Zjednotenie Talianska

Obsah :

ÚVODEM ... 3
POČÁTKY NÁRODNĚ-OSVOBOZENECKÉHO HNUTÍ 5
RESTAURACE ITÁLIE 6
NOVÁ VLNA ODPORU 8
HLAVNÍ PŘEDSTAVITELÉ RISORGIMENTA 9
GIUSEPPE MAZZINI A MLADÁ ITÁLIE 9
UMÍRNĚNÍ 9
UMĚLCI RISORGIMENTA 10
ROK 1848 V ITÁLII 11
PO ROCE 1848 .. 13
II. VÁLKA ZA NEZÁVISLOST 14
GIUSEPPE GARIBALDI 14
VÝPRAVA TISÍCE 15
ITALSKÉ KRÁLOVSTVÍ 16
ŘÍMSKÁ OTÁZKA 17
NA ZÁVĚR.. 18
Použitá literatura.............................................................................................................19

Úvodem ....

Itálie hrála vždy významnou úlohu v evropských dějinách, zde byly položeny základy naší civilizace a zde se odehrály události, které na dlouhou dobu změnili tok dějin. Je nutné chápat italský vývoj vždy v kontextu s vývojem světovým, vidět je jaksi s nadhledem. Pro dobrou představu se podívejme velmi stručně do minulosti.
Jak vlastně vznikal pojem Itálie? Na počátku římské kolonizace byl tímto termínem označován pouze nejjižnější výčnělek Apeninského poloostrova a až po dobytí Římem se takto začalo označovat celé území na jih od Rubikonu. Trvalo ještě dlouhou dobu přesněji do 3. století před Kristem, kdy byla připojena i tzv. Předalpská Galie, čímž byla vlastně podoba Itálie jak ji známe dnes dokončena. V dobách římského impéria představovala Itálie centrum, středobod celého světa. Zde se nacházela největší a nejvznešenější města, sem přicházeli lidé ze všech koutů země. Byli to vzdělanci, diplomaté, bohatí obchodníci i prostí občané, kteří sem mířili, aby nacházeli krásu, blahobyt a přepych. Itálie vládla světu a to nejen mocensky, ale i kulturně a ekonomicky. Rozpad a zánik Říma znamenal pro poloostrov obrovskou katastrofu. Pod nátlakem nájezdních barbarských kmenů se říše sesypala a následující období se stalo pravou dobou temna, kterou charakterizuje úpadek hospodářství, moci a kultury, všech hodnot, na kterých stará říše stála. Morální úpadek raného středověku se stal logickým vyústěním situace, v Itálii vznikali a následně zanikali říše germánských vládců, jeden barbarský kmen střídal druhý. A všichni plenili, drancovali. Důsledkem bylo, že se města a venkov vylidnili, vzdělanost začala zaostávat, tradice upadli v zapomnění. Itálie ztratila svou bývalou sílu a slávu.
V této temné epoše je třeba vidět i zárodek nového národa. S každým novým nájezdem barbarských kmenů do Itálie se mění struktura obyvatel, staří umírají či odcházejí a nový přistěhovalci zaujímají jejich místo.

