Napoleonova éra v dejinách vojenstva

NAPOLEONOVA ÉRA V DĚJINÁCH VÁLEČNICTVÍ
“Je třeba vítězit! Prožít život v nečinnosti znamená pomalu umírat každý den.”

VOJENSKÉ TRENDY
V tomto období překročila druhý ze svých dosavadních tří velkých milníků. Na podnět Napoleona Bonaparta, nebo přímo pod jeho velením, se zbraně střelného prachu staly nedílnou součástí vojenské teorie a praxe.
Zbraně, taktika i ideologie se poprvé od doby, kdy se na bojišti objevil střelný prach, navzájem doplňovaly. Mušketa s křesadlovým zámkem a bodákem dosáhla, stejně jako dělo s hladkým vývrtem, zdokonalení, jež se těsně blížilo vrcholu jejich možností. Po letech experimentů byly taktické způsoby užití těchto zbraní ve vzájemné kombinaci nebo společně s jízdou promyšleny tak, že schopný velitel mohl plně využít všech svých zbraní k dosažení rozhodných výsledků s minimálními ztrátami. Naposledy jsme mohli vidět velitele mající možnost volby mezi prostředky, které měli k dispozici, v taktických systémech v Mongolsku a v Anglii.
Ale stejně jako se tyto taktické systémy přiblížily k dokonalosti ve využití mužů a zbraní teprve v době, kdy objev střelného prachu odsoudil jejich taktiku k zániku, byla i životnost hlavních taktických systémů počátku 19. století zkrácena vlivem průmyslové revoluce. Jednota zbraní, taktiky a ideologie v tomto půlstoletí byla nezbytným výsledkem předchozího vývoje. Její dosažení však bylo pravděpodobně uspíšeno působením ducha jediného muže: Napoleona Bonaparta. Žádný muž nezanechal v tomto období zřetelněji rys své osobnosti. V době jeho života , a po více než další století, byla vojenská teorie i praxe posuzována podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví.
Z důvodů, které jsou popsány níže, ovlivnila průmyslová revoluce vzhled bojiště a povahu velení v této době jen málo; o slovo se přihlásila až v následujících desetiletích. Měla však rozhodující dopad na výrobu a zemědělství, a spolu s demokratizací válečnictví, jež se odehrála během Francouzské revoluce, umožnila státům sestavit, vyzbrojit a podporovat mnohem větší armády, než bylo dříve myslitelné. Spolu s Napoleonovou hnací silou přispěla navíc průmyslová revoluce k rozvoji tehdejší vojenské teorie a vojenské odbornosti. I.
II. ZBRANĚ
Obrovský vývojový krok kupředu zaznamenalo těžké dělostřelectvo. V roce 1810 Friedrich Krupp malou pruskou dílnu, která se zakrátko rozrostla v mohutné zbrojařské a ocelářské impérium.

Ve Francii to byl Henri Joseph Paixhans, který pracoval ve zbrojařském a slévačském průmyslu na převratném zdokonalování výroby děl.
Křesadlový zámek ručních zbraní byl nahrazen zámkem perkusním, jenž umožnil vynález revolveru v roce 1835. Miniérova střela, jejíž koncovou část bylo po nabití možno roztříštit nárazem, byla vynalezena v roce 1849. Zdokonalila přesnost a dostřel předovek, které pak v roli hlavní pěchotní zbraně rychle vystřídaly muškety s hladkou hlavní.
Ve skutečnosti ovšem k mužům, bojujícím na pevnině a na moři, dospěl jen zlomek z množství tehdejších vynálezů. Na bojištích se výzbroj změnila jen minimálně.
III.
IV. TAKTIKA
1. Napoleonovo pojetí taktiky
Na sklonku 18. století byly pro evropské válečnictví typické velké, přísným pravidlům podléhající bitvy, založené převážně na principu lineární taktiky a obléhání, prováděných podle předem daných vzorů. Mezi zbraněmi se neobjevily žádné převratné novinky a ani základní lineární sestava nezaznamenala vážnější změny; obojí se ovšem pomalu a pravidelně vyvíjelo. Ruční pušky byly zdokonaleny a pěchota se stala nejdůležitější složkou armády.
