Germáni a Řím do roku 375


Válečnická tažení germánských kmenů proti Římanům nebyla ničím novým. Již kolem r. 100 př. Kr. se Římané sotva ubránili Kimbrům a Teutonům. Také Gaius Iulius Caesar narazil při dobývání Galie na pronikající Germány. Pokus Římanů za vlády císaře Augusta podrobit si velké oblasti Germánie až k Labi ztroskotal na porážce v Teutoburském lese (r. 9 po Kr.). Císař Marcus Aurelius bojoval od r. 116 proti Markomanům, kteří chtěli prolomit hranici na Dunaji. V 3. stol. postoupily germánské kmeny přes hranici mezi Rýnem a Dunajem, pronikly hluboko do Galie a částečně do severní Itálie, než se je podařilo odrazit. Tato tažení souvisela se stálým pohybem germánských kmenů, části kmenů nebo družin, které podnikaly vojenské nebo dobyvačné výpravy pod vedením příslušníků urozených rodů. Příčiny těchto přesunů nejsou dodnes objasněny beze zbytku. Zřejmě k nim přispívalo zhoršování klimatu, záplavy na pobřeží Severního moře, částečné přelidnění některých oblastí. Bohatý jih Evropy byl pro kořistníky velmi přitažlivý a přesuny též podporoval zvyk, podle něhož odcházeli mladí mužové na důkaz své vojenské zdatnosti každé jaro na vojenskou výpravu. Je však jisté, že bojechtivé skupiny a kmeny vytvářely od 3. století větší a významnější seskupení pod vedením tzv. vojenských králů. K tomu přistupovala rozsáhlá stěhování Alamanů, Sasů, později Franků, zejména však Gótů, kteří se v prvních dvou stoletích po Kr. pomalu přesunovali z dnešního středního Švédska přes oblast Povislí až k černomořskému pobřeží. Již v polovině 3. století znepokojovali Římany v oblastech dolního toku Dunaje a pustošili dokonce jako piráti břehy Černého moře. V roce 269 se rozdělily různé gótské kmenové skupiny na Ostrogóty, kteří pod vedením svého krále Ermanaricha (zemř. 375? ) ovládli rozsáhlé oblasti Ukrajiny i Ruska, a Vizigóty, těžiště jejichž moci směřovalo spíše k Balkánu. Další kmenové skupiny pozvolna s Ostrogóty a Vizigóty splývaly. .