Je samozřejmé, že každý národ a každá říše zanechala po sobě něco ze svých vlastních zvyklostí. Jako vedlejší produkt bojů o moc a vládu se tedy s příchodem nového milénia objevuje zcela nová Itálie. Itálie, jež byla směsicí vlivů germánských, byzantských, částečně arabských to vše na pozadí římských tradic, které nebylo možno nikdy zcela vyhladit.
Až vláda Francké říše a později německých císařů navrátila na Apeninský poloostrov relativní klid. Tím umožnila severoitalským městům opětovný hospodářský růst a zvětšení vlivu. Itálie sice zůstává součástí Svaté říše římské, ovšem z vlivu císaře se částečně vymanila. Na pozadí bojů Štaufů s Welfy, či papeže a císaře nabírají severoitalské městské komuny jako Florencie, Benátky, Milán, Janov, Pisa a Parma na síle a směřují k novému vrcholu italské civilizace. Nastává renesance.
Renesanční Itálie byla bezesporu nejrozvinutější částí tehdejšího světa, byla školou pro zbytek Evropy. Finanční moc italských měšťanů, do značné míry závislá na rozvoji obchodu, neměla obdoby. Rovněž kulturně převyšoval poloostrov zbytek Evropy. Proč se tedy tento národ, tak vzdělaný a kultivovaný, nedokázal sjednotit, čímž by svůj vliv ještě zvýšil? Důvodů je jistě mnoho. Třeba neexistence národního povědomí vládnoucích patricijských vrstev. Těm spíše šlo o finanční profit a ekonomickou nadvládu nad ostatními, než o politické a mocenské ovládnutí Itálie. Svou roli sehrála jistě i určitá řevnivost mezi samotnými městy a nejednotnost mezi jejich ekonomickými zájmy. Vždyť každé město se považovalo za nástupce římské kultury a tradice, ovšem nikdo nedokázal dosáhnout či se přiblížit jeho velikosti a síle.
Možná i protože se Italové nedokázali sjednotit do většího celku, nastává po období nesmírného vzestupu postupný pád. S nástupem nového věku se Itálie pomalu stala pouhou součástí velmocenských her ostatních států Itálie ztratila svou prestiž a lesk a stala druhořadou provincií, o kterou se ostatní s chutí dělili. Svůj vliv zde uplatňovali tu Francouzi, tu Španělé a jindy zase Rakušané. Tomu odpovídají i časté změny panovníků, změny hranic malých států, zkrátka chaos. S politickou slabostí přichází ruku v ruce i slabost hospodářská. Někdejší centrum evropské výroby začalo zaostávat až skončilo mezi hospodářsky slabými státy neschopnými konkurovat moderní Evropě. Italský osvícenec Pietro Verri tuto skutečnost vyjádřil slovy: „ .. co bude s Itálií? Jsme nezralí a nezasloužíme si žít ve znamení cti.

Chtěli jsme být chytří a místo toho jsme dopadli jako Řekové, jsme spodina Evropy, jejímiž jsme byli učiteli.“
Velkou změnu v společenských poměrech znamenala až francouzská revoluce a nástup Napoleona. Italové za francouzské okupace pochopili, že jsou jeden národ se společným jazykem, minulostí a tradicemi a že by měli hájit své národní zájmy. Vídeňský kongres, který většinu Italů uvrhl do ještě většího útlaku, než jaký zažívali za Napoleona, reakcionářská a represivní politika, praktikovaná cizími vládci po vzoru metternichovské politiky v Rakousku, zvedla po celé Itálii vlnu odporu proti všem cizím vlivům. Za těchto podmínek se začalo rodit cosi nového. Italské národní hnutí Risorgimento (česky obrození, obnova). Toto hnutí mělo jediný cíl - sjednocení a osvobození Itálie –, jež měl po celé další půlstoletí výrazně ovlivňovat politický vývoj celého Apeninského poloostrova.


Cokoliv vynesla štěstěna vzhůru, to vynesla proto, aby se zřítilo.
( Seneca mladší )

Svorností malé věci vzrůstají, nesvorností se i ty největší hroutí.
(Numidský král Misipsa)




