Budhizmus

Buddhismus

Osnova:

Buddhismus
Buddhův život
Buddhovo učení
Sangha
Šíření buddhismu
Větve a školy buddhismu
Buddhistické slavnosti, náboženské povinnosti a rituály
Buddhismus dnes


Buddhismus

Přibližně 300 milionů lidí na zeměkouli dnes praktikuje buddhismus, čtvrté nejrozšířenější náboženství světa. Buddhismus má však mnohem větší vliv, než ukazuje počet jeho přívrženců. Od doby, co Siddhártha Gautama známý jako Buddha vyhlásil své prosté učení před zhruba 2500 lety, se buddhismus ze své vlasti Indie rozšířil po celé Asii. Mimo Indie významně ovlivnil Čínu, Japonsko, Koreu, Thajsko, Tibet a jiné asijské země a jejich národy. Dnes je buddhismus většinovým náboženstvím v Japonsku, Tibetu, Laosu, Myanmaru (dřívější Barma), Singapuru, Srí Lance , Tchaj-wanu, Thajsku, Kambodže a Vietnamu. Přestože Čína, nejlidnatější stát světa, je oficiálně atheistická, velmi početná část jejího obyvatelstva vyznává buddhistickou víru. A další miliony Číňanů, i když to nejsou praktikující buddhisté, jsou ovlivněny buddhistickou kulturou. “Nenávist nelze nikdy přemoci nenávistí. Jen láska přemůže nenávist, to je zákon odvěký”. Buddhismus není omezen jen na Asii. V minulém století získal obdivovatele a přívržence v Evropě a ve Spojených státech. Například většina obyvatel Havaje, jednoho ze států USA, jsou buddhisté. Všechny země, do nichž pronikl vliv buddhismu, byly obohaceny v kultuře i ve výtvarném umění. Buddhova zobrazení se představují jako ohromné sochy, drobné figurky a nesčetná jiná výtvarná díla různých stylů po celé Asii. Příběhy z Buddhova života jsou v asijském umění stejně významné jako život a učení Ježíše Krista v umění Evropy. Buddhův život

O životních osudech zakladatele buddhismu / dnes z jednoho z nejrozšířenějších náboženství/ nemáme, podobně jako o životě Ježíšově, žádné zprávy, které by pocházely přímo od současníků a očitých svědků. Ale existují stejně jako evangelia v případě křesťanství zprávy, jež jsou v jádře z takových původních pramenů nepochybně odvozeny. Je ovšem nesnadné a nikdy patrně nebude ani úplně možné vyprostit toto jádro z legend a zázračných příběhů, jimiž potomci i obdiv věřících obestřeli Buddhův život. Je jisté, že se Buddha narodil kolem roku 560 př. n. l. jako syn vládce v Kapilavastu, hlavním městě země ležící na jižním úpatí Himáláje. Král se jmenoval Šuddhádhana, byl z rodu Šákjů a jeho příjmení znělo Gautama. Syn byl pojmenován Siddhártha, to jest “Ten, který dosáhl cíle”.

Později ovšem obdržel množství různých čestných jmen. Jméno Buddha, tj. Probuzený, používal sám, ovšem teprve po svém osvícení. Z bohatých legend o Buddhovu početí a zrození uvedu alespoň příběh vyprávějící o zázračném prorockém snu jeho královské matky. Zdálo se jí, že jí unesli čtyři králové, přivedli do zlatého paláce na stříbrné hoře, kde ji třikrát obkroužil slon nesoucí ve svém chobotu lotosový květ a pravým bokem vešel do jejího lůna. Král povolal moudré brahmány, aby mu podali výklad tohoto snu. Vyložili jej tak, že královna porodí chlapce, jenž se stane, zůstane-li doma králem a vládcem světa. Opustí-li dům svého otce, stane se osvíceným, jenž sejme ze světa závoj nevědomosti. Provázena tanečnicemi a doprovodem odebrala se královna Mája / Buddhova matka / do sídla svého otce, aby se připravila k porodu. Avšak když vystoupila ze svého vozu rozhodla se k odpočinku. Legenda vypráví, že v tom okamžiku z jejího pravého boku vyšel Buddha. Bez jakékoli pomoci ušlo dítě sedm kroků v každém směru čtyř světových stran. V každé jeho šlépěji vyrostly ze země lotosové květy. Zázračné dítě prohlásilo: ”Již nikdy se nemusím znovu zrodit, neboť toto je mé poslední tělo. Nyní zničím a vytrhám kořeny strastí, jež jsou způsobeny narozením a smrtí.” Sedm dní po zázračném zrození královna Mája zemřela. Potom se o Siddhárthu starala Májina sestra Mahápradžápatí. “Člověk je pánem sám sobě, kdo jiný by mu měl být pánem? Opanuješ-li sám sebe, máš pána, jejž bys jinak těžko získal.”

Předpověď mudrců znepokojila Siddhárthova otce. Od synova narození se snažil ho vést životem kralevice, následníka trůnu. Zahrnoval svého syna radovánkami a vyhověl všem jeho přáním. Siddhártha nikdy nespatřil nic strastného nebo trýznivého, ani o tom nezaslechl. Kdykoli opustil palác, královští strážci běželi před jeho kočárem a odstraňovali z cest a ulic všechno nepříjemné a znepokojivé. Jednou však když se Buddha vezl do zahrady, spatřil vetchého, třesoucího se starce. Při druhé vyjížďce uviděl nemocného, kterým lomcovala horečka a napotřetí rozkládající se mrtvolu. Naposled uviděl mnicha, v jehož rysech se zračil jasný pokoj povznesený nad všechnu bídu světa. Tyto obrazy stáří, nemoci, utrpení a smrti se nesmazatelně vryly do mladíkovy duše. Zmocnila se ho hluboká nespokojenost, odpor k jeho přepychovému prostředí. Rozhodl se vzdát se majetku i práva na vladařský trůn, v noci opustil svou spící choť a svého nedávno narozeného syna a jako asketa a hledač spasení z bídy světa se odebral do samoty.