Výcvik vojáků a užívání dokonalejších roznětek vedly ke zvýšení palby. Byly vyvinuty pušky s drážkovanou hlavní, ale používaly je jen speciální jednotky. Základní zbraní pěchoty byla křesadlová puška s bodákem. Jízda užívala převážně šavle, jezdci byli vyzbrojeni také karabinami. Dělostřelectvo krylo ostatní jednotky v rámci svých možností. Palba děl ještě nedosáhla dostatečné rychlosti a přesnosti nutné pro přímou podporu útočících jednotek. Napoleon tyto taktické metody příliš nezměnil, spíše je oživil a začlenil je do širších a převratných strategických plánů.
Napoleon ve válce vždy vyhledával bitvy, v nichž se snažil získat obratným manévrováním strategickou výhodu a zničit ozbrojené síly nepřítele. Co se týče jeho taktiky, většinou vedl hlavní úder proti nepřátelským křídlům a zároveň napadl i protivníkův hlavní voj; popřípadě soustředil svůj nápor proti středu nepřátelské fronty s cílem prorazit ji, a současně provedl obchvatný manévr nepřátelského křídla. Jednotky, které útočily na důležité cíle, byly často kryty plošnou palbou Napoleonova záložního dělostřelectva. Jednotky s nechráněnými křídly kryla sborová, nebo dokonce záložní jízda. Teprve, když zničil hlavní ozbrojené síly nepřítele, zabýval se Napoleon obsazením nejdůležitějších strategických a politických středisek jeho země. 2. Pěchotní taktika
LEHKÁ PĚCHOTA
Jak již bylo řečeno, lehká pěchota se do evropského válečnictví vrátila během 18. století. Nebyla žádnou novinkou; lehkou pěchotu využívaly všechny starověké armády a v různých formách doprovázela ozbrojené síly po celý průběh dějin.

Téměř bez výjimky ji však tvořily nepravidelné jednotky: lučištníci, práčata, vrhači oštěpů a další, Kteří většinou zahájili bitvu a během hlavního boje se drželi stranou. Po vynálezu střelného prachu byly podobné skupiny sice vyzbrojeny střelnými zbraněmi, ale jejich jednotky byly přesto většinou nedisciplované a nepatřily k pravidelné armádě.
Nepružná lineární taktika 18. století předepisovala pravidelné pěchotě danou a neměnnou roli. Pěší prapory byly během dlouhé doby, již potřebovaly pro zaujetí bojových stanovišť, zranitelné, a bylo je tedy nutno chránit před nepřátelskými útoky. Rovněž zásobní sklady a konvoje, které armádu zajišťovaly, snadno podléhaly nepřátelskému útoku. Pravidelná pěchota rozšířených armád byla rekrutována ze společenských vyděděnců, a ačkoliv byla podřízena tvrdé disciplíně, nemohla být pověřována výkonem samostatných operací. Proto se asi v polovině 18. století vrátily do armády lehké oddíly, hlavně pěší; ty přejaly úkoly zabezpečování nekrytých jednotek, záškodnické operace na nepřátelské komunikační síti nebo nájezdy a zatýkání nepřátelských vojáků. Zároveň bránily vlastní sklady a konvoje a chránily hlavní armádu proti nečekaným útokům protivníka. Zakrátko byly kromě této činnosti pověřovány ještě dalšími úkoly, hlavně individuální nebo skupinovou předsunutou palbou nebo palbou na křídlech hlavní linie.
Ve svém politickém dopadu byla nová taktika lehké pěchoty převratná. Stejně jako britské vojsko upustily i francouzské revoluční armády od krutě vynucované a ponižující disciplíny armád 18. století. Lehký pěšák, jenž často bojoval jako relativně samostatný jedinec v malé, volné sestavě, nebýval většinou pod přímou kontrolou svých nadřízených důstojníků. Surové tresty a přímý dohled byly vystřídány zdůrazňováním plukovní hrdosti, revolučního nadšení a národního ducha. Povaha lehké pěchoty a samotného válečnictví zaznamenala po vynálezu ručnice výrazné změny. V individuálním boji rozptýlené soustavě byly přesná střelná zbraň právě pro lehkou pěchotu nedocenitelná. Takové pušky byly však drahé a pomalu se nabíjely. Proto jim byly do 19. století vybaveny jen zvláštní jednotky a vybraní jedinci v řadových rotách.