Počátky národně-osvobozeneckého hnutí

Ocitáme se na počátku roku 1820, Napoleon je poražen a Vídeňský kongres navrátil Evropu a s ní i Itálii přibližně do stavu před rokem 1789. Na trůn usedli staronoví panovníci, kteří si přejí návrat společnosti do stavu před rokem 1789, ovšem jejich poddaní se velmi změnili. Francouzská revoluce a po ní i Napoleonova nadvláda znamenala tak hluboké změny v životě a myšlení obyvatel Itálie, že už nebylo možné je navrátit zpět. Byli zpřetrhány staré feudální vazby a místo nich se vytvořili nové revoluční, moc církve byla podkopána. Celý italský národ zatoužil být opět jednotný a svobodný.
Jak vlastně Itálie prožívala francouzskou revoluci ? Již od dob Caesarových si byla tato dvě území velmi blízká, a to nejen geograficky, navzájem se v různých historických etapách ovlivňovali kulturně a politicky. I velká francouzská revoluce měla v Itálii svůj ohlas. Poprvé se objevily myšlenky na sjednocení a osvobození Itálie z cizí nadvlády, které mělo jít ruku v ruce se svržením vládnoucích feudálních vrstev a tvorbou nové svobodné společnosti. Ideály svobody, rovnosti a bratrství se dala nejsnáze ovlivnit nejmladší generace, především studenti se zapojily do povstání a vzpour, jež proběhli v letech 1794-1795 v mnoha italských městech. Tito mladíci byli většinou ve svých názorech silně ovlivněni jakobínskými názory a k „sesterské“ Francii vzhlíželi jako k osvoboditelce. Jejich nadšená, ale i nepřipravená povstání byla do jednoho brzy krvavě potlačena.

A jejich vůdcové byli exemplárně popraveni pro výstrahu ostatním, neboť strach vládnoucí vrstvy z revoluce byl příliš velký, než aby si mohla dovolit riskovat v této těžké době jakýkoliv odpor, který pro ní znamenal potenciální nebezpečí revoluce. Revoluce už ovšem částečně na italské území vstoupila, neboť Korsiku, ostrov italský tradicemi a jazykem, Janovská republika roku 1768 prodala Francii. Na ostrov se po roce 1790 začali stěhovat italští osvícenci, aby zde začali spřádat své plány k osvobození Itálie. Významnou osobností mezi nimi byl Filippo Buonarotti, potomek Michelangela, který zde založil Korsické vlastenecké noviny. Ty můžeme považovat za první noviny risorgimenta, hnutí za osvobození a sjednocení Itálie. Po anexi Savojska a Piemontu francouzskou armádou se Buonarotti se svými druhy přesunul na kontinent, dokonce zde ve službách Francie zastával funkci komisaře. Zanedlouho se zdálo, že by se sny o nové vlasti měli vyplnit. To když nastoupil Korsičan Napoleon Bonaparte ve Francii k moci. Jeho velkolepé italské tažení vzbuzovalo obrovské naděje v řadách italských vlastenců a ti mu to dávali také jasně najevo. Napoleon byl všude nadšeně vítán jako osvoboditel a také jeho armáda mohla počítat se stoprocentní podporou obyvatel. Brzy po Napoleonově italském vítězství vyvstala otázka, jak se bude Itálie vyvíjet dále. Za tímto účelem byl roku 1796 v Miláně vypsán konkurs: Jaký typ vlády by nejlépe přispěl k blahu Itálie? Zúčastnila se ho řada významných osvíceneckých osobností z celé Itálie i Francie. Návrhy budoucího uspořádání se pohybovali mezi jednotnou republikou a federací. Zanedlouho v letech 1797-98 opravdu první republiky vznikly: Republika Cisalpinská, R. Ligurská, R. Cispadánská, R. Římská a R. Parthenopská. V očích Italů vzbuzovala hlavně Cisalpinská r. naději na budoucí jednotu i když byli všechny prakticky podřízeny Napoleonovi, který jakékoliv samostatné jednání nepřipouštěl.
Na jaře 1799 byli Francouzi z Itálie vytlačeni a celé území se navrátilo pod nadvládu Rakouska a když Napoleon znovu roku 1800 podnikl protiofensivu na Apeninský poloostrov, již nesliboval nezávislost a svobodu, ale mír, klid, fungující státní správu a prosperitu. Západní pobřeží připojil přímo k Francii, na východě vzniklo Italské království a na jihu Království Neapolské a Království Sicilské (viz obrazová příloha), všechny přímo podřízené Napoleonovi. Na trůn usedli jeho blízcí příbuzní, čímž si Napoleon pojistil jejich poslušnost. Takto zůstala Itálie rozdělena až do Napoleonova pádu, kdy se zhroutil i systém italských království, závislých na Francii a její moci.