Opustil říši svých otců, putoval dál a usadil se v cizí zemi, kde se oddal nejpřísnější askezi a soustředění. Svá pokání vykonával s tak nemírnou horlivostí, že vyhubl na kost a křehké vlasy mu vypadávaly v chomáčcích z těla. Když však takto došel až na samu možnou mez trýznění, poznal, že to není cesta k pravému poznání a askeze se vzdal. Usadil se do stínu stromu pevně odhodlán neopustit toto místo do té doby, dokud mu nevzejde pravé poznání. A zde se stalo, že v nadlidském vidění uzřel věčný koloběh, v nemž se všechny bytosti rodí, umírají a znovu rodí. Sama sebe se tázal, proč se proud utrpení stále znovu obnovuje v ustavičném znovuzrozování. Nelze jej nijak zadržet ? Po několika týdenním úporném zápasu o prozření mu vytanula jednoduchá formule o “ čtyřech uštechtilých pravdách”, jež se pak stala základem celého jeho učení /viz.Buddhovo učení/. Tak se Siddhártha po sedmiletém hledání a uvažování stal Buddhou, Probuzeným, který se vydal sdělit své poznání lidem. “Zdraví je největší hodnota, spokojenost největší jmění, důvěra je nejlepší přítel a nirvána nejvyšší blaženství.”



Buddha šel do městečka Sárnáthu, kde se setkal s pěti askety. Počal je učit a hlásat o tom, k čemu dospěl. Vzal hrst rýže a učinil na zemi kolo. To představovalo kolo života, jež se stále otáčí z bytí do bytí, ze života do života. (Symbol kola bývá často brán jako symbol buddhistického učení.) Toto kázání bylo nazváno Promluva v Antilopím háji nebo Roztočení kolesa nauky. Až do své smrti v osmdesátém roce svého života žil Buddha životem putujícího kazatele, učitele a pomocníka lidí. Prošel celou severovýchodni Indií, shromažďoval kolem sebe žáky a stoupence a sláva jeho moudrosti se šířila do daleka. Tradice vypráví o bezpočtu zázračných obrácení na víru. Později též navštívil palác svého otce, požehnal svou ženu, která mu po celou dobu zachovávala věrnost, přijal do svého řádu svého syna a zase odešel. Zemřel v náručí svého oblíbeného žáka Ánandy a podle legendy přitom z nebe pršely květiny a ozývala se nebeská hudba. “ Pomíjivé je vše, co se tu zrodilo, usilujte s horlivostí,”zněla jeho poslední slova. Buddhovo učení

Naše znalost vlastní Buddhovy nauky se opírá o tři tzv. pitaky (=košíky), tj. sbírky posvátných spisů, jež svým rozsahem předčí i Bibli. Ty však byly sestaveny teprve ve stoletích následujících po Buddhově smrti a zapsány dokonce ještě mnohem později. Vědeckému bádání se podařilo identifikovat v těchto souborech jádro, které s největší pravděpodobností pochází od samého Buddhy, a odloučit je od pozdějších dodatků a zpracování.

Nejúplněji jsou pitaky zachovány v jazyce pálí, indickém dialektu příbuzném sánskrtu. Základem buddhistické nauky (dharma) jsou čtyři ušlechtilé pravdy:

1) Na tomto světě je všechno samá strast: narození je strastné, nemoc, stárnutí i smrt je strastná, jakož i styk s nelibým, odloučení od libého, nedosažení žádaného, dosažení nežádaného a také patero lnutí k bytí, to všechno je strastné. 2) Příčinou strastí je “žízeň”, totiž chtivost, tužby, choutky, to vede ke stálému znovuzrozování. 3) Potlačí-li se žízeň, ustanou strasti, neboť není příčiny k jejich vzniku. 4) K potlačení žízně a tím k odstranění strastí vede osmidílná stezka: stezka pravé víry, pravého myšlení, pravého mluvení, pravého jednání, pravého života, pravého snažení, pravé bdělosti a pravého soustředění. Budddhistickou věrouku tvoří tedy čtyři ušlechtilé pravdy. Uvědomíme-li si, že tato stručná formule je náboženským vyznáním víry, je nápadné, že v ní není řeči o bohu, nýbrž pouze o strasti jako základním faktu lidského života. Buddhismus je vskutku atheistické náboženství, alespoň ve své původní podobě. V pozdějším vývoji buddhistického náboženství se ovšem i Buddhovi dostalo božského uctívání. Podle dochovaných svědectví však Buddha sám něco takového rozhodně odmítal. Když jej uctivý věřící velebil přemrštěnými slovy a nazýval ho nejmoudřejším z moudrých, Buddha se ho otázal: ”Velká a smělá slova vycházejí z tvých úst.. Ale poznal jsi všechny vznešené muže minulých dob?.. Nechal jsi snad jejich ducha zazářit ve svém duchu?.. A poznal jsi snad i všechny vznešené muže budoucnosti?” Věřící na tyto otázky odpověděl záporně. “Ale pak alespoň znáš mne? Pronikl jsi do mého ducha?” I to věřící popřel. “Proč jsou tedy tvá slova tak velká a smělá? Proč tento nadšený chvalozpěv?”

Buddha také odmítal a posměchem stíhal každý vnější kult. Hleděl jen na nitro člověka a jeho chování. Buddha napadl a popíral autoritu brahmánů, nejvyššího stavu hinduistické společnosti. Postavil se proti rituálnímu obětování zvířat, nabádal své stoupence, aby nezabíjeli žádného živého tvora. Buddha ani neschvaloval výlučnou úlohu brahmánů při výkladu náboženských pravd. Místo toho zdůrazňoval, že kdokoli bez ohledu na svou stavovskou (kastovní) příslušnost, kráčí-li osmidílnou stezkou, může dospět do nirvány. “Pochybení ostatních si nevšímej, ani co a jak dělají. Své vlastní jednání sleduj, cos udělal a cos pochybil.”