FRANCOUZSKÁ PĚŠÍ “KOLONA”
Uvedení tzv. útočné kolony mezi běžné útočné sestavy do válek francouzské revoluce bylo zčásti výsledkem taktických experimentů maršála Saxe v polovině předchozího století, zčásti pak přirozeným pokusem o maximální využití špatně vycvičených hromadně rekrutovaných hord, jednotek, jimž scházel výcvik i disciplína pro to, aby si mohli účinně osvojit lineární způsob boje.
Obrovská taktická hodnota kolony spočívala v její pružnosti všestrannosti.

Umožňovala veliteli přesouvat velké množství mužů po bitevním poli, a to spořádaněji a mnohem rychleji, než bylo kdykoli předtím možné. Kolona byla schopna manévrovat v hornatém terénu. Snadno zaujímala rozličná bitevní postavení. Zvláště k přeskupení pochodové kolony na kolonu útočnou bylo zapotřebí mnohem méně času, než zabralo utvoření lineární formace. Aniž by se musela podstatněji měnit základní sestava, bylo možno vyčlenit rojnice střelců. Velmi rychle vznikaly dvojité nebo trojité palebné linie a čtverce.
Dřívější potřeba udržovat pevné boční spojení mezi jednotlivými jednotkami na linii ztratila na důležitosti. Poměry v armádě se uvolnily a vojsko se stalo dynamičtějším. Útočná kolona měkla dvě hlavní poslání. Za prvé mohla být užita pro rychlý a organizovaný přesun mužů přímo k nepříteli. Úspěch takové akce závisel na odpovídající přípravné činnosti dělostřelectva a rozptýlených palebných rojnic, a právě ty většinou utrpěly mnohem větší ztráty než samotné kolony, jež jakmile se daly do pohybu, nedisponovaly žádnou palebnou silou.
Mnohem častěji byla útočná kolona využívána jako zálohová jednotka. Před začátkem boje vyslala několik svých rojnic a poté sloužila jako zdroj náhrad za padlé střelce a jako okamžitá technická záloha. V případě, že se kolona setkala s tuhým odporem, rozestavila se do linií a pokračovala v boji hromadnou palbou. Jakmile nepřítel zakolísal, pokračovaly linie v postupu, případně opět zúžily svou frontu a vydaly se ku předu v koloně.

3. Jízdní taktika
Jízda, jejímiž hlavními zbraněmi byly kopí a šavle, zůstala údernou silou. Přesto se v této době prohloubily rozdíly mezi “ těžkou “ jízdou -částečně obrněnými muži na velkých koních -a”lehkou “jízdou-pohyblivějšími vojáky na menších koních, kteří byly schopni i menších opakovaných nájezdů.
Napoleonova jízda disponovala vlastním dělostřelectvem a byla velmi účinně využívána v hromadných,ale přesto spořádaných útocích a úderných akcích proti nepřátelské jízdě i pěchotě. Obvykle napadala protivníkovu pěchotu, jež byla předem otřesena plošnou dělostřeleckou palbou nebo útoky Napoleonových pěšáků. Nejúčinněji se projevovala v boji proti ustupující pěchotě. Mnohem méně úspěšná byla proti neuznávané pěchotě v čtverhranných útvarech.
Francouzská jízda většinou dokázala, díky výjimečným velitelům a neúnavnosti v útoku, překonat nejlepší jízdní jednotky ostatních evropských států. Pomocí bleskového pronásledování francouzské jezdectvo plně využívalo svých vítězství, přičemž jeho ztráty byly nepatrné.

Napoleon také účinně uplatňoval jízdu v průzkumných a pozorovacích operacích.