Lze říci, že obyvatelstvo, jež před 20 lety bouřlivě oslavovalo osvobození Itálie Francouzi, nyní stejně horlivě vítalo intervenční vojska Rakouska, Anglie a Ruska. Hodnocení této epochy italských dějin nelze vidět černobíle, Napoleon sice za své vlády vybíral na celém území Itálie obrovské daně na podporu svých vojsk, čímž dusil rozvoj domácího podnikání a obchodu. Stejný důsledek mělo i zavedení kontinentální blokády. Zároveň Napoleon svou absolutní mocí dusil sebemenší zárodky snah o samostatnost, po které jistě mnoho Italů zatoužilo, zásluhu na tom měla především jeho tajná policie. Kladů na jeho vládě najdeme ovšem také více. V první řadě to byl Code Napoléon, zavedený ve všech oblastech Apeninského poloostrova, který přinášel Italům nesmírná osobní práva a svobody. Nový zákoník přispěl velkou měrou k vytvoření nové italské občanské společnosti. Zvláště pro zaostalé oblasti, kde prakticky ještě ani nezačali osvícenecké reformy znamenala tato nová situace určitě šok. Bez významu neskončilo ani krátké období částečně samostatných republik, během jejich krátké existence se podařilo prolomit regionálnost oblastí a města zjistila, že je možno utvořit větší celky, aniž by si navzájem překážela. Za zmínku jistě stojí i to, že se během krátké doby stačilo vytvořit i základní politické povědomí národa, začali probíhat politické diskuse a vznikly i zárodky moderního novinářství. Restaurace Itálie

Rozhodnutím Vídeňského kongresu se Itálie zhruba navrátila, alespoň co se týče zeměpisného uspořádání státních celků, ke stavu před francouzskou intervencí. I když byl částečně zjednodušen, byl oproti uspořádání během Napoleonovi vlády nesmírně složitý. Celý poloostrov byl opět rozdroben na mnoho menších království či miniaturních státečků. Podle principu legitimity se tedy vytvořili tyto státní celky: (viz obrazová příloha)
Severní Itálie: Sardinské království zahrnující Piemont, Sardinii a někdejší Janovskou republiku. Vlády se zde ujal Savojský rod.
Lombardsko-benátské království, které se stalo součástí Habsburského státu. Císařskou moc zastupoval místokrál.
Parmské vévodství a knížectví Lukka získala vdova po Napoleonovi Marie Louisa. Po její smrti měli toto území získat Bourboni, což se roku 1847 stalo.
Modenské vévodství bylo navráceno rodu Este.
Střední Itálie:Toskánské velkovévodství připadlo Habsbursko-Lotrinské dynastii.
Církevní stát byl obnoven pod vládou papeže.
Jižní Itálie: Království obojí Sicílie získali zpět Bourboni.

Z uvedeného seznamu je zřejmé jak důsledně byla restaurace na Apeninském poloostrově provedena.

