Tomáš Garrigue Masaryk (7.3.1850-14.9.1937)
Tomáš Masaryk, první prezident svobodného Československa, obnovitel československé státnosti po takřka třísetletém období v područí Habsburské monarchie, přichází na svět 7. března roku 1850 v Hodoníně jako syn kočího a kuchařky. Mladý Masaryk v letech 1864-1865 pracuje jako kovářský učeň, v letech 1865-1872 pak studuje na gymnáziích v Brně a posléze ve Vídni. V letech 1872-1876 studuje Masaryk na univerzitě ve Vídni, kde na závěr studia získává titul doktora filozofie. Jeho disertační práce nese název "Podstata duše u Platóna". Následující dva roky pak Masaryk pobývá jako soukromý učitel v Lipsku, kde se setkává s mladou Američankou, Charlottou Garrigue. S ní se pak, při své první cestě do Spojených států amerických, 15. března roku 1878 žení, zároveň připojuje její příjmení ke svému, od této chvíle se pak představuje jako Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1879 se Masaryk habiltuje spisem "Sebevražda jako hromadný společenský jev moderní civilizace" - následně pak sedm semestrů přednáší na Vídeňské univerzitě jako soukromý docent.
V roce 1881 publikuje Masaryk (německy) svoji revidovanou habilitační práci o sebevraždě, česká verze pak vyjde v roce 1904 pod názvem "Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty". Následujícího roku, tedy roku 1882, je Masaryk jmenován mimořádným profesorem filozofie na nové české univerzitě v Praze, řádná profesura je mu pak udělena v lednu 1897. V roce 1883 zakládá Masaryk měsíčník "Athenaeum", časopis věnovaný kritickému pohledu a zkoumání české kultury a vědy, v roce 1885 pak publikuje Masaryk své hlavní filosofické dílo, spis "Základové konkrétné logiky: Třídění a soustava věd", o dva roky později pak vychází tento spis v rozšířené německé verzi. Léta 1886-1888 jsou v Masarykově životě zajímavá tím, že skupina vzdělanců, sdružená kolem jeho měsíčníku "Athenaeum", odhaluje, že údajně staré rukopisy (známé rukopisy zelenohorský a královédvorský, mající dokládat ranou vyspělost středověké české kultury) jsou pouhými novodobými padělky. V roce 1887 navštěvuje Masaryk Rusko, kde diskutuje s L. N. Tolstým, kterého pak navštěvuje ještě v letech 1889 a 1910, odmítá přitom Tolstého učení o neodporování zlu.
V roce 1891 je Tomáš Garrigue Masaryk zvolen do vídeňského parlamentu jako poslanec za mladočeskou stranu, k níž se připojuje jako člen skupiny tzv. "realistů" - v roce 1983 se pak poslanec Masaryk svého mandátu vzdává, důvodem je jeho nespokojenost s planým radikalismem mladočechů a s jejich vnitrostranickými půtkami. Roky 1895-1898 jsou vyplněny v Masarykově životě intenzivní tvůrčí prací, a to prací zasvěcené hlavně českým problémům - Masaryk formuluje své názory na problematiku 2.českých dějin a předkládá český politický program, představuje se přitom jako politický myslitel, jehož názory mají pevný morální a náboženský základ - Masaryk postupně publikuje spisy "Česká otázka" (1895), "Naše nynější krize" (1895), "Jan Hus" (1896), "Karel Havlíček" (1896) a "Otázka sociální" (1898). V letech 1899-1900, v období tzv. hilsneriády (období antisemitských nálad v českých zemích po dvou soudních procesech s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem, obžalovaným z vraždy dvou křesťanských dívek) vede Masaryk kampaň proti rasovým předsudkům, zvláště pak proti pověrám o židovské rituální vraždě. V roce 1900 Masaryk, společně s některými svými stoupenci ze skupiny "realistů" zakládá novou politickou stranu, nazvanou Česká strana lidová (realistická), a později přejmenovanou na stranu pokrokovou.
Masarykova strana ale nemá úspěch, v české politice má jen marginální, okrajový význam. V roce 1902 cestuje Masaryk podruhé po Spojených států, kde na univerzitě v Chicagu přednáší o české literatuře a historii a o obecných slovanských otázkách. V roce 1907 se Masaryk stává opět poslancem vídeňského parlamentu, a to za realistickou stranu, k mandátu mu též pomohou sociální demokraté. Poslancem je pak Masaryk až do počátku první světové války, celkem dvě volební období. V této době též Masaryk podniká svoji třetí cestu do Spojených států amerických, na sjezdu náboženských liberálů v Bostonu přednáší o náboženství v Rakousku, při své cestě též navštěvuje mnoho českých krajanů v řadě amerických měst. V letech 1907-1908 vede Masaryk v parlamentu akci na obranu svobody vědy - hájí rakouského vědce profesora Ludwiga Wahrmunda, pronásledovaného za přednášku o rozporech mezi vědou a církevní doktrínou. Mezi lety 1909-1911 Masaryk velmi ostře kritizuje, zejména po anexi Bosny a Hercegoviny, zahraniční politiku Rakouska-Uherska, zvláště jeho alianci s Německem - Masaryk též velmi srdnatě hájí jižní Slovany, obžalované z velezrady v procesu v Záhřebu. V roce 1913 publikuje Masaryk (německy) první dva díly svého rozsáhlého spisu "Rusko a Evropa" (pozn. třetí díl, a to v anglickém vydání, vyjde poprvé až v roce 1967).
Po zahájení bojů první světové války se Masaryk rozhodne pro politickou podporu Spojenců a jejich boje proti Rakousku-Uhersku a Německu - pracovně navštěvuje Itálii, Švýcarsko, Francie a Anglii, v Paříži společně s E. Benešem (viz Benea, Edvard) a M. R. Štefánikem zakládá Československou národní radu, v Rusku a Francii pomáhá formovat československé vojenské jednotky. V roce 1917 cestuje Masaryk do Ruska, kde po bolševické revoluci konsoliduje československou legii, která je prohlášena za část československé armády ve Francii a má se podle dohody s bolševickou vládou přesunout na západní bojiště. 3. V roce 1918 přijíždí Masaryk do Spojených států amerických - poté, co Francie a Anglie v podstatě uznávají Československou národní radu za československou vládu, učiní totéž i vláda americká. Je třeba na tomto místě připomenout, že kdyby nebylo Masaryka, nebylo by ani vzniku samostatného Československa - právě Masarykem vedené zahraniční akce během první světové války a jejich brilantní zakončení ve Spojených státech v říjnu roku 1918, kdy Masaryk sepíše a vydá v amerických listech "Prohlášení československé nezávislosti", jsou těmi rozhodujícími motivy toho, že americký prezident W. Wilson odmítne rakouské snahy o separátní mírové vyjednávání a že vyzve Rakousko-Uhersko, aby respektovalo vůli jím utlačovaných národů svobodně si zvolit politickou budoucnost.