Během prvních napoleonských válek byla francouzská jízda nepřekonatelná. Později se i na ní podepsaly válečné ztráty a léta těžkých bojů, a Napoleon ji jen stěží udržoval na původní vysoké úrovni. Jeho přátelé svoje jízdy neustále zdokonalovali, částečně tím, že věnovali více pozornosti jejich organizaci a výcviku, a z části prostým napodobováním francouzského výcviku, taktiky a způsobu boje.
4. Dělostřelecká taktika a technika
Francouzská revoluční armáda převzala od monarchie Gribeauvalův vynikající způsob polního dělostřelectva. Jeho hlavním znakem byla pohyblivost umožněná zkrácením a odlehčením hlavně a snížením váhy dělové lafety, ta byla navíc opatřena železnými nápravami a většími koly. Dostřel a přesnost byly zachovány vyvinutím dokonalejších projektilů ( skutečně kulatých koulí přesného průměru), které zároveň umožňovaly omezit množství střelného prachu. Dříve používané pytlíky se střelným prachem byly nahrazeny dříve vyrobenými náboji, obsahujícími již prach, což opět zvyšovalo rychlost palby. Tažní koně byly nyní zapřaháni do dvojitého zápřahu, namísto dříve jednoduchého. V příznivých podmínkách bylo 6 až 8 koní schopno táhnou dvanáctiliberní dělo, zatímco pro menší děla, 8 až 4libertní a 6 palcové houfnice stačilo 4-6 koní. Napoleon se však pokusil o další zdokonalení pohyblivosti dělostřelectva. Po vzoru Bedřicha Velikého odlehčil dělo dalším zkrácením hlavně a užitím komorové zádi hlavně a menší prachové náplně. Tím se snížil dostřel a průraznost. Namísto vlastních užívali Francouzi nakonec mnoho vynikajících pruských a rakouských šestiliberních děl, které ukořistili v průběhu válek.
Napoleon co nejvíce využíval snadné manévrovatelnosti francouzského dělostřelectva a učinil z něj nejdůležitější zbraň svého válečnictví. Jednou z jeho nejoblíbenějších taktik, kterou uplatňoval hlavně v pozdějších letech, kdy se snížila kvalita jednotek, bylo zapojení “grande batterie”. Ta shromažďovala většinu dělostřelectva k podpoře hlavního útoku a uvolnila pěchotě cestu tím, že doslova rozstřílela nepřátelské linie. III.
IV. VOJENSKÁ ORGANIZACE
1. Původ divize a sboru
Pěší divize se v roli důležité taktické výkonné sestavy objevila ve Francii v 18. století. V roce 1759 hrabě de Broglie poprvé rozdělil francouzskou armádu na divize, rtj. stále smíšené jednotky pěchoty a dělostřelectva.
V roce 1794 vytvořil Granot, revoluční ministr války, divizi zahrnující všechny tři zbraně - pěchotu, jízdu a dělostřelectvo - jež byla schopna samostatných operací. Do roku 1796 se stala divizní soustava základem francouzské armády.

Byl to však Napoleon Bonaparte, kdo využil veškerých možností tohoto systému v mobilním boji a taktice rychlých manévrů. Muži byli cvičeni v rychlém pochodu a zásobovací síť byla zdokonalena natolik, že je zabezpečovala na každém kroku. Pohyblivost divize byla nadále zvýšena díky schopnosti dělostřelectva následovat pěchotu a provádět na bojišti složité manévry.
V době kdy armády dosahovaly počtu téměř 200 000 mužů, bylo ze správních a organizačních důvodů nutno rozdělit divize do sborů. Poprvé se tak stalo v roce 1800, kdy Moreau sestavil 11 divizí rýnské armády do 4 sborů. Teprve v roce 1804 však Napoleon zavedl ve francouzském vojsku pravidelné armádní sbory, které využíval jako dříve divize. Divize přesto zůstala hlavní taktickou jednotkou, skládající se z pěchoty a dělostřelectva, a byla pověřována zvláštními úkoly., Sbor zahrnoval rovněž jízdu, jež pro něj prováděla průzkumné operace. Navíc vytvořil Napoleon jízdní divize a jízdní sbory.