Tedy až na dvě výjimky – Benátskou a Janovskou republiku, které měli na svou restauraci největší právo, alespoň podle svého stáří, ovšem jejich vnitřní slabost a krize jim to znemožnila. Velmoci na vídeňském kongresu by těžko umožnily vznik samostatných a nezávislých republik, jakýchsi ostrůvků svobody, jež by se do budoucna mohli stát zdrojem revolucí a odporu.
Staronová vládnoucí vrstva dobře pochopila, že na nové situaci, jaká vznikla za francouzské okupace, lze asi těžko něco změnit. Bylo by nemožné vymazat z paměti hluboké změny, které zde zůstaly na skladbě společnosti, ve vztazích mezi lidmi a třídami. Zásluhu na tom měl především Code Napoléon, který byl na okupovaném území i v podřízených královstvích brzy zaveden. Většina panovníků si počínala velmi obezřetně při odvolávání zákoníku a nahradila jej pouze jeho blízkou kopií, která společnosti dobře vyhovovala. Jediný, kdo se odvážil zcela se navrátit k původnímu nepřehlednému a zaostalému zákonodárství, byl Piemont.
Politická restaurace tedy nebyla možná, ovšem nic nebránilo v restauraci hospodářské. A tak se spolu s původními hranicemi začínají zvedat staré celní přehrady a to i uvnitř vlastních států. Toto uspořádání bránilo hospodářskému a obchodnímu rozvoji všech území a zvláště těžce je nesli rozvinutější oblasti Lombardie, Benátska a Ligurska. Zde se začala šířit nálady proti vládcům, jež měli brzy za následek i vzpoury. Dalším důvodem k nespokojenosti obyvatel byla i jakási polovičatost politiky panovníků, která kolísala mezi reformním a tradicionalistickým pojetím společnosti. Nespokojenost v řadách obyvatel neustále rostla a bylo jen otázkou času, kdy dojde k prvním vážnějším konfliktům.
Vedoucí silou připravující povstání proti staronovým pořádkům se stali tajné spolky, které působily po celé Itálii a jejichž cílem byla nezávislost Itálie a tvorba ústavy. Lze je označit za první organizace usilující o samostatné vnitřní osvobození Itálie bez zahraniční podpory. Tyto sektářské spolky začaly vznikat kolem roku 1807, jejich členy se stávaly většinou armádní důstojníci, ale i příslušníci buržoazie, či duchovenstva. Podle pevného řádu se příslušníci dělili podle stupně zasvěcení a podle svého původu na více skupin. Na severu byla nejvýznamnější Adelfia, kde působil i Filippo Buonarotti, v Neapolském království to byla Karbonářská společnost a v Papežské státě působila společnost Guelfia. Jako tajné společnosti se nemohli opírat o velkou podporu prostého lidu, spíše se ve svých myšlenkách upírali k revolucím provedeným s pomocí armády, ke kterým by se lidé postupně přidávali.

A ačkoliv jejich členská základna byla celkem úzká, povedlo se mnoho povstání rozpoutat, ovšem všechna byla v krátké době poražena. Hlavním důvodem nebyla síla protivníka, ale vnitřní slabost těchto povstání, neshody mezi jejich představiteli a vůdci ohledně budoucího postupu a vývoje.
První z těchto povstání propuklo 1. července 1820 v Nole v Neapolském království, poté co se donesli zprávy o revolučním povstání ve Španělsku. Rychle se šířící revoluce brzy dospěla až do hlavního města, kde byl Ferdinand IV. donucen odstoupit a přísahat na španělskou ústavu. Nové demokratická vláda ovšem netrvala dlouho, už v roce 1821 byl vypraven expediční sbor z Rakouska, který bez větších potíží obnovil cestu k restauraci. Podobný průběh mělo i důsledněji připravené povstání na severu v Piemontu, jeho základní požadavek byla španělská ústava a obnovení Království horní Itálie. Hlavní váha akce tentokrát ležela zcela na armádě, která ale neměla dostatek sil přimět panovníka ke splnění požadavků. Vše nakonec vyřešil zásah rakouského vojska podepřený zásadami Svaté aliance. Porážka karbonářských povstání znamenala dočasné vítězství restaurace, potlačení národních a revolučních snah. Vůdci povstání byli uvězněni nebo emigrovali, aby si zachránili životy. Svým způsobem se Itálie proměnila na určitou dobu ve stojaté vody. Nečinnost, ale nemohla trvat věčně, vždyť většina lidí, ať vzdělaných či ne, byla v opozici. Významnější lidé revoluci očekávali a viděli v ní jediné řešení italské situace. I Stendhal ve svých Procházkách po Římě píše: „ Nemyslím, že je to utopie, když tvrdím, že se v Itálii v letech 1840-45 rozpoutá revoluce.“

Nová vlna odporu

K další vlně bouří došlo v Itálii až po několika letech a opět byla ovlivněna zahraničními událostmi. Tentokrát francouzskou červencovou revolucí, při níž se na trůn dostal nový liberální král Ludvík Filip. Opět svitla naděje Itálie, opět se probudilo mohutné vlastenecké a protifeudální hnutí. Nové povstání se odehrálo v Papežském státě a okolních středoitalských vévodstvích. Začalo 5. února 1831 v Bologni, kde obyvatelé donutili papežského legáta složit svou moc do rukou prozatímní komise. V Modeně byl František IV. zbaven vlády 9. února a pak už se povstání rychle rozšířilo Parmy, Romagne, Mark a Umbrie. Na osvobozených územích byla utvořena vláda Spojených italských provincií se sídlem v Bologni. Proti ní zasáhlo Rakousko a v březnu byl znovu obnoven pořádek a klid ve všech provinciích.

