníků a byl chráněncem statečného (nepříliš vynikajícího) maršála Michaela Neye. Křivda, kterou utrpěl od Napoleonova náčelníka štábu, jej přiměla v roce 1813 k rezignaci a vstupu do ruských služeb; odmítl se ale jakkoliv podílek na operacích proti Napoleonovi. Po příštích 56 let sloužil se ctí jako generál ruské armády. V té době se věnoval studiu a psaní, jehož základ tvořily rozbory Napoleonových bitev.
Jominiho spisy jsou obsáhlé. O jeho první knize - “Pojednání o velkých vojenských taženích” - kterou napsal během své služby ve francouzské armádě, prohlásil znepokojený Napoleon: “Učí mé nepřátele celou mou bojovou taktiku!” V písemné podobě podala základní pravidla válečnictví, jež nyní považují všichni vojáci za samozřejmá.
4. Clausewitz
Karl von Clausewitz se narodil roku 1870 v pruském Magdeburku. Bojoval v pruské armádě ve všech jejích bitvách proti Napoleonovi, od zkázy u Jeny až po Waterloo. Mezi lety 18880 a 1830 byl správním ředitelem berlínské Vojenské akademie a co možná nejvíce času věnoval psaní. Většina jeho děl jsou studie vojenských tažení. Nejznámější je kniha “O válce”, která obsahuje jeho teorie a myšlenky. Tato kniha se nesmazatelně podepsala na pozdějších úvahách.