Napoleonova pěší divize sestávala z 2 nebo 3 pěších brigád ( z nichž každá obsahovala 2 až 5 praporů v jednom nebo více plucích ) a z jedné dělostřelecké brigády, každá se skládala z jedné nebo více baterií se 4 až 6 polními děly a obvykle 2 houfnicemi.
V.
VI. TÝLOVÉ ZABEZPEČENÍ
Napoleon byl mistrem plánovaného i improvizovaného zásobování. Předběžné přípravy, jež zajistily sklady a místa výdaje zásob pro zabezpečení armád, dosáhly mnohem větší úrovně, než bylo do té doby představitelné.
Pokud to bylo možné, žila Napoleonova armáda ze zdrojů země, kterou procházela nebo v níž bojovala. Muži bývali často ubytováni v menších městech a vesnicích a místní obyvatelstvo bylo povinováno je živit. Vojáci a muži zásobovacích kolon následovali hlavní vojsko. Každý nesl čtyřdenní zásobu jídla, jež měla být zkonzumována pouze v případě nouze. Navíc byly zásoby uskladněny i na hlavní základně a v přechodných skladech, které se přesouvaly spolu s postupující armádou.
Francouzské armády se díky prozíravosti pohybovaly neuvěřitelnou rychlostí. Nejpozoruhodnějším příkladem této skutečnosti je pětisetmílový (800km) pochod ze severního pobřeží Francie západní Evropou do Ulmu, Vídně a Slavkova v roce 1805. Vojsko o síle téměř 200 000 mužů se pět týdnů pohybovalo průměrnou rychlostí 12 až 15 mil (19 až 24 km) za den, což je nejrychlejší zabezpečený přesun srovnatelné délky od dob Čingischána.
Tento systém týlového zabezpečení se prokázal velmi uspokojivým až do Ruského tažení v roce 1812. Tehdy zapříčinil špatný stav ruských cest, chudoba a zpustošení země, spolu se záškodnickou činností ruských partyzánů jeho naprosté zhroucení.

V.
VI. VOJENSKÁ TEORIE A STRATEGIE
1. Napoleon
První promyšlené pojetí válečnictví od dob Čingischána se projevovalo v raných taženích Napoleona Bonaparte do Itálie a Egypta. Pod jeho přímou kontrolou dominovalo válkám následujícího desetiletí a jeho vliv dozníval po dalších padesát let. Protože se Napoleonovy protivníci pokoušeli jeho taktiku co nejvíce napodobovat, nikdy plně nepochopili myšlenku, jež byla základem Napoleonova radikálního převratu ve válečném umění. Dokonce i v době, kdy nad ním v roce 1814 vítězili, respektovali a obdivovali jej jeho protivníci Blucher nebo Wellington natolik, že o něm prohlásili, že pouhá Napoleonova přítomnost na bojišti vydá za 40 000 mužů.
Napoleon nikdy své myšlenky nesepsal. Z jeho zápisků a poznámek bylo vyňato množství pravidel, která tak či onak zahrnují většinu jeho základních úvah o swtrategii a taktice. Tato pravidla se ale na vzájem velice liší, často jsou to pouhé aforismy, jež vyjadřují relativně samozřejmé nebo podstatné úvahy, často se zabývají taktickými a technickými detaily, které měly smysl pouze v době a na místech, kde Napoleon bojoval
Napoleonovy způsoby boje a principy, na nichž byly založeny, jsou však odvoditelné ze záznamů jeho činnosti. Císařovi spojenci i protivníci se počali tímto úkolem zabývat již před jeho pádem, a relativně povrchní znalosti, které takto získali, hráli v tomto pádu nepochybně svou roli. V následujících desetiletích se objektivnímu rozboru věnovali tři velcí teoretikové, jak je uvedeno níže.
Napoleon se vyhýbal jednotvárnosti a pokoušel se vyvinout takové plány pro každé tažení a pro každou bitvu, aby jeho nepřátelé nikdy nevěděli, co je čeká. Přesto byly, jak sám poznamenal, jeho teorie založeny na jednoduchých zásadách, a z mnohých tažení a bitev je možné vyvodit jistý základní vzor strategických osnov a metod. Pokud to bylo možné pokoušel se Napoleon vyhrát tažení před první bitvou. Kdykoliv se mu naskytla příležitost, spojil rychlý přesun s klamnými manévry, aby obešel křídla nepřátelské armády a přiblížil se k její komunikační linii, a pak se stočil, aby přiměl protivníka k boji v nevýhodném postavení. Mezi taženími, v nichž takto zvítězil ještě před začátkem boje, vynikají operace u Marenga, Ulmu a Jeny.