Buddha též zpochybnil hinduistickou představu átmanu neboli duše - osobnostního vědomí, jež se stále a opětovně znovuzrozuje a převtěluje.

Popíral, že by byla nějaká osobní věčná duše nebo setrvalé já či ego. Buddha přirovnával jedince k vozu. Vůz sestává z různých součástí, z kol, z korby, z voje a jha atd. Vzaty odděleně netvoří vůz. Pouze jsou-li účelně složeny dohromady, pak je to vůz. A obdobně, jak učil Buddha, každý jedinec je účelně složen z pěti součástí zvaných skandhy, jež jsou neustále ve stavu proměny. Skandhy, to je patero složek bytosti, díky nimž osobnost existuje na světě. Jsou to vnější podoba nebo tvar, tedy tělesnost, dále pak cítění či pociťování, vnímání, tvůrčí představivost a konečně vědomí nebo zkušenostní poznání. Těmito složkami bytost lne ke světu a lpí na něm. Co se neustále znovuzrozuje, to jsou skupiny proměnlivých skandh, složek ovlivňovaných karmanem (zákon karmanu - každý čin má svůj důsledek, proto tedy podle toho jak se člověk chová v tomto životě, bude s jeho skandhami nakládáno v životech budoucích). Takže znovuzrozené skandhy nejsou přesně tytéž skandhy, co zemřely. Buddha hlásal, že sledováním osmidílné stezky se lidé zbaví falešné představy svého já a dospějí do nirvány. Když člověk dosáhne nirvány , “vůz” se rozpadne. Pak už se mu nehromadí špatný karman, byť jeho život pokračuje. “Muž, jenž nedbá o své vzdělání, táhne ke stáří jako vůl. Jen maso narůstá, moudrost však krní.”



Koloběh života a neustálé znovuzrozování znázornil Buddha v tzv. “kole života”: V minulosti (1. a 2.) nevědění = nespasení mělo za následek vůli k životu, pud a žízeň, což jsou podle čtyř ušlechtilých pravd jediné příčiny všeho života a strasti, a tak položilo základ novému životu a nové strasti, k nové existenci. Proto v přítomnosti (3. až 9.) začíná životní cyklus znovu. Početím vzniká nová bytost, jejíž duše si ještě neuvědomuje samu sebe (3.). V matčině těle se rozvíjí zárodek a díky podobě a jménu se stává individualitou (4.). Tvoří se smyslové orgány (5.). (Indové počítají šest smyslů, neboť k našim pěti řadí ještě myšlení.) Po narození navazuje nová bytost kontakt s vnějším světem, zprvu zejména dotekem pomocí hmatu (6.), pak vnímáním a pocity. Z dotyku se světem se rodí nový pud, věci se stávájí předmětem žádosti (8.). Z prosazování této žádosti se u dospělého rodí lpění na světě a uvěznění v něm (9.). Tím jsou již vymezeny předpoklady nové existence, neboť skutky (karma) se podle zákona příčiny a následku musí promítat do nové existence (10.). Tak se kruh uzavírá, neboť v budoucnosti (11. a 12.) musí nová bytost znovu projít celou cestu od narození (11.) po stáří a smrt (12.).

Prostota Buddhova učení , jeho důraz na osobní snahu a nepochybně i odpor proti kastovnictví, to mu brzy přivedlo mnoho učedníků a položilo základy šíření buddhistické nauky. Sangha

Sangha je společenství mnichů a mnišek , kteří praktikují náboženství a vyučují mu ostatní. Sangha byla založena již za Buddhova života. Buddhističtí mniši a mnišky následovali Buddhova příkladu, putovali z místa na místo a hlásali nauku. Směli mít jen misku na vyžebrané jídlo, břitvu, jehlu (nit si vytáhli z roucha ), cedník (aby s vodou při pití náhodou nespolkli nějakého malinkého živočicha a nezahubili ho), hůl, zubní párátko a obnošený oděv. Během dlouhého a úmorného období dešťů v Indii žili příslušníci sanghy ve vihárách neboli útulcích. To byly počátky velkých klášterů, jaké dnes můžeme vidět na mnoha místech Asie. Buddha uznával, že ne každý se může jen tak vzdát svého občanského života a vstoupit do sanghy. A tak přijímal i laiky (upásaka), přívržence, kteří věřili v jeho učení, ale nezachovávali přísná pravidla sanghy. Lidé mimo sanghu mohli i v občanském životě dosáhnout zásluh konáním dobrých činů a vytvářením dobrého karmanu. V budoucím znovuzrození pak třeba budou s to spět do nirvány. Buddha nabádal laické buddhisty, aby vedli život pokud možno co nejdokonalejší. Jako vodítko pro každodenní chování předepsal Buddha pět přikázání:

1. Nezabíjet. 2. Nekrást. 3. Necizoložit. 4. Nelhat. 5. Nepožívat alkohol a drogy. Znamená to zachovávat se ve stavu klidné vyrovnanosti. Tato pravidla platila samozřejmě i pro mnichy, ale ti měli navíc ještě pět dalších. Dnes členové sanghy představují živoucí pouto se zakladatelem svého náboženství. I v dnešní době členové sanghy stále vyučují, káží a směřují k cíli - k procitnutí, bódhi. Muži i ženy oblékají roucha buddhistických mnichů a mnišek a vstupují do klášterů. Mnoho času tráví společným přednášením buddhistických písem nebo osamělým rozjímáním o pravdě Buddhova učení. Hmotně jsou závislí na almužnách a darech věřících. Někteří obcházejí se svými miskami po ulicích, jiní přijímají potraviny nebo peníze v klášteře. “Kdo se nevzchopí, když je k tomu čas, kdo mlád a pln sil je liknavý a nedbalý a nemá vůli, takový lenoch nikdy nenajde cestu k moudrosti.”