Na vině porážky je opět vnitřní nejednota v revolučním hnutí, rozpory nastali mezi příznivci republiky a umírněnějšími představiteli, mezi starší generací revolucionářů a mladšími karbonáři i mezi samotnými hlavními městy provincií. Revoluce ovšem nezůstala bez výsledků. Italové totiž poznali určitou změnu poměrů ve velmocenském uspořádání Evropy. Po nové francouzské revoluci se totiž rozjiskřili neshody mezi liberálními velmocemi Francie a Anglie na jedné straně a legitimistickými mocnostmi Rakouska, Ruska a Pruska na straně druhé. Toto oživení sporů znamenalo velkou naději na budoucí sjednocení a nezávislost Itálie za podpory některé velmoci. Středomoří totiž představovalo oblast zájmu všech mocností a bylo ohniskem sporů mezi nimi. Kdyby toho dokázala Itálie využít nebyla by národní jednota nereálná. Své kořeny mezi intelektuály zapustila především teorie, podle které by při sjednocení Itálie bylo Rakousko odškodněno za své ztráty ziskem tureckých území na Balkáně. Praxe byla ovšem odlišná, většina území zůstávala loajální Rakousku, pouze Sardinské království, kde vládla jediná ryze italská dynastie, dokázal nové situace využít ve svůj prospěch. Důsledně prováděl expanzní politiku a tím dosáhl růstu svého vlivu v Itálii. Na to následně reagovalo i risorgimento a Piemont se stal hlavním centrem národně-osvobozeneckého hnutí.
Hlavní představitelé risorgimenta

Giuseppe Mazzini a Mladá Itálie

Janovský rodák Giuseppe Mazzini (1805 –1872) je jedním z nejvýznamnějších představitelů risorgimenta. Svou působností do něho vnesl nový rozměr, prokázal hodnotné vlastnosti morálku, čestnost a smysl pro spravedlnost, jež předchozí představitelé často postrádali. Právě pro tyto vlastnosti si brzy získal obdiv a respekt i u svých oponentů a díky tomu se ocitl na vrcholu boje proti nesvobodě a útlaku. Velkou část života strávil Mazzini v emigraci v Londýně, či Marseille. Zde také roku 1831 zakládá časopis Mladá Itálie a stejně pojmenovanou organizaci, jež částečně navazuje na tradici sektářských společností. A to jak strukturou, ale i programem. Akční program sepsal sám Mazzini v červnu 1831, jeho hlavním cílem bylo vytvoření jednotné demokratické italské republiky. Jedinou možnost, jak toho dosáhnout viděl Mazzini v povstání, jemuž by předcházela osvětová a výchovná kampaň po celé Itálii. Pro tuto činnost získal Mazzini velké množství příznivců, například v Miláně měla Mladá Itálie v letech 1833-35 na 3000 členů. Mazzini věděl dobře z minulosti důvody porážek minulých povstání a pokoušel se jim ve svých snahách vyvarovat. Především se snažil zajistit podporu širokých vrstev společnosti.