Napoleon se snažil zmást a oklamat protivníky, jejichž spojená vojska bývala téměř vždy v přesile tím, že udržoval své jednotky do poslední chvíle v rozvinuté formaci. To mu také umožňovalo rychlý přesun a jednodušší zásobování vojáků.

Pak armádu najednou obrovskou rychlostí soustředil a s místní převahou zaútočil některý kritický bod. Bitvy u Rivoli, Friedlandu a Drářďan jsou typickými příklady této taktiky. V nejoblíbenější obměně takového boje zaujal Napoleon se svým soustředěným vojskem pozice mezi dvěma nepřátelskými armádami, a jednu po druhé je pak porazil. První a poslední z jeho tažení jsou vhodnými příklady této taktiky: Montenotte a Waterloo; Napoleonův neúspěch v tom druhém byl důsledkem neschopnosti (jeho i jeho podřízených) tento vynikající strategický plán uskutečnit.
2. Napoleonovi protivníci
Po prvních porážkách, které jim Napoleon uštědřil, pokoušeli se jej ostatní evropští velitelé napodobit. Postupně zavedli ve svých armádách divize a sbory, lineární taktiku zaměnili za hlubší bojové formace, (kromě Britů), využívali soustředění sil na bojišti a zvláště důležitých místech a vytvořili záložní jednotky. Přestože se Napoleonovi nepřátelé mnohému přiučili a v průběhu let velmi zdokonalili výzbroj, nepodařilo se jim nikdy dosáhnout takové úrovně, a nikdy také skutečně nepochopili tajemství jeho vojenského génia. Nakonec jej přemohli prostou početní převahou, těžíce z naprostého vyčerpání Francie, jež bylo důsledkem Napoleonova neúspěchu na diplomatickém poli.
3. Jomini
Antoine Henri Jomini se narodil roku1779 ve Švýcarsku. Sloužil jako jeden z Napoleonových nižších důstojníků a byl chráněncem statečného (nepříliš vynikajícího) maršála Michaela Neye. Křivda, kterou utrpěl od Napoleonova náčelníka štábu, jej přiměla v roce 1813 k rezignaci a vstupu do ruských služeb; odmítl se ale jakkoliv podílek na operacích proti Napoleonovi. Po příštích 56 let sloužil se ctí jako generál ruské armády. V té době se věnoval studiu a psaní, jehož základ tvořily rozbory Napoleonových bitev.
Jominiho spisy jsou obsáhlé. O jeho první knize - “Pojednání o velkých vojenských taženích” - kterou napsal během své služby ve francouzské armádě, prohlásil znepokojený Napoleon: “Učí mé nepřátele celou mou bojovou taktiku!” V písemné podobě podala základní pravidla válečnictví, jež nyní považují všichni vojáci za samozřejmá.
4. Clausewitz
Karl von Clausewitz se narodil roku 1870 v pruském Magdeburku. Bojoval v pruské armádě ve všech jejích bitvách proti Napoleonovi, od zkázy u Jeny až po Waterloo. Mezi lety 18880 a 1830 byl správním ředitelem berlínské Vojenské akademie a co možná nejvíce času věnoval psaní. Většina jeho děl jsou studie vojenských tažení. Nejznámější je kniha “O válce”, která obsahuje jeho teorie a myšlenky. Tato kniha se nesmazatelně podepsala na pozdějších úvahách.

A stejně jako Jomonimu, byl i Clauswitzovi největším zdrojem inspirace talent bývalého protivníka, Napoleona.,
Ačkoliv Clauswitz věřil, že nalezl základní pravidla válečnictví, trval na tom, že v praxi vždy podléhají nekonečnému množství obměn, způsobených vnějšími vlivy, z nichž za nejdůležitější považoval psychické a morální. Byl zarytým odpůrcem pokusů o stanovení vojenských norem na základě zákonitostí a principů války. VI.
