Frankové jako dědici "stěhování národů" a římské říše


Stěhování Franků bylo nejkratší, ale mělo zároveň největší význam pro dějiny Západu. Frankové (znamená smělí, prudcí) se konsolidovali v 3. století jako svazek menších kmenů na pravém břehu Rýna. Od 4. století stále více pronikali na území Galie, kde splývali s romanizovaným obyvatelstvem. V románských dialektech (z nichž se mezi jinými vytvořila francouzština a provensálština) i krajových názvech po nich zůstalo jen málo stop. Jinak se vyvíjely poměry v oblasti severní Galie až k řece Sommě. Původní germánská jazyková hranice se zde nakonec posunula od Rýna na čáru procházející dnešní Belgií a po hřebenech Vogéz. Po eliminaci všech svých rivalů se povznesl král sálských Franků (od 482) na společného vládce. Do své smrti (511) rozšířil svou říši až po Pyreneje. Politicky bylo pro něj výhodné, že roku 482 přestoupil k obecné (katolické) víře. Frankové tím získali i určitou podporu východořímské říše, která byla tehdy ve Středomoří nejmocnější a stála v antagonismu proti ariánským králům zejména ostrogótské říše. .