Po svém nástupu do úřadu začal vystupovat proti revolučním náladám, avšak nijak se nesnažil potlačovat touhy po demokratické společnosti, jež byla jeho představám také velmi blízká. Začal provádět nové liberální reformy na podporu kapitalistického rozvoje svého státu, podpisy různých obchodních smluv se pokoušel začlenit Piemont do skupiny hospodářsky vyspělých zemí. Za jeho vlády se velmi zlepšila infrastruktura a vznikaly první italské banky. Cavour velmi dbal také na dodržování občanských svobod, a tak se Piemont stal jediným italským státem, kde opravdu platily svobody shromažďování a výuky. Svou politikou si získal širokou podporu u obrozenců a v jeho státě se začali shromažďovat mnozí emigranti a vlastenci z celé Itálie. Na jejich popud byla založena Societá nazionale Italiana, jež pod královskou záštitou soustředila všechny vlastence z proudu umírněných.
Mimoto existovalo ještě mnoho dalších, jež se nedokázali smířit se stavem po r. 1848 a byli ochotni rozputat novou revoluci. Jedna skupina, zaměřená levicově, dala svému boji přívlastek socialistický a druhá se rozhodla respektovat dosavadní buržoazní vývoj. Hlavním zástupcem této politiky se stal Mazzini, jenž svým jménem a dobrými styky dokázal vytvořit novou organizační síť, která měla svůj vliv po celé Itálii. Jeho nový pokus o vzpouru na severu Itálie skončil neúspěchem a on byl nucen se stáhnout do ilegality. Poslední snahu o zásah do dění v Itálii Mazzini provedl s jiným revolucionářem Piscanem na jihu Itálie v Sapri, kde chtěl vyvolat revoluci zdola, od chudých a nemajetných dělníků a rolníků. Neúspěch Mazziniho uvrhl do definitivní izolace, odvrátili se od něj všichni jeho příznivci a přešli na stranu umírněných. Ti převzali veškerou odpovědnost za sjednocení Itálie.

II. válka za nezávislost

Zhoršení mezinárodních vztahů mezi velmocemi znamenalo nový impuls italskému osvobozeneckému hnutí. Sporu o nadvládu na Balkáně, který eskaloval v době Krymské války, se rozhodl Piemont využít a vyslal do konfliktu vlastní expediční sbor. Zásluhou toho se dostal Cavour na poválečný kongres v Paříži, kde navázal blízké vztahy s Napoleonem III. a začal ho přesvědčovat k zásahu při řešení italské otázky. Napoleon napřed tyto myšlenky odmítal, ale poté, co se na něj pokusil italský fanatik Felice Orsini spáchat atentát, se rozhodl jednat. Mezi Piemontem a Francií došlo k dohodě, podle níž si Sardinské království za francouzské podpory připojí severoitalské rakouské provincie a na oplátku bude k Francii připojeno území Nizzy (Nice) a Savojsko. Následně měla vzniknout jakási italská federace Neapole, Říma a Turína pod hlavou papeže.