král a císař Karel IV. vnesl do českého erbovnictví mnohé prvky francouzských erbů díky svému pobytu u francouzského dvora. Stejný vliv měly i ne příliš kulturní, ale přesto heraldiku ovlivňující křižácké výpravy, které přinesly do Evropy různé orientální ornamenty, nebo již zmíněná válečná tažení Napoleonova.

Zvláštní kapitolou kulturního vlivu jsou mimoevropské erby. Kromě Japonska, kde existoval systém dědičných znaků - monů, nevyskytovaly se v mimoevropských kulturách jakékoli obdoby evropského erbovnictví. Mimoevropská rodová heraldika se vyvinula z erbů kolonisátorů a přistěhovalců, které místní obdoba šlechty napodobovala, a státní či městská jako výraz suverenity a nezávislosti na Evropě.

První erby, jak již dříve řečeno, se objevily na výpravách křižáků. Tito bojovníci většinou pocházeli z Itálie, Francie a německých knížectví. Ne že by z ostatních evropských zemí se nerekrutovali stateční válečníci, ale zrovna tito a také rytíři vracející se přes italské přístavy přinesly erby do tehdy nejkulturnějších zemí starého kontinentu, ve kterých se okamžitě ujaly a zdomácněly. Proto jsou Itálie a Francie považovány za kolébky erbovnictví a následně i heraldiky a jejích pravidel.

Francie

Ve Francii byl nový výrazový obor přijat okamžitě. Nestal se však výsadou šlechty jako nadřazené vrstvy, nýbrž byl přijat jako obyčejné rozlišovací znamení mezi lidmi, jako jejich poznávací značky. Udílení znaků sice měl pod patronací král, ale jen u erbů aristokracie. Sedláci a měšťané si mohli erby volit dle vlastní vůle a již roku 1369 je viděn štít erbovníkův. Tyto

nebyly dědičné, často však syn bral si erb otcův. Dokonce se zde objevují první erby žen a to na routovém čili ženském či nebojovém štítě. Ženy, které se účastnily, bojů mohly však po právu bojovnic erby své na bojový štít umístit. Takovým erbem se honosila i Jana z Arku, dostavši jej od Karla VII. roku 1429. I církevní heraldika má svou dlouholetou tradici ve Francii. Již na mincích biskupa Guillauma de Joinville z let 1209 - 1219 se objevuje jeho znak.

Francouzkou heraldiku odlišuje od ostatních pravidlo jednoho erbu. To praví, že jeden erb může používat jen jedna osoba. Nikoli tedy, jak jsme z našich krajů zvyklí, že erb je společný všem příbuzným, ale že erb rodový používá jen nejstarší člen rodu a ostatní mladší se od něj odlišují tzv. bisurami, což jsou značky či nová znamení umístěná do rodového erbu. Pokud hlava rodiny zemře, přijme čistý rodový erb nejstarší jeho syn.