Teprve poté, co Rakousko-Uhersko zveřejní, že podmínky prezidenta Wilsona přijímá, vzniká 28. října roku 1918 samostatné Československo, k němuž se pak 30. října Martinskou deklarací připojuje slovenská politická reprezentace. V Praze je pak Masaryk (v nepřítomnosti) revolučním Národním shromážděním 14. listopadu roku 1918 zvolen prvním prezidentem Československé republiky, a to na dvouleté funkční období. Brzy poté Masaryk publikuje spis "Nová Evropa", nástin poválečné evropské rekonstrukce. V roce 1920, 27. května, je pak Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezidentem podle nové československé ústavy - do funkce prezidenta je pak zvolen ještě dvakrát, v roce 1927 (27. května) a v roce 1934 (24. května). V roce 1925 vychází pod názvem "Světová revoluce" Masarykova kniha memoárů a politických a historických úvah o přelomové době, jejímž mezníkem je první světová válka. V roce 1928 český spisovatel Karel Čapek publikuje první svazek svého díla "Hovory s T. G. Masarykem", díla, v němž ve formě dialogu s Čapkem Masaryk vypráví příběh svého života. V posledním svazku "Hovorů" pak Masaryk vyslovuje své filosofické krédo. 14. prosince roku 1935 Tomáš Garrigue Masaryk ze zdravotních důvodů abdikuje z funkce prezidenta (18. prosince je novým prezidentem zvolen E. Beneš). 14. září roku 1937 pak Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel svobodného Československa v roce 1918 a první jeho prezident, na zámku v Lánech umírá.
Edvard Beneš (28.5.1884 - 3.9.1948) Edvard Beneš, po "prezidentu osvoboditeli" T. G. Masarykovi (viz Masaryk, T. G.) druhý prezident samostatného československého státu, muž který stojí v čele Československa v letech 1935-38 a 1940-48 (za druhé světové války jako nejvyšší představitel 4.československého exilu v Londýně), přichází na svět 28. května roku 1884 v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka. V mládí Beneš studuje nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896-1904), po maturitě se pak zapisuje ke studiu na filosofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. V roce 1904 pak Edvard Beneš odjíždí do Francie, kde studuje na Sorbonně a na Svobodné škole politických a sociálních nauk, v roce 1907 pak přesidluje do Berlína - svá vysokoškolská studia Edvard Beneš zakončuje v roce 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze skládá rigorózní zkoušky. Od roku 1910 pak Edvard Beneš vyučuje na pražské obchodní akademii, od roku 1912, poté, co habilituje v oboru filozofie, přednáší jako docent na filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Po vypuknutí první světové války se Beneš aktivně zapojuje, jako stoupenec T. G. Masaryka a představitel České strany pokrokové (realistické), do domácího protirakouského odboje, pomáhá organizovat odbojovou organizaci Maffie, jeho hlavním úkolem je zejména zajištění spojení mezi Prahou a Masarykem, pobývajícím ve Švýcarsku. V roce 1915 do zahraničí odchází také - od této chvíle jsou pak jeho životní osudy již navždy úzce spojeny s životními osudy T. G. Masaryka a M. R. Štefánika. Beneš žije v Paříži, kde organizuje zahraniční protirakouský odboj a kde se podílí na propagaci československého politického programu. V roce 1916 se pak Edvard Beneš podílí na ustanovení Československé národní rady, v níž zastává místo generálního tajemníka - společně se Štefánikem je vůdčí osobností při vyjednávání s dohodovými mocnostmi o vzniku samostatných československých vojenských jednotek (legií), které pak ve Francii ( prosinec 1917), v Rusku ( únor 1918) a v Itálii ( duben 1918) vznikají a zapojují se úspěšně do bojů první světové války.
Jedním z nejvýraznějších Benešových úspěchů této doby je uznání Československé národní rady jako představitele nového československého státu Francií ( červen 1918), Anglií (srpen 1918) a Itálií (říjen 1918). Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 Edvard Beneš jako představitel československého zahraničního odboje jedná s odbojáři domácími - výsledkem těchto jednání je Benešovo jmenování ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře (viz Kramář, Karel). Do Československa se ale Edvard Beneš vrací až v září roku 1919 - na mnoha jednáních, např. již v listopadu roku 1918 v Paříži, musí vymoci uznání historických hranic českého státu a dosud neexistujících jižních hranic Slovenska. Jako tvůrce československé zahraniční politiky pak Edvard Beneš v letech 1919-20 mírovými smlouvami obhájí koncept práva československého národa na sebeurčení. V letech 1921-22 zastává Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, zároveň je i poslancem parlamentu ( tím je v letech 1919-26 a 1929-35). 5.
Od roku 1923 je Edvard Beneš členem (místopředsedou Čs. strany národně socialistické - ze strany pak vystoupí až v roce 1935, když je po abdikaci T. G. Masaryka zvolen 18. prosince roku 1935 do funkce československého prezidenta. Edvard Beneš je již od počátku dvacátých let politikem evropského formátu - stojí u zrodu Společnosti národů, v níž jako její předseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru prosazuje politiku kolektivní bezpečnosti. Jako československý ministr zahraničí se Beneš orientuje zpočátku na poválečnou evropskou velmoc, Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavírá spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytváří obranný systém, tzv. Malou dohodu. V roce 1935 uzavírá pak Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Stalinovým (viz Stalin, J. V.) Sovětským svazem. Poté, co evropské mocnosti donutí Československo přijmout v září roku 1938 potupný mnichovský diktát, Edvard Beneš v říjnu abdikuje a brzy nato odchází do londýnského exilu - zde pak v roce 1940 vytváří exilovou státní reprezentaci, sám opět přebírá funkci československého prezidenta (v okupovaném Československu je zatím prezidentem E. Hácha {viz Hácha, Emil}).
V roce 1943 Edvard Beneš uzavírá v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, který nyní pokládá za garanta poválečné československé svrchovanosti - západním mocnostem už Beneš příliš nevěří, Mnichov je pro něj stále příliš živou ranou. Při své moskevské misi Beneš zároveň začíná jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (je ochoten v budoucím politickém systému připustit pouze komunistickou stranu a strany socialistické a strany levé buržoazie, zároveň hodlá zavést v zemi velmi radikální změny hospodářské a sociální) - v dubnu roku 1945 je pak Benešem ve slovenských Košicích jmenována první poválečná vláda, tzv. vláda Národní fronty, v květnu téhož roku se Edvard Beneš přes Moskvu vrací do Prahy, kde je pak v říjnu potvrzen jako československý prezident (zvolen je v červnu roku 1946). V únoru roku 1948 Edvard Beneš, usilující o to, aby v poválečném Československu byl vybudován spravedlivý, na parlamentní demokracii založený, systém osudově zaváhá v okamžiku, kdy mu za politické krize, vyvolané komunisty, ministři demokratických stran nabídnou svoji demisi - Edvard Beneš jejich demisi 25. února přijme a pověří sestavením nové vlády komunistického předáka K. Gottwalda: komunistům je na příštích čtyřicet let otevřena cesta k moci. V květnu se prezident Edvard Beneš komunistům pokusí vzepřít, když odmítne podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května) - jeho odpor je příliš slabý, Beneš měsíc nato, 7. června roku 1948 abdikuje na úřad prezidenta, jímž se pak stává K. Gottwald (viz Gottwald, Klement). 3. září roku 1948 Edvard Beneš umírá v Sezimově Ústí.
