Vedoucí silou této mohutné aliance byl Sovětský svaz

Sovětský svaz však i za této mezinárodně politické konstelace nesl takřka celou tíži války proti Německu, které bylo nesporně hlavní údernou silou fašistického bloku. Sovětsko-německá fronta, kde se odehrávaly gigantické bitvy, byla rozhodující frontou druhé světové války.

Fašistická vojska využila momentu překvapení a počáteční početní i materiální převahy a pronikla v prvních týdnech a měsících hluboko do sovětského vnitrozemí. V těchto kritických okamžicích se však plně projevila síla sovětského státu. Postup fašistických vojsk byl umožněn jen za cenu vysokých ztrát na lidech i válečném materiálu. Všeobecný útok nakonec uvázl před Leningradem, Moskvou, Voroněží a Rostovem na Donu. Plán, který předpokládal, že do počátku zimy 1941 německá vojska vítězně ukončí východní tažení na linii Archangelsk-Astrachaň, se začal hroutit.

Na přelomu roku 1941 a 1942 dobyla Sovětská armáda prvního velkého vítězství v bitvě u Moskvy. Fašistická vojska v ní byla poražena a ustoupila na západ.

Na jaře 1942 se Hitler znovu pokusil o rozhodující úder. Soustředil jádro svých sil na jižním úseku fronty a vyslal je k Volze a ke Kavkazu. Cílem tohoto útoku bylo odříznout Moskvu od důležitých průmyslových, zemědělských a naftových oblastí na jihu země, poté ji obchvátit, dobýt a tím zlomit odpor celého Sovětského svazu. V červnu 1942 se mezi Donem a Volhou strhla největší bitva v dějinách – bitva u Stalingradu.

Západní mocnosti sice poskytovaly Sovětskému svazu určitou materiální pomoc, ale místo slibovaného otevření druhé fronty, daly přednost vylodění v severní Africe. To byla alternativa, která odpovídala především mocenským zájmům Velké Británie a USA, nepřispívala však splnění základního úkolu, tj. k porážce fašistického bloku v co možná nejkratší době.

Britové podnikali zatím jen sporadické a málo účinné nálety na Německo a vojenské cíle při atlantickém pobřeží. Intenzivně pokračovala námořní bitva o Atlantik a k velkým střetnutím docházelo i ve Středozemním moři.

V listopadu 1941 přešli Britové do proti)toku v severní Africe, zmocnili se Kyrenaiky a likvidovali i blokádu Tobruku. Avšak již v lednu 1942 zahájili fašisté nový útok. Jejich vojska ovládla Tobruk, pronikla hluboko na egyptské území až k El Alameinu a ohrozila Alexandrii, Káhiru a Suez.

Nepříznivě se po Parl Harboru vyvíjela situace pro západní spojence také v jihovýchodní Asii a Tichomoří. Japonské námořnictvo a letectvo se zmocnilo strategické nadvlády na moři i ve vzduchu a vytvářelo předpoklady k rozvíjení útoku pozemních sil na všech rozhodujících směrech.