Jako buddhismus sám může být i život mnicha nebo mnišky různě proměnlivý. Někteří vstoupí do řádu už jako děti a zůstanou v něm po celý život. Jiní setrvají v klášteře po kratší dobu a pak se vrátí do běžného života. To jim nikdo nemá za zlé, protože za ten čas, co strávili v naprosté oddanosti buddhistické cestě, si dobyli zásluhy.

V zemích jihovýchodní Asie je velmi obvyklé, že laičtí věřící, například úspěšní obchodníci nebo řemeslníci, vstoupí do kláštera na pár měsíců deštivého období a pak se opět vrátí ke své práci. Tradiční způsob života v klášteře je zařízen tak, aby mnichům a mniškám zajišťoval vhodnou existenci v jejich cestě do nirvány. Členové sanghy vstávají velmi časně, obléknou se a se svými dřevěnými miskami jdou ven vyžebrat si potravu nebo jiné almužny. Prozpěvují náboženské písně nebo zvoní na malý gong, aby upozornili, že přicházejí žebrat. Když se vrátí do kláštera, umyjí si nohy a krátce před polednem pojedí své jediné jídlo dne. Odpoledne starší mniši vyučují mladší a pak se oddávají osobní meditaci. Často za odpoledního žáru se uchýlí pod koruny stromů, aby napodobili Buddhovu meditaci pod stromem bódhi. Při západu slunce se otvírá klášter laikům, kteří přicházejí vyslechnout kázání a klást otázky. Zapamatování, uchování a vyučování dharmy (buddhistické nauky) je ta největší služba, kterou může mnich poskytnout druhým. Někteří káží na veřejných místech nebo v malých shromážděních v soukromých domech. Před sedátko buddhistického kazatele kladou věřící často pokrmy a květiny. Je zvykem, že mnich nezačne kázat, dokud nebyl třikrát požádán, ale pak poučuje kohokoli, kdo se upřímně ptá. Až donedávna byli buddhističtí mniši jedinými učiteli a uchovávateli národních kultur a vzdělanosti. “Pěstujte cestu a nepřepadne vás pocit marnosti, že jste žili prázdně svá léta.”

Za časného večera se mniši shromáždí v budově sanghy, předčítají nahlas ze svatých písem a rozprávějí spolu o duchovních záležitostech. Kláštery nejsou organizovány nikterak hierarchicky. Všechna závažná rozhodnutí musí být schválena jednomyslně. Mnichové nejsou vázáni povinnostmi jako v křesťanských klášterech. V praxi ovšem mají někteří mniši stanoveny úkoly, z nichž vyplývá jistá autorita. Někteří například jsou pověřeni vyučováním noviců, jiní se starají o klášterní zahradu a podobně. Za představitele skupiny bývá uznáván nejstarší mnich. Dvakrát měsíčně, ve dnech úplňku a novoluní, se koná pósadha, “den ukáznění”. V hale sanghy vyzývá nejstarší mnich ostatní mnichy, aby otevřeně přiznali své přestupky a hříchy. lMnich, který ví, že se provinil, a nepřizná se, dopustí se úmyslné lži, což je další provinění proti řádu sanghy. Jen velmi zřídka a pro zvlášť těžký přečin může být mnich vyloučen ze sanghy. Typický velký klášter sestává z mnišské budovy, kde mnichové v jednotlivých celách nocují, a z budovy sanghy, kde se shromažďují k jídlu, k hlasitému čtení súter a ke společným jednáním o klášterních záležitostech.

Někde mají i takzvanou vnitřní budovu, kde jsou rozmístěny sochy Buddhy na podporu účinných meditací. Kláštery bývají vybaveny velkými knihovnami, jež obsahují mnoho textů a náboženských spisů. K tomuto všemu náleží již zmíněná budova dharmy, kde mniši káží laikům. Šíření buddhismu

V prvních stoletích po Buddhově smrti byly shromažďovány ústní tradice a na několika koncilech postupně shrnovány a sepisovány do kánonu posvátných textů. Již tehdy však docházelo k vážným rozporům o to, která z mnoha sbírek se má považovat za autentickou, a jejich výsledkem bylo rozštěpení buddhismu do četných směrů a sekt. Rozhodující proměna se udála ve stoletích kolem počátku letopočtu. Buddha sám hlásal nauku, v níž byl jednotlivec odkázán jen sám na sebe a která mu kázala hledat cestu ke spáse v sobě samém. Odmítal zejména představu boha, k němuž by se bylo možno modlit a očekávat od něho pomoc. Naopak prohlašoval: “Je pošetilé domnívat se, že by nám blaženost anebo bídu mohl zjednat někdo jiný.” Svého oblíbeného žáka Ánandu poučoval: “A kdokoli, Ánando, buď teď anebo po své smrti bude sám sobě mírou, sám sobě útočištěm a nebude se utíkat k zevnímu světu, nýbrž učiní svým vodítkem pravdu.. a kdo se nebude utíkat k nikomu jinému leč sám k sobě - toť ten, kdo dostoupí nejvyššího vrcholu.”

Nyní se však buddhismus začíná stávat církví. Buddha je ctěn jako bůh. Nebesa jsou mimo něj osídlena dalšími buddhy, kteří mají podobně jako svatí v katolické církvi pomáhat lidem. Vedle toho se též rozvíjí církevní provoz s bohoslužbami, modlitbami, svěcenou vodou a kadidlem, s liturgií, obřadními rouchy, zpověďmi, zádušními obřady atd. stejně jako ve středověkém křesťanství. Z Indie se buddhismus rozšířil téměř do celého zbývajícího asijského světa. Pronikl na Srí Lanku, do Barmy a na Siam. Na severu si kolem počátku letopočtu našel cestu i do Číny a o pět set let později odtud přešel do Japonska a o další století později do Tibetu. Ve všech těchto zemích se stal podstatnou součástí kultury, zčásti vůbec základem celého duchovního života. Všude se samozřejmě přizpůsoboval národnímu charakteru a proměňoval se podle jinak zaměřených směrů, které zde panovaly. V relativně čisté formě se dodnes zachoval v Barmě a zvláště ve formě tzv. zen-buddhismu v Japonsku. “Bloudícímu je Buddha živoucí bytost jako každá jiná, probuzenému je každá živoucí bytost budha.”