Emil Hácha (17.7.1872-27.6.1945) Emil Hácha, český protektorátní prezident, jedna z tragických postav českých politických dějin, přichází na svět 17. července roku 1872 v Trhových Svinech. Po absolvování právnické fakulty pražské Karlovy univerzity působí Emil Hácha jako úředník zemského výboru Království českého a jako rada Nejvyššího správního dvora ve Vídni. Během první světové války spolupracuje Emil Hácha s dr. Ferdinandem Pantůčkem, napojeným na český protirakouský odboj (na organizaci Maffie) - Pantůček je po vzniku samostatného Československa jmenován prezidentem senátu Nejvyššího správního soudu: Emil Hácha se pak stává členem tohoto soudu. V roce 1925, po Pantůčkově smrti, nastupuje Emil Hácha, jmenován T. G. Masarykem (viz Masaryk, T. G.) na jeho místo. V letech 1918-1938 je Hácha činný i jako vědecký pracovník - publikuje povícero vědeckých prací z oboru mezinárodního práva, přitom je expertem na právo anglosaské (je též znalcem anglické literatury, se svým bratrem přeloží i román "Tři muži ve člunu" Jeroma Klapky Jeroma). Jako uznávaný právník je Emil Hácha soudcem haagského soudního dvora a před podepsáním Mnichovské dohody působí několik let jako člen legislativní rady, poradního orgánu československé vlády.
Po podepsání mnichovského diktátu a následné abdikaci prezidenta E. Beneše (viz Beneš, Edvard) a přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusy (přitom je změněn název republiky na Česko-Slovensko) je dr. Emil Hácha 30. listopadu roku 1938 jako nezávislá a respektovaná osobnost jmenován do funkce prezidenta republiky. 14. března roku 1939 odjíždí prezident Hácha do Berlína, na jednání s A. Hitlerem (viz Hitler, Adolf) - odjíždí ještě jako prezident Česko-Slovenska (ale Česko-Slovenska Mnichovskou dohodou a Vídeňskou arbitráží z podzimu roku 1938 okleštěného a vnitřně přetvořeného). Při zahájení jednání ale Česko-Slovensko již neexistuje - sněm v Bratislavě vyhlašuje v poledne 14. března roku 1939 slovenskou nezávislost, do čela Slovenského štátu se pak staví J. Tiso (viz Tiso, Jozef). Po brutálním a vyčerpávajícím Hitlerově nátlaku (v noci ze 14. na 15. března), pak zcela vyčerpaný Hácha svěřuje Čechy a Moravu "pod ochranu Říše"... - ihned nato následuje okupace zbylých českých zemí vojsky wehrmachtu. 16. března se pak Emil Hácha, poté, co A. Hitler vyhlásí v Praze Protektorát Čechy a Morava, stává státním prezidentem tohoto protektorátu. Prezident Emil Hácha se po svém jmenování ocitá v těžké situaci - okupanti a gestapo jsou pro něj "bestie a hyeny" a K. H. Frank "odporný krokodýl". Dokud může spolupracovat s premiérem protektorátní vlády A. Eliášem (viz Eliáš, Alois) (do příchodu Heydricha {viz 7.Heydrich, Reinhard} do Prahy), jeho politické postoje a postupy odpovídají premiérově politice retardace (tj. pasivního odporu).
Ještě v říjnu roku 1939 Emil Hácha odvážně odmítne slib věrnosti Hitlerovi a říšskému protektorovi K. von Neurathovi (viz Neurath, Konstantin von) podává protesty proti germanizaci českého národa, žádá též propuštění zatčených českých vlastenců, včetně vysokoškolských studentů - prostřednictvím premiéra Eliáše a Z. Dolanského je přitom ve spojení s londýnským exilem, s exprezidentem E. Benešem. Ještě v dubnu roku 1941 pak Hácha Benešovi sděluje: "Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu". Za pět dní přichází od Beneše odpověď: "Zprávu Háchy a Beneše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně, jejich stanovisko je mužné, statečné a důstojné..."
Po příchodu nového protektora, R. Heydricha, se situace diametrálně mění - A. Eliáš je zatčen, Heydrich se rozpoutáním teroru (v rámci prvního stanného práva a likvidací Háchových blízkých spolupracovníků) snaží Háchův odpor zlomit. Když Heydrich odhalí napojení Háchy na Z. Dolanského, jeho tlak se ještě vystupňuje - svoji šanci zároveň vycítí i domácí kolaborantské kruhy: Emil Hácha pod tlakem Němců jmenuje, na druhý pokus, poprvé odmítne, do vlády E. Moravce. Pak přijde atentát na Heydricha - po jeho pohřbu pak 9. června roku 1942 Emil Hácha znovu jedná s Hitlerem, který mu pohrozí likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě za války. V dalších měsících, v době heydrichiády, po vyhlazení Lidic a po masových popravách se Hácha zlomí. Navíc se u něj stále rychleji rozvíjí těžká arterioskleróza - jak po válce prohlásí Národní soud, soudící kolaboranty s Říší, soud, který jinak není Háchovi nijak příznivě nakloněn, není Emil Hácha od ledna roku 1943 fakticky zodpovědný za své činy - osamělý, nemocný a duševně zlomený starý muž nemá v posledních letech okupace důvěru ani Němců, ani českých fašistů a ani domácího a zahraničního odboje. "Háchovština" se přitom stává synonymem pro kolaboraci... Dne 13. května roku 1945, po skončení druhé světové války, je pak Emil Hácha na pokyn ministra V. Noska, zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června roku 1945 umírá. Háchův pohřeb se pak koná za mimořádných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později, z příkazu ministerstva vnitra nesmí být exprezidentovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.
Klement Gottwald(23.11.1896-14.3.1953) Klement Gottwald, první komunistický prezident Československa, přichází na svět 23. listopadu roku 1896 v Dědicích jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice. Před první světovou válkou se Gottwald vyučí ve Vídni truhlářem, zároveň se účastní činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálnědemokratickou mládeží. 8.V letech 1915 až 1918, v době první světové války, je K. Gottwald vojákem rakousko-uherské armády. V létě roku 1918 ale z této armády dezertuje, po 28. říjnu, po vzniku samostatného Československa, slouží pak dva roky v Československé armádě. Ve dvacátých letech, do roku 1926, je Klement Gottwald funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku.
V letech 1926 až 1929 pracuje Klement Gottwald v pražském sekretariátu KSČ - v této době se mu podaří zformovat důsledně kominternovskou (promoskevskou) opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu strany v Praze se jeho mladým stoupencům začíná v této době říkat "karlínští kluci". Od roku 1928 je Klement Gottwald členem vedoucího orgánu Komunistické Internacionály (Kominterny), její exekutivy, tj. její výkonné složky. V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se Klement Gottwald společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostávají do vedení strany - 21. září téhož roku pak Gottwald, poslanec parlamentu, vystoupí v Národním shromáždění s projevem, v němž naznačí, jakým způsobem a jaký režim chce jeho strana v Československu nastolit: "A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krkem. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tomhle mistry... Přejde vás smích!" V první polovině třicátých let Klement Gottwald vystupuje ostře proti Československu jako takovému - považuje jej za výplod imperialistické světové války a versaillského systému.
