Cavour proto zvolil novou strategii, podpořil částečně Garibaldiho a pokusil se využít jeho úspěchů ve svůj prospěch, napřed vyhlásil připojení Sicílie k Piemontu, a poté co Garibaldi triumfálně vstoupil do Neapole, vyhlásil na jižních územích plebiscity o připojení k Sardinskému království. Obyvatelstvo se k připojení postavilo kladně, a tak se od této chvíle stalo Království obojí Sicílie součástí Sardinského království. Cavour tak omezil Garibaldiho vliv a ujal se iniciativy. Král Viktor Emanuel II. se vydal sám v čele svého vojska do jižní Itálie, aby zasadil Bourbonům poslední úder a převzal kontrolu nad novým územím. Cestou piemontské vojsko se souhlasem Napoleona III. anektovalo území papežského státu Marky a Umbrii a připojilo je k územím Sardinského království a nedovolit tak garibaldovcům další postup na Řím. 27. října 1860 došlo v Teanu k historickému setkání krále Viktora Emanuela s Garibaldim, bylo to setkání velmi formální a nepříliš přátelské. Italské království

Dne 4. března 1861 padla pevnost Gaeta, poslední bašta Bourbonů v Neapolsku a celý poloostrov, s výjimkou Benátska a Papežských držav, sjednocen pod vládou Sardinského krále Viktora Emanuela. Uskutečnil se sen mnoha generací italských obrozenců, ještě týž den odsouhlasil slavnostně piemontský parlament jednotu Itálie. Byl svolán celoitalský sněm, složený ze zástupců všech krajů ovládaných Piemontem, který dne 17.3.1861 vyhlásil na těchto územích Italské království v čele s Viktorem Emanuelem II. Hlavním městem nového státu se stal Turín, tedy bývalé centrum Sardinského království. Nový stát převzal zcela piemontskou legislativu a centralistický vládní systém prosycený byrokracií, což přispělo k dojmu obyvatel, že je Italské království spíše rozšířený starý Piemont, než nový svébytný stát. Politika, již zavedl Piemont roku 1848 na podporu rozvoje a která byla nadále praktikována, ale vůbec nebyla použitelná v zaostalých jižních oblastech. Díky tomu, že do parlamentu se volilo na základě majetkového censu, se zde dostala k moci úzká vrstva bohatých, která prosazovala pouze své zájmy a nehleděla na sociálně slabé rolníky a dělníky, jichž byla většina. Poté co přešla počáteční vlna nadšení a euforie nad sjednocením, se Neapolsko se Sicílií stalo ohniskem mnoha bouří a nepokojů, zem byla plná zbojníků a anarchistů, na jejichž porážku bylo vydáno nemalé množství prostředků. Z tohoto hlediska se sjednocení Itálie Piemontu nevyplatilo.
Navíc zde existovala dosud nepřipojená území Benátek a Říma, která vyvolávala stále nové diskuse o dalším postupu sjednocování. Vláda se k této ožehavé otázce stavěla velmi opatrně, nechtěla vyvolat další vlnu revolucí a vzpour lidu.