A ačkoliv jejich členská základna byla celkem úzká, povedlo se mnoho povstání rozpoutat, ovšem všechna byla v krátké době poražena. Hlavním důvodem nebyla síla protivníka, ale vnitřní slabost těchto povstání, neshody mezi jejich představiteli a vůdci ohledně budoucího postupu a vývoje.
První z těchto povstání propuklo 1. července 1820 v Nole v Neapolském království, poté co se donesli zprávy o revolučním povstání ve Španělsku. Rychle se šířící revoluce brzy dospěla až do hlavního města, kde byl Ferdinand IV. donucen odstoupit a přísahat na španělskou ústavu. Nové demokratická vláda ovšem netrvala dlouho, už v roce 1821 byl vypraven expediční sbor z Rakouska, který bez větších potíží obnovil cestu k restauraci. Podobný průběh mělo i důsledněji připravené povstání na severu v Piemontu, jeho základní požadavek byla španělská ústava a obnovení Království horní Itálie. Hlavní váha akce tentokrát ležela zcela na armádě, která ale neměla dostatek sil přimět panovníka ke splnění požadavků. Vše nakonec vyřešil zásah rakouského vojska podepřený zásadami Svaté aliance. Porážka karbonářských povstání znamenala dočasné vítězství restaurace, potlačení národních a revolučních snah. Vůdci povstání byli uvězněni nebo emigrovali, aby si zachránili životy. Svým způsobem se Itálie proměnila na určitou dobu ve stojaté vody. Nečinnost, ale nemohla trvat věčně, vždyť většina lidí, ať vzdělaných či ne, byla v opozici. Významnější lidé revoluci očekávali a viděli v ní jediné řešení italské situace. I Stendhal ve svých Procházkách po Římě píše: „ Nemyslím, že je to utopie, když tvrdím, že se v Itálii v letech 1840-45 rozpoutá revoluce.“

Nová vlna odporu

K další vlně bouří došlo v Itálii až po několika letech a opět byla ovlivněna zahraničními událostmi. Tentokrát francouzskou červencovou revolucí, při níž se na trůn dostal nový liberální král Ludvík Filip. Opět svitla naděje Itálie, opět se probudilo mohutné vlastenecké a protifeudální hnutí. Nové povstání se odehrálo v Papežském státě a okolních středoitalských vévodstvích. Začalo 5. února 1831 v Bologni, kde obyvatelé donutili papežského legáta složit svou moc do rukou prozatímní komise. V Modeně byl František IV. zbaven vlády 9. února a pak už se povstání rychle rozšířilo Parmy, Romagne, Mark a Umbrie. Na osvobozených územích byla utvořena vláda Spojených italských provincií se sídlem v Bologni. Proti ní zasáhlo Rakousko a v březnu byl znovu obnoven pořádek a klid ve všech provinciích.