Demokratickému režimu první republiky přisuzuje fašizační tendence (jednu dobu hovoří dokonce o fašistické diktatuře) - za koncentrační bod těchto tendencí pak považuje "Hrad" prezidenta T.G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.). Sociálním demokratův spílá Gottwald do sociálfašistů - říká o nich, že jsou to případní "nositelé fašistického převratu". Jakékoliv sociální reformy první republiky pak Gottwald odmítá jako pokus o "otupení revolučních snah směřujících k nastolení diktatury proletariátu." Ve druhé polovině třicátých let provede Klement Gottwald v politice KSČ řadu změn - tyto změny odpovídají změnám v zahraniční politice Sovětského svazu a politice lidové fronty a obrany proti fašismu, určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935 - lidová fronta se má stát pouze mezistupněm k diktatuře proletariátu sovětského typu.
V září a říjnu roku 1938 patří Klement Gottwald k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu. Po zákazu KSČ emigruje Klement Gottwald v listopadu roku 1939, tedy již po okupaci Československa Německem, do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastává politiku odpovídajícímu sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939. Po napadení Sovětského svazu v červnu roku 1941 se Gottwaldova politika mění - vytváření protihitlerovské koalice chápe jako svoji velkou příležitost a šanci prosadit se. Již v této době začíná promýšlet pozdější převzetí moci v Československu, z Benešova (viz Beneš, Edvard) 9.velvyslance v Moskvě učiní "trojského koně" mezi sociálními demokraty, zároveň si zajistí i budoucího "nepolitického"; ministra národní obrany L. Svobodu (viz Svoboda, Ludvík), v němž čeští komunisté v sovětské emigraci shledávají vhodného muže ke "spojení československé vojenské slávy s velkou věcí Sovětského svazu".
V prosinci roku 1943 se Klement Gottwald dohodne s představitelem londýnské emigrace E. Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Mezinárodní poměry a vývoj války umožní pak Gottwaldovi a jeho moskevským komunistům zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání v Československu - Gottwaldův projekt Národní fronty a Košického vládního programu zaručuje pro komunisty velký vliv ve státě: a to díky vyřazení představitelů domácího odboje i předválečné agrární, národně demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném Československu. 10. května roku 1945 se Klement Gottwald vrací do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti je Gottwald zároveň předsedou KSČ. Když komunisté v roce 1946 vyhrají v podstatě demokratické volby, stává se Klement Gottwald 2. července předsedou vlády - v následujících letech (1946-47) se pak stylizuje do role rozvážného státníka a budovatele republiky, pohrává si dokonce s myšlenkou "specifické československé cesty k socialismu". Přitom si již od roku 1945 nechává budovat své agentury v nekomunistických československých stranách, jeho lidé ovládají i jednotné odbory a jednotnou organizaci mládeže.
V únoru roku 1948 se nekomunisté odhodlají k odporu - dvanáct ministrů nekomunistických poslanců podává demisi z Gottwaldovi vlády, ale jejich odchod není účinný; Gottwald má již v ruce armádu, bezpečnost ( policii) a další nástroje potřebné k úspěšnému uskutečnění mocenského převratu. 14. června roku 1948 je Klement Gottwald po abdikaci E. Beneše zvolen do funkce československého prezidenta. Za Gottwaldovy vlády dochází na počátku padesátých let k mnoha politickýmvykonstruovaným procesům, je rozpoután politický teror - na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. je vyneseno přes 230 rozsudků smrti, přes sto tisíc občanů je odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením. Během pěti let je bez soudu deportováno do táborů nucených prací. Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) projdou desítky tisíc "protistátních živlů". Nakonec Gottwald posílá na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele R. Slánským. V roce 1953 Klement Gottwald, závislý na alkoholu a trpící následky luetické nákazy, umírá krátce po návratu z pohřbu J. V. Stalina (viz Stalin, J. V.). Bezprostřední příčinou smrti je prasklé aneurysma aorty.
Antonín Zápotocký (19.12.1884-13.11.1957) - Antonín Zápotocký, po K. Gottwaldovi (viz Gottwald, Klement) druhý komunistický prezident Československa, přichází na svět 19. prosince roku 1884 ve středočeských Zákolanech jako syn L. Zápotockého-Budečského (ten je spoluzakladatelem sociálnědemokratické strany v českých zemích). Po přelomu století se Zápotocký vyučí kameníkem (mimo jiné jako kameník pracuje při dostavbě pražského chrámu sv. Víta {viz sv. Vít}), zároveň působí jako funkcionář sociální demokracie na Kladensku a jako redaktor sociálně-demokratického tisku. Za první světové války je Antonín Zápotocký vojákem rakousko-uherské armády, v jejíchž řadách bojuje v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po vzniku samostatného Československa se Zápotocký stává jedním ze zakladatelů levicové (bolševické) frakce v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad.
Roku 1920 se Zápotocký účastní II. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku patří mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku (tzv. "kladenská stávka"), která se stává v podstatě prvním, a nezdařeným, pokusem o komunistický (bolševický) převrat v českých zemích - za svůj podíl na stávce je pak Zápotocký devět měsíců vězněn, propuštěn je až po amnestii prezidenta T. G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.). Po propuštění vstupuje Zápotocký do Komunistické strany Československa, v níž pak ve dvacátých letech patří ke Šmeralově frakci, v letech 1922-1925 je dokonce generálním tajemníkem strany. Ve vedení strany se nicméně udrží i po vítězství Gottwaldovy stranické frakce v roce 1929. Ve třicátých letech je Zápotocký představitelem komunistických Rudých odborů a organizátorem mostecké stávky v roce 1932.
Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 a následném zastavení činnosti KSČ, zůstává Zápotocký představitelem legálního vedení strany až do jejího úředního rozpuštění 27. prosince roku 1938. Krátce po okupaci Československa nacistickým Německem se Antonín Zápotocký pokouší uniknout do Sovětského svazu za ostatními komunistickými pohlaváry - útěk se ale nezdaří, v dubnu roku 1939 je Zápotocký zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska - poté je až do února roku 1940 vězněn na Pankráci - poté je, až do konce války, Zápotocký vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Po návratu z koncentračního tábora se Zápotocký stává v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění. Po komunistickém puči, po únorových událostech roku 1948, je Zápotocký do června roku 1948 místopředsedou československé vlády a poté až do roku 1953 jejím předsedou. 11.
Po smrti K. Gottwalda se stává Zápotocký prezidentem Československa, zvolen je 21. března roku 1953. Prezidentem je pak až do své smrti. Antonín Zápotocký se jako prezident Československa snaží změnit poměry, které v padesátých letech v Československu panují, jsou známy jeho projevy, např. při otevírání Klíčavské přehrady, kdy mluví proti násilné kolektivizaci venkova - říká, že kdo ze zemědělců chce vystoupit ze sjednocených zemědělských družstev, může atd. Jeho snahy ale naráží na odpor stranického aparátu v čele s prvním tajemníkem strany A. Novotným, Zápotocký proto záhy na své snažení rezignuje. Role Zápotockého v čele státu bývá často idealizovaná - bývá označován jako "táta dělníků", za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda, události po měnové reformě v roce 1953 (kdy neváhá silou Lidových milic zasáhnout proti dělníkům plzeňské Škody) ukazují, že Zápotocký dokáže být právě vůči dělníkům, kteří dají najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý. 13. listopadu roku 1957 pak Antonín Zápotocký umírá v Praze na infarkt (třetí v pořadí) - na jeho místo nastoupí A. Novotný (viz Novotný, Antonín).