VII. VOJENSKÁ ODBORNOST
Vojenská odbornost se vynořila ruku v ruce s promyšlenou a vědeckou teorií vojenství. Tato teorie se stala základem vojenského vzdělání na nižším i postgraduálním stupni, jež samo bylo nezbytnou součástí odbornosti v moderním pojetí. Muži, kteří prošli tímto vzdělávacím systémem, se stávali členy vysoce specializované skupiny odborníků a počali uvádět teorii ve skutečnost.
Stejně jako vznik nových profesí, byl i tento vývoj výsledkem postupného působení doby osvícenství a průmyslové revoluce na život lidí. Nejprve se projevil zakládáním vojenských škol pro mládež, která se zde připravovala na vojenský život. Britská královská vojenská kolej v Sandhurstu (1802), francouzský St. Cyr (1808) a americký West Point (1810) byly příklady tohoto vývojového trendu. VII.
VIII. PŘEHLÍDKA MISTROVSKÉ TAKTIKY - SLAVKOV
1805, 15. listopad. Napoleon postupuje k severu. Nechal 20 000 mužů ve Vídni a soustřeďoval zbylou armádu u Brna, 113 km od Vídně.
1805, 20.-28. listopad. Rozložení sil. Napoleon se s 65 000 muži nacházel mezi nepřáteli a očekával jejich akce. Arcivévoda Ferdinand soustředil 18 000 mužů v Praze; ruský car Alexandr a rakouský císař František II. s 90 000 Rakušany a Rusy byli na severovýchodě, v Olomouci. Arcivévodové Karel a Jan byli s dalšími 80 000 vojáky zastaveni před Alpami. Hlavním Napoleonovým cílem bylo zabránit spojení těchto početně nepoměrně silnějších nepřátelských vojsk, ale také se snažil zachovat si komunikační síť, vedoucí přes Vídeň do Francie. Napoleonovo zdánlivě zranitelné postavení bylo pro jeho protivníky výzvou. Panovníci zamýšleli přesunout se na jih od Olomouce, obchvátit jeho pravé křídlo a přetnout spojení. Přesně takový plán Napoleon očekával.
1805, 28. listopad. Spojenecká armáda zahajuje přesun. Ležení francouzské armády se nacházelo 3,2 km na západ od vesnice Slavkov, čelem k východu. Napoleon záměrně umístil svou armádu v údolí a rozptýlil pravé křídlo - 1 divizi - na 3,2 kilometrů dlouhou linii, přímo pod oči spojeneckých zvědů; hlavní část vojska se nacházela na východ od Brna, poblíž silnice na Olomouc.
1805, 2. prosinec. Bitva u Slavkova. Za rozbřesku zaútočil hlavní spojenecký voj na francouzské pravé křídlo. Ačkoliv dorazilo na pomoc Francouzům 8 000 mužů, bylo jejich pravé křídlo zatlačeno.

V 9 hodin na toto křídlo útočila plná třetina spojenecké armády a další jednotky se přesouvaly podél francouzské fronty, s úmyslem se k náporu připojit. Tehdy sevřel Napoleon svoji past. Sbor, jež se nacházel ve francouzském středu, se prohnal Prateckou výšinou a narušil spojeneckou frontu. Poté obklíčili levé křídlo spojenců, sehnali je dohromady a donutili je k zmatenému ústupu. Palby francouzského dělostřelectva roztříštila led na několika zamrzlých rybnících a mnoho Rusů se utopilo. Mezitím zaútočil jiný sbor přímo na východ, mezerou, kterou si ve spojenecké frontě prorazil sbor předcházející. Na brněnsko-olomoucké silnici vyvinula zároveň další část francouzského levého křídla silný nápor proti spojeneckému pravému křídlu. Do večera přestala spojenecká armáda existovat. Francouzské ztráty dosáhly téměř 10 000 mužů, rusko-rakouské 36 000 mužů, 45 standart a 185 děl. Zbytek spojenecké armády byl beznadějně rozprášen.