V příkrém protikladu např. k pokřesťanštění střední Ameriky se však buddhismus šířil bez prolévání krve. Tak se během dvouapůltisíciletého vývoje prokázal vskutku jako učení míru.

Naproti tomu v Indii, v zemi svého zrodu, má dnes buddhismus jen velmi podřadnou úlohu. Po několika staletích trvalého rozkvětu za vlády slavných buddhistických panovníků započal v druhé polovině prvního pokřesťanského tisíciletí jeho úpadek. Buddhismus se stále více měnil v pouhý vnější kult a nedokázal se už prosazovat proti staršímu bráhmanismu, který stále obnovoval své duchovní síly. Ale k celému tomuto vývoji došlo v podstatě, aniž by o něm Evropa věděla. Lze říci, že buddhismus v zásadě známe teprve od 18. století a že důkladné studium a pochopení buddhismu bylo v Evropě možné dokonce tprve v posledních desetiletích. Větve a školy buddhismu

Brzy po Buddhově smrti se jeho učedníci shromáždili na koncilu, aby se sjednotili na jeho učení. Druhý koncil se konal o jedno století později. V té době se mezi buddhisty počaly objevovat rozdílné názory. Jak se buddhismus šířil a obec vzrůstala, vytvořily se dva velké směry, jež způsobily základní rozštěp buddhismu. 1) Théravádský buddhismus: První z těchto dvou směrů byl konzervativní a držel se názoru, že je nutno pevně zachovávat doktríny a obyčeje, jak byly stanoveny původně. Ten byl nazván théraváda, názor stařešinů. Stoupenci druhého směru ho nazvali hínajána, Malý vůz, což se ujalo. Tento název vychází z toho, že Buddha hovoříval o svém učení jako o voru, který přepravuje poutníky do nirvány. Prostřednictvím hínjány (Malého vozu) se tedy přepraví do nirvány pouze menší část věřících, vlastně pouze mniši a mnišky. 2)Mahájánský buddhismus: Tento směr dával přednost liberálnějšímu výkladu Buddhovy nauky. Počátkem našeho letopočtu ho jeho přívrženci pojmenovali mahájána, což znamená Velký vůz. Tento název navozoval pocit, že přepraví ke spáse celý svět. Jádrem mahájánského buddhismu je postava bódhisattvy, což doslovně znamená “bytost k procitnutí”. Bódhisattva je bytost, která se už blíží do nirvány, ale obrátí se před jejím dosažením, aby se snažila o spásu všech bytostí. Bódhisattva odkládá svou nirvánu, dokud se i ten nejmenší tvoreček nedostane ke svému cíli. Buddha byl bódhisattvou ve svých předchozích životech, než se narodil jako Siddhártha Gautama. “Srdce každého z nás má svého buddhu, svůj buddha je ten pravý buddha.”

Bódhisattva nejen vyzařuje laskavý soucit, nýbrž na sebe bere bolesti a utrpení ostatních. Je zkrátka spasitelem dobývajícím zásluhy pro lidstvo, v čemž se velmi podobá křesťanskému Ježíšovi. Bódhisattvové se mohou znovuzrodit jako lidé i jako zvířata. Avšak nejmocnější bódhisattvové sídlí v nebi.

Mahájánský směr buddhismu vytvořil představu nebe obydleného bódhisattvy, jež lze uctívat a modlitbami o něco žádat. Na nebesích jsou též minulí procitnuvší buddhové a budoucí buddha Maitréja. Mezi nejznámější a nejoblíbenější bódhisattvy patří:

Maitréja,nejdřívější bódhisattva, kolem jehož vznikl kult oddaného uctívání. Odpovídá skutkem na modlitby těch, kteří ho uctívají. Je to slitovná a laskavá bytost a poskytuje pomoc každému, kdo o ni k němu volá. Avalókitéšvara, jenž je pln slitovného soucitu a lásky, protože očišťoval a prověřoval své sliby během nesčetných věků. Může na sebe přijmout jakoukoli podobu ku pomoci lidským bytostem. Odměňuje hlavně ty, kteří na něj myslí a proslovují jeho jméno. Je patronem Tibetu. V Číně, kde byl pzměněn v bohyni Kuan-jin, je nejoblíbenějším z bódhisattvů. Maňdžušrí, symbol moudrosti a výmluvnosti. Je stále mlád a nestárne. Objevuje se ve snech, někdy jako sirotek nebo chuďas. Kdokoli ho uctívá, Maňdžušrí ho ochrání a pomůže mu dosáhnout nirvány. Mahájánská teologie pevně spočívala na dvou základních filosofiích:

1)Madhjamaka - škola středu: Jejím zakladatelem byl Nágárdžuna, který žil asi v letech 100-165. Nágárdžuna stanovil, že všechno, co existuje, je pouhá prázdnota. Proto je jeho teorie někdy zvána doktrínou prázdnoty. Nágárdžuna připouštěl, že pro praktické účely každodenní svět existuje. Ale protože je složen z pomíjivých a nesetrvalých jevů, postrádá absolutní realitu. Protože prázdnota je jediný jev, který se nikdy nemění, je to jediná absolutní realita. Prázdnota je vlastně totéž co nirvána. Z madhjamacké doktríny vyplývá jeden velmi optimistický důsledek. Třebaže existenci prázdnoty nelze dokázat běžnou logikou, je možno ji přímo zakusit v meditaci. Prázdnota je všude a vskutku není žádného rozdílu mezi nejvyšší, absolutní prázdnotou a světem jevů. Lidé a vůbec všechny bytosti jsou už součástí prázdnoty. Takže potencionálně už jsou to všechno buddhové, jen kdyby hlubokou meditací poznali prázdnotu a uvědomili si pravou přirozenost věcí a jevů. “Půjdeš-li do sebe hledat sama sebe, je to krokem k procitnutí.”