Antonín Novotný (10.12.1904-28.1.1975) Antonín Novotný, třetí československý komunistický prezident, přichází na svět 10. prosince roku 1904 v pražských Letňanech. Po první světové válce se Novotný učí strojním zámečníkem, poté pracuje u různých firem, naposledy pak v družstvu Včela v pražských Vysočanech. Již v roce 1921, po jejím založení, vstupuje Novotný do Komunistické strany Československa, v níž postupně vykonává různé stranické funkce v rámci stranické organizace v Praze. V letech 1937-1938, tedy v době těsně před podepsáním Mnichovské dohody, se Antonín Novotný stává tajemníkem KV KSČ v Hodoníně - je přitom prvním placeným pracovníkem aparátu KSČ. Po zákazu komunistické strany v roce 1938 Novotný znovu pracuje jako dělník ve vysočanské Včele.
Za druhé světové války se Novotný účastní ilegální činnosti KSČ - brzy je zatčen a v letech 1941-1945 vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Ihned po skončení druhé světové války začíná Antonín Novotný opět pracovat ve stranickém aparátu KSČ - v letech 1945-1951 je vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze, v roce 1946 je pak poprvé zvolen do ÚV KSČ, jehož členem pak zůstává až do květnových dní roku 1968. 12.Novotný má jako vedoucí funkcionář pražské stranické organizace významný podíl na komunistickém puči v únoru roku 1948 a na následném zavádění a upevňování komunistického režimu. Na počátku padesátých let pak začíná Novotného cesta k vrcholu moci - po likvidaci R. Slánského a dalších vnitrostranických čistkách je Novotný zvolen v září roku 1951 do nově ustaveného organizačního sekretariátu a v prosinci téhož roku se pak stává členem politického sekretariátu a předsednictva ÚV KSČ.
V září roku 1953 postupuje Antonín Novotný ještě výš - stává se prvním tajemníkem ÚV KSČ. Politického vrcholu pak dosahuje Novotný v roce 1957, kdy je po smrti A. Zápotockého (viz Zápotocký, Antonín) zvolen do funkce prezidenta Československa. V roce 1960 Novotný odvážně prohlásí, že v Československu je vybudován socialismus - následně se slovo socialistický dostává do názvu republiky. V souvislosti s tímto aktem Novotný uskuteční rozsáhlou amnestii, po níž se z vězení a pracovních táborů vrací převážná většina lidí, odsouzených v politických procesech první poloviny padesátých let - mimo jiné je propuštěn po šesti letech věznění i pozdější prezident G. Husák (viz Husák, Gustáv).
Novotného ústup z politické scény začíná ve druhé polovině šedesátých let, kdy se začínají v komunistické straně objevovat reformní proudy, žádající tzv. socialismus s lidskou tváří. Pod tlakem těchto reformistů, většinou o generaci mladších než on, je Novotný, zvláště když proti němu posléze ještě vystoupí funkcionáři ze Slovenska, vůči němuž Novotný vystupuje necitlivě, odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ - místo něj je zvolen reformista A. Dubček. V období tzv. pražského jara, v roce 1968, je pak Antonín Novotný přinucen abdikovat z funkce prezidenta republiky - v květnu tohoto roku je pak dokonce odvolán ze všech svých stranických i výkonných funkcí a je mu pozastaveno členství k KSČ. Na Novotným uvolněné prezidentské místo pak nastupuje L. Svoboda (viz Svoboda, Ludvík). Po sovětské okupaci je pak Novotnému členství v KSČ vráceno tajným usnesením ÚV KSČ - do politiky se však již vrátit nemůže. Prezident Novotný bývá dnes často démonizován - bývá označován za suchopárného aparátčíka, za člověka bez fantazie, bez vzdělání. Toto hodnocení ale není vůči Novotnému spravedlivé - faktem totiž je, že za jeho prezidentského období, se českoslovenští občané těší relativně nebývalé míře osobní svobody, jaké se netěšili nikdy předtím (míněno od roku 1948) ani nikdy potom (po roce 1968). 28. ledna roku 1975 Antonín Novotný, prezident který, patrně aniž sám chce, dovede komunistickou stranu k tzv. pražskému jaru, umírá.
Ludvík Svoboda (25. 11. 1895 - 20. 9. 1979 ) - Armádny generál, prezident ČSSR.Pochádzal z roľníckej rodiny. Manželka Irena, rodená Stratilová, syn Miroslav, zavraždený Mauthausene (1924 - 1942), dcéra Zoe (1925 - ). Do roku 1915 študoval na vyššej poľnohospodárskej škole, 1915 na fronte, potom zajatý, 1920 - 21 roľník na otcovom hospodárstve, 1922 - 31 aktívny dôstojník čs. armády v Kroměříži, v tomto období načas preložený do Užhorodu, kde sa naučil po maďarsky, 1931 - 34 profesor vojenskej akadémie v hraniciach na Morave, 1934 - 38 dôstojník v Kroměříži, 1938 - 39 účastník protifašistického hnutia Obrana na Morave, 1939 - 44 ako vojenský veliteľ v Poľsku a ZSSR, 1945 prišiel do ČSR, 1951 preradený do zálohy, 1951 - 55 pracovník JRD, 1955 - 58 námestník Vojenskej akadémie Klementa Gottwalda v Prahe, 1959 - 69 vo výslužbe, 1968 - 75 prezident ČSSR.
V 1. svetovej vojne 15. 3. 1915 odvelený do Rakúsko - uhorskej armády k pevnostnému delostrelectvu do Korutánska, čoskoro preložený k 81. pešiemu pluku do Jihlavy, s ktorým odišiel na ruský front, kde začiatkom septembra 1915 padol do zajatia, 1916 vstúpil v Kyjeve do formujúcich sa československých légii príslušník jednotky, z ktorej vznikol 3. pluk Jána Žižku z Trocnova. V lete 1917 sa zúčastnil bojov pri Zborove, v marci 1918 pri Bachmačí, kde bojoval zadný voj čs. legionárov na Ukrajine s nemeckými vojskami pri odchode légií na východ. V auguste 1920 prišiel so svojou jednotkou do Kroměříža po sibírskej anabáze cez USA, Panamu a prístav Terst, 1921 znova povolaný do armády, dôstojník, od 1936 postupne veliteľ roty, práporu, pluku, 1938 podplukovník
Po rozbití 1. ČSR sa zapojil do ilegálnej odbojovej činnosti, pracoval ako radový veliteľ v štruktúre moravskej Obrany národa. Začiatkom júna 1939 ilegálne prekročil hranice, odišiel do Krakova, kde už koncom apríla bola založená 1.čs skupina zahraničí, v ktorom sa stal veliteľom a zúčastnil sa obrany Poľska po napadnutí nemeckom. Časť vojakov po zásahu parížskeho vedenia čs. zahraničného odboja odišla do francúzska, po okupácii Poľska s jej menšou časťou ustúpil na sovietske územie. V ZSSR viedol diplomatický boj s čs. odbojom v Londýne o ďalší osud čs. vojenskej jednotky. Po zásahu z Londýna bola veľká jednotky odtransportovaná na Stredný východ a do francúzska. V lete 1940 po dohode so sov. úradmi rokoval na expozitúre čs. zahraničného odboja v Istanbule o nadviazaní kontaktov medzi ZSSR a čs. vojenskej jednotky na území ZSSR. Realizácii tejto myšlienky venoval všetky sily. Jeho rozpory s Londýnom sa stali konštantnými , čs. vládni predstavitelia sa snažili budovať len symbolickú jednotku, počítali s jej nasadením v Česko - Slovensku v súvislosti s riešením vnútropolitickej situácie.
