Dohoda byla stvrzena sňatkem princezny Clothildy a prince Jérome Bonaparta.
Rakousko dohodu odhalilo a 19.4.1859 vyhlásilo Viktoru Emanuelovi II. a Francii ultimátum. To jen válečné přípravy urychlilo a 29.4.1859 byla zahájena II. válka za nezávislost. Italové a Francouzi získali nad Rakušany brzy převahu, po bitvách u Magenty, Solferina a San Marina svitla naděje na rychlé vítězství a mír. Komplikace nastali poté, co v Toskánsku, Modeně a Parmě došlo k povstání jehož cílem bylo připojení k Piemontu. Svou roli v nich zřejmě sehrála i piemontská národní společnost. Napoleon III. se těchto povstání zalekl a rozhodl se rychle ukončit válku. Mír byl podepsán 11.7.1859 ve Vilafrance a Piemontu podle něj připadla pouze Lombardie. Cavour se rozhodl po neúspěchu abdikovat. Napoleon III. našel ale jiný způsob, jak Viktora Emanuela II. odškodnit. Na územích Emilie a Toskánska byli 11. a 12. 3. 1860 vypsány plebiscity o připojení k Piemontu a byly většinou hlasů schváleny. Na oplátku byla k Francii rovněž plebiscity připojena dohodnutá území Nizzy a Savojska. Tato výměna byla umožněna díky energickému Cavourovu zásahu do ustrnulých diplomatických jednání mezi Francií a Piemontem, za což ho král Viktor Emanuel opět jmenoval do úřadu kancléře.

Giuseppe Garibaldi

Klíčovou roli v dalším vývoji Itálie sehrál kontroversní hrdina italských dějin Giuseppe Garibaldi (1807-1882). Narodil se v přístavním městě Nice v rodině italského námořníka, již od 10 let cestoval jako plavčík po Středomoří. Na cestách se Garibaldi seznámil dobře s podmínkami, v jakých žijí lidé v různých částech Evropy, Viděl bohatství nových podnikatelů a chudobu dělníků, poznal jaký útlak zažívají podrobené národy. Na celý život ho ovlivnili názory utopických socialistů. Roku 1933 Garibaldi vstoupil do Mladé Itálie, ale po spiknutí v roce 1834 byl odsouzen k smrti a musel uprchnout do Jižní Ameriky. Zde působil 12 let jako jeden z vůdců boje státu Rio Grande proti Brazílii a později v občanské válce v Uruguayi.
Když se dozvěděl o evropských revolucích roku 1848, neváhal a navrátil se domů, kde se sborem dobrovolníků bojoval na straně Sardinského krále. Po jeho porážce se vyznamenal v Římě při obraně demokratické Římské republiky a když i Řím padl, vydal se s 5000 spolubojovníky na nebezpečný pochod do Benátek. Ohrožován rakouskými útoky byl nucen oddíly rozpustit a opět opustit Itálii. Tentokrát se usídlil v New Yorku, kde působil jako výrobce svíček. Roku 1854 se vrátil do Itálie, kde se nechal ovlivnit proudem podporujícím Cavourovi snahy o sjednocení.