Někde mají i takzvanou vnitřní budovu, kde jsou rozmístěny sochy Buddhy na podporu účinných meditací. Kláštery bývají vybaveny velkými knihovnami, jež obsahují mnoho textů a náboženských spisů. K tomuto všemu náleží již zmíněná budova dharmy, kde mniši káží laikům. Šíření buddhismu

V prvních stoletích po Buddhově smrti byly shromažďovány ústní tradice a na několika koncilech postupně shrnovány a sepisovány do kánonu posvátných textů. Již tehdy však docházelo k vážným rozporům o to, která z mnoha sbírek se má považovat za autentickou, a jejich výsledkem bylo rozštěpení buddhismu do četných směrů a sekt. Rozhodující proměna se udála ve stoletích kolem počátku letopočtu. Buddha sám hlásal nauku, v níž byl jednotlivec odkázán jen sám na sebe a která mu kázala hledat cestu ke spáse v sobě samém. Odmítal zejména představu boha, k němuž by se bylo možno modlit a očekávat od něho pomoc. Naopak prohlašoval: “Je pošetilé domnívat se, že by nám blaženost anebo bídu mohl zjednat někdo jiný.” Svého oblíbeného žáka Ánandu poučoval: “A kdokoli, Ánando, buď teď anebo po své smrti bude sám sobě mírou, sám sobě útočištěm a nebude se utíkat k zevnímu světu, nýbrž učiní svým vodítkem pravdu.. a kdo se nebude utíkat k nikomu jinému leč sám k sobě - toť ten, kdo dostoupí nejvyššího vrcholu.”

Nyní se však buddhismus začíná stávat církví. Buddha je ctěn jako bůh. Nebesa jsou mimo něj osídlena dalšími buddhy, kteří mají podobně jako svatí v katolické církvi pomáhat lidem. Vedle toho se též rozvíjí církevní provoz s bohoslužbami, modlitbami, svěcenou vodou a kadidlem, s liturgií, obřadními rouchy, zpověďmi, zádušními obřady atd. stejně jako ve středověkém křesťanství. Z Indie se buddhismus rozšířil téměř do celého zbývajícího asijského světa. Pronikl na Srí Lanku, do Barmy a na Siam. Na severu si kolem počátku letopočtu našel cestu i do Číny a o pět set let později odtud přešel do Japonska a o další století později do Tibetu. Ve všech těchto zemích se stal podstatnou součástí kultury, zčásti vůbec základem celého duchovního života. Všude se samozřejmě přizpůsoboval národnímu charakteru a proměňoval se podle jinak zaměřených směrů, které zde panovaly. V relativně čisté formě se dodnes zachoval v Barmě a zvláště ve formě tzv. zen-buddhismu v Japonsku. “Bloudícímu je Buddha živoucí bytost jako každá jiná, probuzenému je každá živoucí bytost budha.”

V příkrém protikladu např. k pokřesťanštění střední Ameriky se však buddhismus šířil bez prolévání krve. Tak se během dvouapůltisíciletého vývoje prokázal vskutku jako učení míru.