Po vyhlásení náboru so čs. vojenskej jednotky v Buzuluku organizátor jej bojovej výpravy. V zime 1942 žiadal J. V. Stalina o nasadenie jednotky na front, v marci 1943 viedol Prvý čs. samostatný poľný prápor v ťažkých bojoch pri Sokolove. V súvislosti s ďalšou výstavbou jednotky, v protiklade koncepciou čs. predstaviteľov v Londýne, presadzoval koncepciu 14.utvoriť komplexnú jednotku, ktorá by sa mohla stať základom vyššej jednotky so všetkými atribútmi národnej armády. V apríli 1943 mal v Moskve rozhovor s kompetentným vedením odboja ZSSR (K. Gottwald, J. Šverma, V. Kopecký) o ďalšej organizácii čs. vojska na sovietskom území.
V novembri 1943 ako veliteľ viedol Prvú čs. samostatnú brigádu v bitke o Kyjev, v decembri povýšený na generála, v januári 1944 sa brigáda stala základom Prvého čs. armádneho zboru v ZSSR, od septembra 1944 do apríla 1945 jeho veliteľ v hodnosti brigádneho generála. V jeseni 1944 sa zúčastnil s ním v zostave 38. armády genplk. K. S. Moskalenka bojov v karpatsko - duklianskej operácii a pri oslobodzovaní Česko - Slovenska. Roku 1945 - 1950 ako minister obrany riešil otázky bezpečnosti štátu a pomoci armády pri obnove národného hospodárstva. Dôležitú úlohu zohral v zápase o politický charakter armády, riešil úlohy spojené s vypracovaním nových poriadkov armády na základe skúseností z 2. svetovej vojny. V rokoch boja o politickú moc sa staval za zahraničnopolitickú orientáciu Česko - Slovenska na ZSSR, vo februári 1948 zdôrazňoval vernosť armády KS, bol presvedčený o správnosti postupu KSČ, i keď nebol jej členom, vstúpil do nej až v októbri 1948.
Roku 1950 odvolaný z funkcie ministra národnej obrany, krátko pôsobil ako námestník predsedu vlády poverený vedením Čs. št. výboru pre telovýchovu a šport, v januári 1951 musel odísť do zálohy. V čase deformácii v spoločnosti a v KSČ neoprávnene postihnutý a odvolaný z funkcií, pracovník JRD v rodnom kraji. Roku 1955 - 1958 náčelník Vojenskej akadémie K. Gottwalda v Prahe, 1959 - 68 vo výslužbe, začas pracoval vo Vojenskom historickom ústave v Prahe, činný v predsedníctve ZČSSP, ZPB. Do politického a verejného života sa vrátil v obrodnom procese 1968, od 30. marca vo funkcii prezidenta republiky. V auguste 1968 rokoval v Moskve spolu s ďalšími čs. štátnikmi o situácii vzniknutej po okupácii do Česko - Slovenska, pomáhal vytvárať nevyhnutné predpoklady pokojného riešenia situácie. Roku 1968 - 1975 ako prezident ČSFR a najvyšší veliteľ ozbrojených síl sa významne zaslúžil o vytvorenie čs. federácie. Pre vojenské zásluhy z 2. svetovej vojny mal prirodzenú autoritu, c širokých ľud. vrstvách, mimoriadne obľúbený. Autor publikácii memoárového charakteru, statí a príspevkov v periodickej tlači.
V rokoch 1948 - 49 a 1968 - 79 člen ÚV - KSČ, 1968 - 79 predsedníctva ÚV - KSČ, 1968 - 69 Výkonného výboru Predsedníctva ÚV - KSČ. R. 1948 - 68 poslanec NZ, 1954 - 64 člen jeho Predsedníctva, od 1945 člen Predsedníctva ÚV ZČSSP, od 1948 člen ÚV ZPB, 1948 - 68 jeho predseda.R. 1937 vyznamenaný Čs. vojnovým krížom 1914 - 1918, 1943, 1945 a 1946 Čs. vojnovým krížom 1939, 1943 a 1965 Leninovým radom, 1946 Čs. vojenským radom bieleho leva za víťazstvo I. stupňa, 1955 Radom republiky, 1959 a 1970 radom K. Gottwalda, 1968 Čs. cenou mieru, 1970 Radom októbrovej revolúcie a Medzinárodnou Leninovou cenou za upevnenie mieru medzi národmi, nositeľ titulu Hrdina Sovietskeho zväzu (1965), Hrdina ČSSR (1965,1970,1975) a ďalších pamätných medailí i medzinárodných radov a vyznamenaní.
Václav Havel (nar. 5.10.1936) - Václav Havel, světoznámý český dramatik a politik, muž, který se stává po listopadových událostech roku 1989 prvním nekomunistickým prezidentem Československa a po jeho rozdělení v roce 1993 pak prvním prezidentem České republiky, přichází na svět 5. října roku 1936 jako syn významného pražského podnikatele (spolumajitele Podniků bratří Havlů). V mládí se Václav Havel učí chemickým laborantem, poté při zaměstnání vystuduje gymnázium (maturuje v roce 1954) a v roce 1955 zahajuje studia na Ekonomické fakultě ČVUT v Praze - v roce 1957 ale studia ukončuje a ve stejném roce nastupuje dvouletou prezenční vojenskou službu. Po jejím skončení Havel pracuje jako jevištní dělník pražského Divadla ABC (1959-60), poté odchází do dalšího pražského divadla Na Zábradlí, kde působí jako dramaturg a asistent režie, a to v letech 1960-68. Při zaměstnání přitom studuje dramaturgii na pražské DAMU - absolvuje v roce 1966. Literárně působí v těchto letech, od roku 1965, v časopise "Tvář", a to až do jeho zákazu v roce 1969. V roce 1967 Havel přednáší zásadní projev na IV. sjezdu svazu spisovatelů - ve svém projevu kritizuje diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se pak Havel stává (do jeho zákazu v roce 1969) předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů.
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy je v roce 1968 donucen odejít z divadla Na Zábradlí, další léta se pak živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje autorské tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních "Lidových novin"). V roce 1977 Václav Havel spoluzakládá Chartu 77 a stává se jedním z jejích prvních signatářů a mluvčích. Ve stejném roce je pak Václav Havel za svoji "protistátní" činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden - květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další Havlovo věznění, končící propuštěním bez soudu. V letech 1978-79 je Havel v domácím vězení - poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P. Uhlem, J. Dienstbierem, O. Bednářovou, V. Bendou, D. Němcovou) na čtyři a půl roku vězení - propuštěn je až v roce 1983 ze zdravotních důvodů.
V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově (viz Palach, Jan) týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn. V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět. V době listopadových událostí roku 1989 se stává Václav Havel vůdčí osobností opozice, jedná s představiteli komunistického režimu o obnově demokratického zřízení v 16.Československu - je spoluzakladatelem a vůdčí postavou Občanského fóra, na jehož návrh je pak po abdikaci prezidenta G. Husáka (viz Husák, Gustáv) 29. prosince roku 1989 zvolen (nutno dodat, že komunistickým) Federálním shromážděním prezidentem Československé socialistické republiky - v čele Československa, nyní již České a Slovenské Federativní Republiky, pak Havel zůstává i po prvních československých demokratických volbách, když je novým parlamentem 5. července roku 1990 potvrzen v prezidentské funkci.