Tuto otázku dává Mazzini do souvislosti s řešením sociálních problémů společnosti, což by zajistilo podporu chudších obyvatel. Ovšem byl zásadním odpůrcem socialistických myšlenek a jakýchkoliv zásahů do vlastnictví. To byl také jeden z důvodů, proč se Mazzini rozešel s Garibaldim, jenž byl spíše levicově založený. Mladá Itálie měla značný ohlas nejen v Itálii, ale i v ostatních evropských zemích, kde žili utlačované národy. V celé Evropě začali vznikat podobné organizace, byly to například Mladé Polsko, Mladé Švýcarsko, Mladé Německo a Mladé Španělsko, jež posléze Mazzini roku 1834 sjednotil v Mladou Evropu. Tím se snažil vytvořit jakousi Svatou alianci národů, která by se stala protiváhou k Svaté alianci panovníků a měla pomoci utlačovaným národům ke svobodě.
V letech 1833 a 1834 proběhli v Piemontu a Savojsku spiknutí, jehož se aktivně zúčastnili i příslušníci Mladé Itálie. Obě byla brzy odhalena a potlačena. Mladá Itálie byla rozehnána, mnozí její členové museli opustit vlast a emigrovat. Odcházeli do Anglie, Francie, na Maltu anebo jako Garibaldi do Jižní Ameriky. Sám Mazzini odešel roku 1837 do Londýna, odkud se pokusil obnovit a reorganizovat Mladou Itálii pod vlivem zkušenosti s chartistickým hnutím. To ovšem k větším úspěchům nevedlo a Mazziniho vliv a prestiž začali upadat.

Umírnění

Toto politické hnutí se stalo hlavní silou podporující sjednocení po rozložení Mazziniovy Mladé Itálie. Své kořeny zapustil již v 30. létech ve skupině intelektuálů kolem milánského listu Il Concialiatore a florentské Antologie, ovšem až ve 40. letech myšlenkově sjednotil do jednotného politického proudu. Umírněné charakterizoval méně radikální přístup k budoucnosti Itálie, spíše než revoluci upřednostňovali smír s panovníky. Respekt k vládnoucí vrstvě je, ale neomezoval v její kritice, podpoře politiky reforem a budoucího sjednocení.
Roku 1847 byl vydán Program italského národního smýšlení, jež se stal manifestem umírněné strany. Sepsal jej Massimo d´Azeglia, budoucí předseda vlády Sardinského království, a konzultoval jej s ostatními významnými postavami proudu umírněných. V tomto textu vybídl „italské“ panovníky k společným reformám, a to zavedení společných zákoníků, zavedení svobody tisku nebo i k rušení celních přehrad. Tyto změny měli postupně umožnit společné sjednocení země bez nutnosti násilí a revolucí. Krédem umírněných se stala trpělivost bez ukvapenosti.
Dalším významným představitelem proudu umírněných se stal piemontský kněz Vicenzo Gioberti.

Ve svém díle „O mravním a civilizačním prvenství Italů“ představil svůj model obnovy Itálie, při níž by měla hlavní roli hrát církev. Vzniklý stát by byl vlastně konfederací panovníků sjednocených pod papežovu vládu. V následujícím díle „Úvod k prvenství“ doplnil své úvahy o předpoklad provedení reforem, kterými by panovníci získali podporu obyvatel. Navíc otevřeně kritizoval papežovu vládu a zdrženlivou politiku piemontské monarchie. Stejně jako mnoho ostatních vlastenců sídlila většina umírněných v Piemontu, ať už d´Azeglia, Gioberti či Cesare Balbo a mladý Camillo Benso Cavour. Ale také v ostatních státech se našli přestavitelé umírněného proudu, jako Mark Minghetti v Římě, Gino Capponi v Toskánsku a skupinka vlastenců v Bologni. Tito zástupci se od piemontských částečně odlišovali svými názory. Revoluce pro ně sice nebyla řešením, ale odmítali se smířit s vládnoucí vrstvou a jejím stylem. Piemont se stal střediskem reformního obrozeneckého hnutí , protože zde umírnění dokázali najít kompromis s liberálním králem Karlem Albertem.

