Boj o investituru ukončen vyrovnáním papeže s císařem


Vyrovnáním skončil boj o investituru, který byl rozporem mezi papežstvím a císařstvím o právu dosazovat duchovní do jejich úřadů. Jako poslední se na kompromisním řešení dohodli císař Jindřich V. a papež Kalixt II. ve wormském konkordátu (23. 9. 1122). Dohoda zveřejněná ve Wormsu rozlišovala mezi temporáliemi (propůjčenými světskými statky) a spirituáliemi (duchovními hodnostmi). Císař se vzdal investitury (dosazení biskupů do úřadu obřadem předání prstenu a berly) a přiznal katolické církvi svobodnou kanonickou volbu biskupů. Volby se však měly konat za přítomnosti krále, který sice neměl v této věci oprávnění, mohl však fakticky ovlivnit volební výsledek podle svých představ. Francouzský král Filip se vzdal investitury už r. 1106. O rok později byly v této otázce ukončeny rozpory mezi anglickým králem a papežem podepsáním westminsterského konkordátu. Boj o investituru trval téměř padesát let. Šlo o rozpory při řešení otázky, která strana - zda panovník nebo církev - má mít přednostní postavení při výběru církevních hodnostářů uvnitř křesťanského státu. Jeho počátkem byl papežský zákaz investitury laiků na římské synodě r. 1075. Král Jindřich IV. místo odpovědi papeže sesadil. Papež dal zase císaře do klatby, odňal mu hodnosti a exkomunikoval ho. Dospělo to až k pouti do Canossy (-> 28. l. 1077), kde se Jindřich kál a byl zbaven klatby. Spor však trval i nadále. .