1956 došlo v Maďarsku k povstání, které však sovětská vojska krvavě potlačila. Po berlínské krizi v l. 1958 až 1959 začal Chruščov propagovat mírové soužití Východu a Západu. Už v r. 1962 se však USA a SSSR dostaly na pokraj války, a to když USA žádaly likvidaci sovětských raketových základen na Kubě (karibská krize). Konflikt byl urovnán v lednu 1963. Vypuštěním první umělé družice (1957) a startem prvního kosmonauta (1961) získal SSSR přední místo ve světovém výzkumu kosmického prostoru, který souvisel s rozvojem raketových zbraňových systémů v obou světových supervelmocích. R. 1964 se stala Chruščovova voluntaristická politika ostatním silám ve vedení KSSS nepohodlnou a vedoucí osobností strany (a od r. 1977 i státu) se stal Leonid I. Brežněv. Na jedné straně došlo k uvolňování vztahů mezi Východem a Západem, současně se však rozšiřoval vojenský arzenál SSSR. Vnitropolitickou opozici státní moc přísně pronásledovala (deportace a vyhoštění kritiků režimu). Pokusy o liberalizaci v ostatních státech Varšavské smlouvy byly vojensky (Československo 1968) nebo zahraničněpolitickým tlakem (Polsko 1980) potlačeny. Angažováním sovětských vojsk v konfliktu v Afghánistánu (prosinec 1979) a rozmístěním raket s jadernými hlavicemi SS-20 navzdory ženevským jednáním o odzbrojení skončila éra uvolňování vztahů. Brežněvův nástupce (1982 až 1983) Jurij Andropov přerušil ženevská jednání o odzbrojení. Po jeho náhlé smrti r. 1984 byl generálním tajemníkem KSSS a předsedou prezídia Nejvyššího sovětu zvolen Konstantin Černěnko. Po jeho smrti r. 1985 se generálním tajemníkem SSSR stal Michail Gorbačov. Nebylo to pouze generační změna, ale i začátek pokusu o celkovou přestavbu sovětské společnosti. Období "perestrojky"
Zahraniční politika se stala jednak otevřenější vůči světu a přístupnější pro řešení problému odzbrojení, jednak se vzdala zasahování do vývoje ve státech sovětského bloku. Jejím výsledkem byly dohody s USA o snížení počtu strategických a konvenčních zbraní, navázání úzké spolupráce s vyspělými západními zeměmi apod. Vyhrocovala se však vnitropolitická situace v Sovětskému svazu. Postupně se ukázalo, že sovětský systém je nereformovatelný. Národnostní, hospodářské a morální problémy přivedly zemi k rozpadu. V květnu 1990 byl předsedou Nejvyššího sovětu RSFSR na sjezdu lidových poslanců (volby se konaly v březnu 1990 už s více kandidáty) zvolen představitel radikálních reformních sil Boris Jelcin.