O dva roky později, 20. července roku 1992, pak Václav Havel na prezidentský úřad, v souvislosti s rozdělením Československa na Českou republiku a Slovensko, abdikuje. 26. ledna roku 1993, po vzniku samostatné České republiky, se pak Václav Havel stává jejím historicky prvním prezidentem - v roce 1998 je jím pak zvolen opět, ve své funkci pak působí až do začátku roku 2003, kdy musí odejít - podle české ústavy smí být český prezident ve své funkci maximálně dvě pětiletá období. Po Havlově abdikaci je pak v dramatické volbě druhým prezidentem České republiky zvolen V. Klaus (viz Klaus, Václav). Jako umělec začíná Václav Havel tvořit již na konci padesátých let 20. století, kdy se stává spoluautorem několika dramat - s K. Bryndou píše hru "Život před sebou" (1959), s I. Vyskočilem "Autostop" (1961), s M. Macourkem "Nejlepší rocky paní Hermanové" (1962). První samostatnou Havlovou divadelní hrou je pak "Zahradní slavnost" (1963), satirická groteska, jejímž ústředním tématem je vztah člověk-systém-lidská identita.
I další Havlovy divadelní hry jsou psány v podobném duchu, vzhledem k Havlovým politickým názorům jsou ale častěji uváděna v zahraničí, doma jen zřídka - ještě v šedesátých letech vznikají díla "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), rozhlasová hra "Anděl strážný" (1968) a televizní hra "Motýl na anténě" (1968). V sedmdesátých letech pak Havel, bez naděje na možné uvedení svých her v Československu, píše hru "Spiklenci" (1970), následuje slavná Žebrácká opera" (1972), "zlidovělá" "Audience" (1975), kde opilý sládek chce po Vaňkovi, aby mu "přived tu Bohdalku...", "Vernisáž" (1975), "Horský hotel" (1976) a "Protest" (1978). V osmdesátých letech pak vznikají Havlovy hry "Chyba" (1983),"Largo desolato" (1984), "Pokoušení" (1985), "Asanace"(1987) a "Zítra to spustíme"(1988). Z Havlovy tvorby nedramatické lze pak jmenovat jeho sbírku typogramů "Antikódy" (1964) a knihu, zabývající se dílem J. Čapka "J. Čapek, dramatik a jevištní výtvarník" (1964). Pozoruhodná je pak Havlova kniha "Dopisy Olze" (1983), soubor Havlovy korespondence z vězení manželce Olze (mimochodem, Václav Havel je dvakrát ženatý, po smrti Olgy se v devadesátých letech žení s herečkou D. Veškrnovou).
Havlova tvorba publicistická je přinejmenším stejně obsáhlá jako tvorba dramatická - shrnutí Havlovy publicisté tvorby z let 1969-79 vychází jako kniha "O lidskou identitu" (1984), přehled života díla V. Havla a jeho názorů do poloviny osmdesátých let 20. století pak podává kniha "Dálkový výslech" (1986), rozhovor s K. Hvížďalou. 17.Významným je pak též Havlův esej "Moc bezmocných" (1990) a úvahy "Letní přemítání" (1991). V současné době (psáno v únoru 2004) žije Václav Havel se svojí druhou ženou Dagmar a angažuje se v oblasti dodržování lidských práv.
Michal Kováč - Michal Kováč bol 15. februára 1993 zvolený za prezidenta Slovenskej republiky a 2. marca 1993 inaugurovaný do úradu prezidenta Slovenskej republiky. Funkčné obdobie ukončil 2. marca 1998 odovzdaním právomocí vláde SR. Narodil sa 5. augusta 1930 v obci Ľubiša, okres Humenné. Vyštudoval Obchodnú akadémiu a Vysokú školu ekonomickú. Po ročnom účinkovaní ako asistent na Vysokej škole ekonomickej v Bratislave nastúpil do služieb Oblastného ústavu ŠBČS. V bankovníctve pôsobil od roku 1956 až do ll. decembra 1989. V rokoch 1965 - 1966 prednášal v bankovej škole na Kube a v rokoch 1967 - 1969 pracoval ako námestník Živnostenskej banky v Londýne. V roku 1969, po okupácii Československa a potlačení "Pražskej jari", ho odvolali z Londýna a v roku 1970 vylúčili z KSČ a preložili za radového bankového úradníka do ŠBČS, pobočky Bratislava-mesto. Popri práci v bankách sa venoval prednášateľskej činnosti ako externý pracovník na Vysokej škole ekonomickej, a to až do roku 1967. Od roku 1978 až do decembra 1989 pracoval na úväzok ako vedecko-výskumný pracovník vo Výskumnom ústave pre financie a úver, neskôr v Ústrednom ústave národohospodárskeho výskumu. Venoval sa problémom menovej politiky a bankovej činnosti.
Od roku 1987 pôsobil tiež ako externý prednášateľ na Stavebnej fakulte Slovenskej vysokej školy technickej pre odbor ekonomiky a financovania. Po revolúcii v decembri 1989 sa stal ministrom financií Slovenskej republiky vo vláde národného porozumenia. V prvých slobodných voľbách v júni 1990 ako kandidát Verejnosti proti násiliu vo Východoslovenskom kraji bol zvolený za poslanca Federálneho zhromaždenia do Snemovne ľudu na dvojročné obdobie a vymenovaný za ministra financií SR. Svoju činnosť v prvej demokraticky ustanovenej vláde ukončil na vlastnú žiadosť 18. mája 1991. Vo voľbách v roku 1992 bol opätovne zvolený za poslanca Snemovne ľudu Federálneho zhromaždenia za Východoslovenský kraj a na prvom zasadnutí Federálneho zhromaždenia dňa 26. júna 1992 za predsedu Federálneho zhromaždenia Českej a Slovenskej federatívnej republiky. Túto funkciu vykonával do 31. decembra 1992, t.j. do zániku Českej a Slovenskej federatívnej republiky.
Michal Kováč bol 15. februára 1993 zvolený za prezidenta Slovenskej republiky a 2. marca 1993 inaugurovaný do úradu prezidenta Slovenskej republiky. V r.1994 mu v USA bola udelená Cena Inštitútu pre štúdie Východ-Západ za 18.mimoriadny prínos k medzinárodnému porozumeniu a počas oficiálnej návštevy Poľska Veľký kríž za zásluhy o Poľskú republiku. V r.1995 získal Cenu Americkej advokátskej komory - Právnej inciatívy pre strednú a východnú Európu - za mimoriadny prínos k budovaniu právneho štátu, ako aj Cenu Lions Clubu. Na základe práva vyplývajúceho z Ústavy SR boli prezidentovi Kováčovi v r.1995 prepožičané štátne vyznamenania: Rad Bieleho dvojkríža, Rad Ľudovíta Štúra, Kríž Milana Rastislava Štefánika, Rad Andreja Hlinku a Pribinov kríž. V r. 1997 mu počas oficiálnej návštevy na Slovensku odovzdal prezident Poľskej republiky A. Kwasniewsky najvyššie poľské štátne vyznamenanie Rad Bieleho orla, veľmajster Zvrchovaného rádu Maltézskych rytierov Andrew Bertie "Maltézsky kolár za zásluhy" a prezident Bulharskej republiky Petar Stojanov "Orden Stará planina so šerpou".Je ženatý. Manželka Emília je profesorkou na Ekonomickej univerzite v Bratislave v odbore zamestnanosti a sociálneho rozvoja. Je zakladateľkou Nadácie Emílie Kováčovej. Má dve deti. Mladší syn Michal ukončil vysokoškolské vzdelanie na Vysokej škole ekonomickej, toho času sa venuje podnikateľskej činnosti. Starší Juraj, kandidát vied, získal na základe testov a konkurzného konania štipendium na London Business School, štúdium ukončil v r.1994 a bol graduovaný s titulom MBA na Londýnskej univerzite. Pracuje v zahraničnej banke ako analytik.
