Jedním z nejvýraznějších Benešových úspěchů této doby je uznání Československé národní rady jako představitele nového československého státu Francií ( červen 1918), Anglií (srpen 1918) a Itálií (říjen 1918). Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 Edvard Beneš jako představitel československého zahraničního odboje jedná s odbojáři domácími - výsledkem těchto jednání je Benešovo jmenování ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře (viz Kramář, Karel). Do Československa se ale Edvard Beneš vrací až v září roku 1919 - na mnoha jednáních, např. již v listopadu roku 1918 v Paříži, musí vymoci uznání historických hranic českého státu a dosud neexistujících jižních hranic Slovenska. Jako tvůrce československé zahraniční politiky pak Edvard Beneš v letech 1919-20 mírovými smlouvami obhájí koncept práva československého národa na sebeurčení. V letech 1921-22 zastává Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, zároveň je i poslancem parlamentu ( tím je v letech 1919-26 a 1929-35). 5.

Od roku 1923 je Edvard Beneš členem (místopředsedou Čs. strany národně socialistické - ze strany pak vystoupí až v roce 1935, když je po abdikaci T. G. Masaryka zvolen 18. prosince roku 1935 do funkce československého prezidenta. Edvard Beneš je již od počátku dvacátých let politikem evropského formátu - stojí u zrodu Společnosti národů, v níž jako její předseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru prosazuje politiku kolektivní bezpečnosti. Jako československý ministr zahraničí se Beneš orientuje zpočátku na poválečnou evropskou velmoc, Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavírá spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytváří obranný systém, tzv. Malou dohodu. V roce 1935 uzavírá pak Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Stalinovým (viz Stalin, J. V.) Sovětským svazem. Poté, co evropské mocnosti donutí Československo přijmout v září roku 1938 potupný mnichovský diktát, Edvard Beneš v říjnu abdikuje a brzy nato odchází do londýnského exilu - zde pak v roce 1940 vytváří exilovou státní reprezentaci, sám opět přebírá funkci československého prezidenta (v okupovaném Československu je zatím prezidentem E. Hácha {viz Hácha, Emil}).

V roce 1943 Edvard Beneš uzavírá v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, který nyní pokládá za garanta poválečné československé svrchovanosti - západním mocnostem už Beneš příliš nevěří, Mnichov je pro něj stále příliš živou ranou. Při své moskevské misi Beneš zároveň začíná jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (je ochoten v budoucím politickém systému připustit pouze komunistickou stranu a strany socialistické a strany levé buržoazie, zároveň hodlá zavést v zemi velmi radikální změny hospodářské a sociální) - v dubnu roku 1945 je pak Benešem ve slovenských Košicích jmenována první poválečná vláda, tzv. vláda Národní fronty, v květnu téhož roku se Edvard Beneš přes Moskvu vrací do Prahy, kde je pak v říjnu potvrzen jako československý prezident (zvolen je v červnu roku 1946). V únoru roku 1948 Edvard Beneš, usilující o to, aby v poválečném Československu byl vybudován spravedlivý, na parlamentní demokracii založený, systém osudově zaváhá v okamžiku, kdy mu za politické krize, vyvolané komunisty, ministři demokratických stran nabídnou svoji demisi - Edvard Beneš jejich demisi 25. února přijme a pověří sestavením nové vlády komunistického předáka K. Gottwalda: komunistům je na příštích čtyřicet let otevřena cesta k moci. V květnu se prezident Edvard Beneš komunistům pokusí vzepřít, když odmítne podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května) - jeho odpor je příliš slabý, Beneš měsíc nato, 7. června roku 1948 abdikuje na úřad prezidenta, jímž se pak stává K. Gottwald (viz Gottwald, Klement). 3. září roku 1948 Edvard Beneš umírá v Sezimově Ústí.


Emil Hácha  (17.7.1872-27.6.1945) Emil Hácha, český protektorátní prezident, jedna z tragických postav českých politických dějin, přichází na svět 17. července roku 1872 v Trhových Svinech. Po absolvování právnické fakulty pražské Karlovy univerzity působí Emil Hácha jako úředník zemského výboru Království českého a jako rada Nejvyššího správního dvora ve Vídni. Během první světové války spolupracuje Emil Hácha s dr. Ferdinandem Pantůčkem, napojeným na český protirakouský odboj (na organizaci Maffie) - Pantůček je po vzniku samostatného Československa jmenován prezidentem senátu Nejvyššího správního soudu: Emil Hácha se pak stává členem tohoto soudu. V roce 1925, po Pantůčkově smrti, nastupuje Emil Hácha, jmenován T. G. Masarykem (viz Masaryk, T. G.) na jeho místo. V letech 1918-1938 je Hácha činný i jako vědecký pracovník - publikuje povícero vědeckých prací z oboru mezinárodního práva, přitom je expertem na právo anglosaské (je též znalcem anglické literatury, se svým bratrem přeloží i román "Tři muži ve člunu" Jeroma Klapky Jeroma). Jako uznávaný právník je Emil Hácha soudcem haagského soudního dvora a před podepsáním Mnichovské dohody působí několik let jako člen legislativní rady, poradního orgánu československé vlády.