Madhjamacké učení bylo velmi oblíbeno v Číně a v Japonsku. Protože zdůrazňovalo spásu v reálném světě, vábilo praktického ducha Číňanů a Japonců. Jelikož reálný svět a nirvána jsou tím pádem jedno a totéž, madhjamaka vyvolávala lásku k přírodě, jež je v obou zemích důležitou hodnotou. A opravdu, výtvarné zobrazování prázdnoty se stalo výrazným námětem v čínském a japonském umění. Nadto madhjamaka nabízela k procitnutí rychlejší cestu.

Nutnost znovuzrozování pozbyla na důležitosti, neboť nirvána čili buddhovství byly všudypřítomny a čekaly jen na uskutečnění. 2)Vidžňánaváda - škola uvědomování (jógáčára - jógový přístup): Tato škola vznikla ve 4. století. Její hleavní zásadou je, že svět jevů existuje jen v mysli vnímajícího. Jako příklad je uváděn mnich, který si ve své meditaci může vykouzlit vidiny, jež jsou stejně reálné jako jeho obyčejné vnímání jevů tohoto světa. Jediná nezávislá realita vně mysli je podle vidžňánavády tzv. takovost. Takovost nemá žádnou charakteristiku, je čistá a úplná. Je to plnohodnotný protějšek madhjamacké prázdnoty. Spása podle vidžňánavádinů vyvěrá ze sebeočišťování, až se dosáhne stavu absolutní čistoty, a to je takovost. Proces očišťování je přísný a uspět v něm mohou pouze jedinci na vysokém stupni duchovního vývoje. Zásadně si meditující osoba vykouzluje vidiny co možná nejpříznivější a vstřebává jejich realitu. Takovosti meditující dosáhne v momentě, kdy vidiny a obyčejné jevy začne vnímat a uvědomovat si stejně. Tímto se mahájána ukazuje jako náboženství o dvou úrovních. Poskytuje jak podnětnou filosofii tak i vědomí, že oddanost buddhům a bódhisattvům jedince ochrání, pomůže mu v nouzi a ukáže mu cestu k nirváně. Rozdíly mezi théravádským a mahájánským buddhismem:

Třebaže théravádský a mahájánský buddhismus uznávají a ctí Siddhárthu Gautamu jako zakladatele náboženství, přece jsou mezi nimi hluboké rozdíly, jež lze shrnout do devíti bodů. 1)Ideál arhanta a ideál bódhisattvy. V théravádském buddhismu byl ideálem arhant, jedinec, většinou mnich, který sledováním osmidílné stezky dospěl k procitnutí v soustředění sám na sebe. V mahájánském buddhismu si bódhisattva odloží osobní nirvánu, aby mohl pracovat pro spásu všech bytostí. 2)Nirvána a buddhovství (věčná, ale zatím neprojevená vlastnost všech bytostí) jako cíl. V théravádském buddhismu je cílem dospět do nirvány sledováním osmidílné stezky. Cílem mahájánského buddhisty je dosáhnout buddhovství. Théravádinové uznávají rozdíl mezi nirvánou Buddhovou, která je ta nejvyšší možná (parinirvána), a nirvánou, do níž může dospět arhant. V mahájáně může buddhovství dosáhnout teoreticky každý. 3)Úloha vlastního úsilí a úloha víry v osvobození. Théravádinové soudí, že do nirvány lze dospět pouze úsilím sama jedince. Mahájánští buddhisté dovolují užívat modliteb a víry, jakož i pomoci buddhů a bódhisattvů jako součásti procesu spásy. 4)Historický Buddha a mnoho buddhů. Théravádinové zdůrazňují důležitost historického Buddhy, jehož velikost tkví v jeho dharmě. I když ho považují za nejvyšší vzor lidství, nepřiznávají mu božství.

V mahájánském buddhismu je Buddha jen jedním z mnoha buddhů a bódhisattvů. Byl ztotožněn s nejvyšší Prapodstatou a tudíž má atributy boha. 5)Mnichové a laici. Théravádský buddhismus bývá zván náboženstvím mnichů. Středem náboženské komunity je sangha. Laikové si dobývají zásluh službou mnišské obci a klášterům a dary za jejich cenná kázání a vyučování. V mahájánském buddhismu je sangha významná jako zachovávatel a učitel buddhistické tradice a nauky, avšak laikové hrají větší úlohu; mohou se modlit přímo k bódhisattvům a spět ke spáse přímo s jejich pomocí. 7)Pálijská a sanskrtská písma. Oba směry buddhismu prohlašují, že jejich spisy neboli sútry představují přímé Buddhovo učení, po generace předávané ústně, než bylo zapsáno. Théravádská písma byla poprvé sepsána na Srí Lance v 1. století před n. l.; jsou v pálijštině, jednom ze starších indických jazyků. Mahájánská písma byla sepsána pozdějí v sanskrtu, jazyce staroindickém. Obsahují něco z téže literatury jako texty théravádské, ale mají svou vlastní ohromnou knihovnu. Mahájánští buddhisté věří, že jejich nové sútry svěřil Buddha zvlášť vybraným učedníkům. “Prohřešky druhých nejsou tvá vina, tvou vinou jsou tvé chyby.”