Rudolf Schuster - Dr. h. c. Ing. Rudolf Schuster, PhD. (* 4. január 1934, Košice) je slovenský politik a spisovateľ, bývalý prezident Slovenskej republiky. Vzdelanie
•stavebný inžinier - špecializácia inžinierske staviteľstvo (Slovenská vysoká škola technická v Bratislave, promócia v r. 1959)
•vedecká ašpirantúra z odboru ekológie na Baníckej fakulte Vysokej školy technickej v Košiciach, titul CSc. získaný r. 1984.
Pracovné pôsobenie
•1960 - Krajský poľnohospodársky projektový ústav, Bratislava, projektant
•1960 - 1962 Slovenská akadémia vied, Ústav hydrológie a hydrauliky, Bratislava, asistent
•1962 - 1970 Východoslovenské železiarne Košice (VSŽ), referent pre investičnú výstavbu, neskôr vedúci investičného oddelenia
•1971 - 1974 VSŽ, vedúci sekretariátu a technický asistent podnikového riaditeľa
•1974 - 1979 Národný výbor mesta Košice (NVMK), podpredseda pre služby
•1979 - 1983 NVMK, prvý podpredseda pre ekonomiku 19.
•1983 - 1986 primátor mesta Košice
•1986 - 1989 predseda Východoslovenského krajského národného výboru, Košice
•1989 - 1990 predseda Slovenskej národnej rady, Bratislava, (30.11.1989-30.6.1990)
•1990 - 1992 veľvyslanec ČSFR v Kanade
*1993 - 1994 Ministerstvo zahraničných vecí SR, Bratislava
•1994 - 1999 primátor mesta Košice
•1998 - 1999 poslanec Národnej rady Slovenskej republiky
(od októbra 1998), člen Výboru pre kultúru a médiá ( 6.11.1998 - 16.3.1999), člen Výboru pre ľudské práva a národnosti (od 16. 3.1999 - 29.5. 1999), člen Osobitného kontrolného výboru NR SR na kontrolu činnosti Slovenskej informačnej služby
•1999-2003 prezident Slovenskej republiky v prvých priamych voľbách 15. a 29. mája 1999, inaugurácia 15. júna 1999
Politická príslušnosť
•1964 - 1990 KSS
•1990 - 1997 bez politickej príslušnosti
•1998 - 1999 Strana občianskeho porozumenia, zakladajúci člen a predseda SOP (od 5. apríla * 1998) jún 1999 pozastavenie členstva v SOP, vzdanie sa funkcie predsedu SOP a primátora mesta Košice v súvislosti s nástupom do funkcie prezidenta SR
Členstvo v profesijných organizáciách
•člen Asociácie organizácii spisovateľov Slovenska
•člen Klubu spisovateľov literatúry faktu
•člen Spolku slovenských spisovateľov
•čestný člen Slovenskej komory stavebných inžinierov
Záľuby
•história,
•zberateľstvo (obrazy, starožitnosti, historická fotografická a kinematografická technika) zriadovateľ muzeálnej expozície v Medzeve (Múzeum počiatkov slovenskej dokumentaristickej kinematografie)
•filmovanie
Ivan Gašparovič - Doc. JUDr. Ivan Gašparovič, CSc. (* 27. marec 1941, Poltár) je súčasný Prezident Slovenskej republiky. 20.
Životopis
•1959 – 1964 študoval na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Po skončení štúdia pracoval na Okresnej prokuratúre v Martine a neskôr na Mestskej prokuratúre v Bratislave.
•1968 učil na Katedre trestného práva, kriminológie a kriminalistiky PF UK. Získal hodnosť kandidáta vied (CSc), docenta a roku 1990 bol prorektorom UK.
•1964 sa oženil so Silviou Beníkovou (nar. 13.1. 1941), má dve deti, dcéru Ing. Denisu Gašparovičovú, ktorá je komerčná inžinierka a syna MUDr. Iva Gašparoviča, ktorý pracuje ako kardiochirurg v Bratislave.
•1966 – 1989 podpredseda medzinárodnej komisie Československého zväzu ľadového hokeja, podpredseda Hokejového oddielu TJ Slovan Bratislava.
•Po 1989 spolupredseda Fóra nezávislých právnikov Slovenska.
•júl 1990 – marec 1992: zastával post generálneho prokurátora Česko-slovenskej federatívnej republiky v Prahe.
•1992 sa vrátil ako pedagóg na Právnickú fakultu UK do Bratislavy, kde pôsobil ako člen Vedeckej rady.
•1992 vstúpil do Hnutia za demokratické Slovensko (HZDS), ktorého členom bol do 15. júla 2002. Vystúpil na protest proti nedemokratickým spôsobom jeho riadenia. Výrazne sa podieľal na odbornej príprave prvej demokratickej Ústavy SR z 1. septembra 1992.
•1992 ho zvolili za poslanca SNR a vzápätí sa stal predsedom Slovenskej národnej rady, neskôr NR SR.
•1993 je jeho meno spojené so vznikom nezávislej, demokratickej a slobodnej Slovenskej republiky. Ako prvý slovenský štátnik sa 1. januára 1993 prihovoril občanom samostatného štátu.
•1994 od marca do októbra vo funkcii predsedu NR SR pôsobil aj ako opozičný politik.
•1994 ho zvolili za predsedu NR SR, pôsobil až do 1998.
•1998 od marca do októbra 1998 bol poverený výkonom právomocí prezidenta Slovenskej republiky.
•1998 ho zvolili za poslanca NR SR, kde pracoval v ústavoprávnom, mandátovom a imunitnom výbore NR SR. Bol členom delegácie NR SR v Medziparlametnej únii.
•2002 od júla do októbra bol nezávislým poslancom.
•2002 založil Hnutie za demokraciu (HZD), ktorého sa stal predsedom.
•2002 po skončení práce v slovenskom parlamente sa vrátil ako pedagóg na Právnickú fakultu UK.
•2004 prezident Slovenskej republiky.
•18. február 2006 – na kongrese HZD zvolený za čestného predsedu HZD - ozvali sa aj kritické hlasy, že prezident tým porušil svoj predvolebný sľub občanom, že bude nezávislým prezidentom
Udelené ocenenia
•2004 oCena obce Uhrovec za osobný prínos v šírení dobrého mena a odkazu Alexandra Dubčeka
oZlatá medaila Spoločnosti Alexandra Dubčeka
•2005 21.oViestursov Rad, Litva
oRad Troch Hviezd, Lotyšsko