8)Jedna škola a mnoho škol. Théraváda má jen jednu školu náboženského myšlení. Její přívrženci tvrdí, že je to totéž, co za svého života učil historický Buddha. Mahájánský buddhismus má mnoho škol. Jejich liberální výklad buddhismu je otevřenější novým myšlenkovým proudům, jež se stále vyvíjejí. 9)Šíření severně nebo jižně. Théravádský směr buddhismu se šířil jihem. V zemích jako Srí Lanka, Myanmar (Barma), Thajsko, Laos a Kambodža se všude praktikuje théraváda. Mahájánský buddhismus se rozšířil na severozápad Indie. Podle tradice svolal král Kaniška buddhistický koncil, na němž byly zapsány sútry. Mahájána se ze severozápadní Indie šiřila přes střední Asii do Číny, Koreje a Japonska. Jednotlivé školy mahájánského buddhismu:

a)Škola čisté země: Tato buddhistická škola vznikla v 7. století v Číně. Je úzce spjata se jménem buddhy Amitábhy (v Číně nazýván A-mi-tcho-fo), “buddhy Nekonečného jasu”, který je jedním z nejoblíbenějších buddhů mahájánského buddhismu. Buddhisté věří, že za dávných časů, když se Amitábha blížil procitnutí, učinil slib, že dosáhne-li svého cíle, pak pokud budou nějaké bytosti “v jiných světech”, které na něj vlídně pomyslí, pomůže jim. Kdyby tento slib nedodržel, modlil se, aby raději k procitnutí nedospěl. A protože se Amitábha vskutku stal buddhou, pravdivost a platnost jeho slibu je zaručena.

Tak se k němu mohou lidé kdykoli obrátit s prosbou o pomoc. Ráj, v němž Amitábha sídlí, se nazývá Čistá zěmě. V tomto místě nádhery rostou na stromech místo listí a květů samé drahokamy všech barev. Na tamních vodách rozkvétají lotosy větší než kdekoli na zemi. Ptáci stále zpívají, z oblaků dští hudba a ve vánku ze stromů znějí zvonky. Kdo uctívá Amitábhu, může se do této Čisté země po smrti dostat, bude-li proslovovat Amitábhovo jméno. Během času se proslovování Amitábhova jména stalo v Číně nejoblíbenějším náboženským úkonem. Tato prostá víra přináší velkou úlevu ve strastech kaaždodenního života. V japonsku byla škola Čisté země založena ve 12. století mnichem Hónenem. Uctívání Amitábhy (v Japonsku je nazýván Amida) nebylo v japonském buddhismu nic nového, avšak Hónen z něj udělal základní prvek svého učení. Opakování věty “Namu Amida bucu”, “ Klaním se buddhovi Amitábhovi”, to bylo vše, čeho bylo třeba ke spáse. V dnešní době je v Japonsku Pravá škola čisté země, jež byla založena mnichem a Hónenovým žákem Šinranem ve 13. století, nejoblíbenější buddhistickou sektou. “Hřešícího srdce se zbav a rozbiješ svou strast.”



b)Škola meditace (čchan): Škola meditace se vyvinula v Číně na popud buddhistického misionáře Bódhidharmy kolem roku 520. Škola čchan kladla meditaci na první místo své náboženské praxe. Meditace nebyla jen metodou nebo prostředkem k dosažení nirvány, nýbrž jedinou cestou. Tak mohli adepti zanechat studia svatých písem a soustředit se na směřování k procitnutí prostřednictvím meditace, jejíž způsoby se předávaly z Mistra na žáka. Největšího vlivu dosáhla meditační škola v Japonsku, kde je známa pod názvem zen. Smyslem zen buddhismu je skrze meditaci dospět k satori, k duchovnímu osvícení nebo procitnutí. Má dvě hlavní větve, jež se do Japonska dostaly z Číny ve 12. a 13. století. První větví zen buddhismu je rinzaj, škola Náhlého procitnutí. K pročištění mysli využívá rinzaj kóanů, což jsou paradoxní výroky, jejichž účelem je otřást myslí. Mistr například vypráví žákům zmatené příběhy, jejichž pointa je záhadná, nebo může položit několik zdánlivě neřešitelných otázek. Mudrování o těchto otázkách může adepta podle školy rinzaj přivést do stavu připravenosti k satori. Druhou větví zen buddhismu je sótó, škola Pozvolného procitnutí. K dosažení satori užívá tato škola meditaci zazen, tedy vsedě na klidném místě, kdy člověk přemýšlí o textu, který mu byl dán, nebo se soustředí na svůj dech.

Přes tyto rozdíly uctívají obě zenové sekty historického Buddhu, věří, že Buddhovu mysl lze probudit v každém člověku. Obě tvrdí, že nábožná oddanost se projevuje každodenní prací. “V každém nebytí je pravda, za pravdu neměj, co se jeví.”



c)Tantrický buddhismus (vadžrajána - Diamantový vůz): Tento směr buddhismu vznikl v 5. století v Indii. Někdy bývá označován jako samostatná odnož buddhismu, spočívá však na mahájánské filosofii. K dosažení spásy však užívá novou metodu - tantra. Tantra je název příruček a učebnic, které popisují a vysvětlují různé techniky k dosažení procitnutí. Tantry obsahují magická zaříkadla (mantry), tajemné obrazce (mandaly) a symbolická gesta rukama (mudry), předkládají obřady, mystické meditace, zaříkadla a kouzla, jež mohou vést k nejvyšší moudrosti. Největšího rozvoje a propracovanosti dosáhl tantrický buddhismus v Tibetu, kam ho zanesl indický mnich Padmasambhava v 8. století. Tantričtí mniši, v Tibetu nazývaní lamové, se zde domohli tak významného postavení, že bývá zdejší náboženství často nazýváno lamaismus. Ze všech lamových povinností je tou nejvyšší provázet umírajícího člověka, když jeho duch opouští tělo. Po 49 dní existuje duch v bardo, v mezistavu mezi smrtí a znovuzrozením. Během toho času lamovy pokyny pomohou duchu dospět buď k procitnutí, nebo ke znovuzrození. Kniha mrtvých je duchovní příručka pro lamy, kteří připravují umírajícího k využití této mimořádné šance vymanit se z koloběhu životů. Ukázka, jak lama promlouvá k umírajícímu:

“Sdělím ti teď tajné učení, které mám od svého učitele. Vnímej mne dobře a nenech se rozptylovat jinými myšlenkami. Trpíš-li, nepoddávej se bolesti.. Složky, jež tvoří osobu zvanou (jméno umírajícího), spějí k rozložení. Tvá duševní činnost se odděluje od tvého těla a už vstupuje do mezistavu. Povzbuď svou energii, abys do tohoto stavu vešel vyrovnaný a při plném vědomí. Nejdříve se ti rychleji než blesk objeví zářivý jas bezbarvého světla Prázdnoty a obklopí tě ze všech stran. Poděšen budeš chtít tomuto záření uprchnout.. Snaž se pohroužit do toho světla. vzdej se své individuality, všeho lpění na své iluzorní osobnosti.. Nedosáhneš-li osvobození v této chvíli, budeš mít ještě řadu dalších snů, příjemnych i nepříjemných. I ony ti poskytnou možnost dosíci pochopení.. Ale musíš si být vědom, že všechno, co vnímáš, je pohá vidina, pouhá představa, která neobráží žádnou skutečně existující věc. Neboj se a nevytvářej si žádné lnutí. Tři a půl dne po tvé smrti se ti po sedm dnů budou zjevovat buddhové a bódhisattvové.. Jakkoli báječní a nádherní jsou, přece by tě mohli poděsit.

Ale nepoddávej se strachu. Nesnaž se utéci. Modli se k nim s vírou a pokorou a v aureole duhového světla se rozplyneš v srdci božského Otce-Matky (jab-jum = spojení prapůvodního mužského a ženského principu, vesmírná jednota nazíraná jako ideál) a přijmeš sídlo v některé ze sfér buddhů. Buddhistické slavnosti, náboženské povinnosti a rituály

Být buddhistou vlastně nevyžaduje chrám ani pomoc mnicha, buddhisté nejsou povinni navštěvovat pravidelné bohoslužby. Držet se učení buddhismu může ve svém každodenním životě každý. Chrámy bývají útočištěm těm, kdo se víře a Buddhově nauce chtějí oddat hlouběji. Členové sanghy však jsou často zváni k účasti na obřadech provázejících významné události v životě lidí - narození, sňatek, smrt. V některých théravádských zemích zachovávají oddaní laikové den zvaný upósatha. Ten se koná čtyřikrát do měsíce. V těchto dnech přinášejí věřící do chrámů své obětiny. Někteří světí den sváteční meditací o samotě, případně v chrámu, jiní naslouchají nábožným promluvám. Mniši v těchto dnech obvykle pořádají v chrámu zvláštní obřady, jejichž součástí může být i hudba, procesí nebo dokonce ohňostroj. “Máš-li mít pravdu v sobě, straň se falše, tvé srdce bude pravda.”



Během období dešťů, které trvá v jihovýchodní Asii různě dlouho mezi červencem a říjnem, zachovávají buddhisté čas pokání. Po toto přibližně tříměsíční období i mnichové dodržují své náboženské povinnosti přísněji. Laici bývají ve svých darech pro sanghu štědřejší a dosahují zásluh také tím, že více meditují a naslouchají přednášeným sútrám (buddhistické traktáty). V mnoha buddhistických zemích se během roku připomínají různé události z Buddhova života. V těchto dnech lidé navštěvují chrámy, přinášejí obětiny a kadidlo, látky, květiny i peníze. Často se větších slavností zúčastňují všichni místní obyvatelé, i nebuddhisté. K podobným slavnostem patří i oslava příchodu nového roku. Přesně o půlnoci se skupina mnichů chopí těžkých klacků a počne bušit do zvonu na závěr starého roku. Při každém ze 108 úderů jmenují mniši jeden z mravních poklesků lidstva. Předstupují děti s prameny silného provazu a zapalují jeden jeho konec od chrámového plamene. Doutnající provazy pak odnesou domů, rozdmýchají a zapálí kuchyňské ohniště a zažehnou svíce na rodinných oltářích. To je den nového začátku, čas naděje a obrození. V théravádských zemích se věří, že Buddhovo narození, procitnutí i parinirvána se udály sice v různých rocích, ale v týž den. Tento trojnásobný svátek připadá na den květnového úplňku.

Pestrobarevná procesí se vinou třikrát kolem chrámu a pak procházejí ulicemi v okolí. Pořádají se divadelní představení na náměty z Buddhova života. “Nehledat pravost v sobě, hledat buddhu někde venku, takové hledání je veliké lidské bláznovství.”



Buddhismus dnes

Podle mého názoru nabízí buddhismus modernímu světu mnoho výhod. Novodobý výklad Buddhova života a učení ukazuje jeho humanitu a racionální přístup k problémům lidského utrpení. Buddhovo učení též v mnohém řeší i současné sociální a etické problémy stejně jako problémy životního prostředí. V buddhistickém učení lze nalézt řešení mnohých otázek i problémů současnosti. Buddhisté tvrdí, že jejich náboženství se může stát dobrou základnou pro opravdu demokratickou společnost, ba i celosvětový mír. Buddhistický důraz na soucit a moudrost představuje vysoké ideály pro každou společnost. Ať kdokoli vede nábožný nebo bezbožný život, Buddhova nauka ho ponouká k zamyšlení a podněcuje ho k záslužnému životu s ohledem na ostatní a se starostlivým zájmem o ně. Na závěr bych ráda uvedla jednu dávnou buddhistickou modlitbu, která shrnuje nejvyšší ideály buddhismu:

“Tak dlouho, dokud trvá vesmír

a dokud jsou tu živé bytosti,

nechť setrvám i já,

abych zaháněl bědné strasti světa.”.