Umělci risorgimenta

V Itálii již od dob vídeňského kongresu působili umělci, jež vystupovali proti restauraci a podporovali národní obrodu. Obraceli se k obrovskému kulturnímu dědictví a italským dějinám, aby ukázali regulérnost italského nároku na jednotu a svobodu. Tito umělci dávali risorgimentu duši a stmelovali jeho proudy do jednoho mohutného celku. Jedním z nich byl Alessandro Manzoni, představitel romantismu, který se proslavil svým románem Snoubenci. Dílo je oceňované nejen pro svůj obsah, ale také po stránce jazykové. Manzoni se dokázal povznést nad provincionálnost italštiny a vytvořil řeč srozumitelnou pro všechny a zároveň účinnou. Dalším byl básník Giacomo Leopardi dokázal, ve svém díle ukázal, jak dokáže být italština účinná svou libozvučností a melodičností. Navíc prokázal velké vlastenecké cítění v mnohých básních vyjadřujících utrpení nesvobodného a rozděleného národa. Francesco De Sanctis se zařadil mezi obrozenecké autory výborným dílem Dějiny italské literatury, jež přináší do italské literatury nový analytický přístup k historii literatury.
Nejznámějším světovým tvůrcem risorgimenta se stal beze sporu skladatel Giuseppe Verdi. Svým původním svébytným dílem dokázal nadchnout publikum a proslavit tak novodobé italské umění i za hranicemi své vlasti.

Rok 1848 v Itálii

Společenská, hospodářská a politická situace v Itálii byla před rokem 1848 byla velmi složitá, mezi obyvateli vládla nespokojenost a vše opravdu směřovalo k revolučnímu řešení.

Počátky průmyslové revoluce již zasáhli severní Itálii a s ní spojené společenské otřesy byly velmi citelné. Tvorba dělnické vrstvy s sebou přinášela nemalé sociální problémy. I tak byl průmysl ve srovnání se zbytkem Evropy velmi zaostalý. Obchod byl stále ještě svazován celními překážkami, zemědělství bylo nevýkonné a příliv levnějších plodin z ciziny znamenal tvrdou konkurenci místním producentům. Za této situace nespokojenost nižších vrstev neustále rostla. Majetnější vrstvy, měšťané, podnikatelé a šlechta, dostali strach, zvláště, když v roce 1847 nastala neúroda a došlo k hladovým bouřím.V Římě došlo ke stávkám a k prvnímu rozbíjení strojů v továrnách, radikální zemědělci vznesli požadavky na přerozdělení státní půdy. Za tohoto stavu se začali bouřit i bohatí a vzdělaní obyvatelé.
Nastalou situaci se panovníci rozhodli řešit reformami. Roku 1846 zvolila konkláve nového papeže, stal se jím Pius IX., který se měl stát kompromisem mezi liberálním a zpátečnickým stylem vlády. Po svém nástupu vzbudil veliké naděje v táboře italských liberálů, roku 1847 se uvedl řadou reforem. Omezil cenzuru, provedl amnestii polit. vězňů, povolil státní poradní sbor složený ze světských zástupců, začal dokonce jednat s Toskánskem a Sardinským králem o zavedení celní unie. Ostatní státy mimo Království obojí Sicílie se změnám brzy přizpůsobily a zavedly podobné reformy i na svém území.zdálo se, že se naplňuje plán církevní obnovy Itálie. Rakousko na prahu roku 1848 projevovalo nesouhlas s touto politikou, ale brzy mělo více starostí s revolucí uvnitř vlastní monarchie.
První italské povstání propuklo 12.1.1848 na Sicílii, která byla zmítána snahami o samostatnost, a brzy přeskočilo i na poloostrov. Slavilo úspěchy, a tak byl Neapolský král František II. 29.1.1848 nucen podepsat ústavu, čímž se mu vymstil jeho předchozí tvrdý protirefomistický postoj. Tato akce vyvolala v Římě, Turíně a Florencii brzkou odpověď formou zavedení ústavy podle francouzského vzoru z roku 1830. Navíc se v tomto okamžiku dostali do Itálie zprávy o revoluci v Paříži, Vídni a Budapešti a o Metternichově demisi. Pokrokové vrstvy Italů pochopily, že nastal pravý čas pokusit se o odpoutat od rakouského vlivu a začít sjednocení Itálie.
V Miláně začala za podpory všech vrstev 18.března revoluce, jež odolala soustředěnému náporu Radeckého armády a dokonce ji donutila k ústupu. 23.března byl Milán osvobozen a vlády se ujala prozatímní rada.

Zatím proběhla vzpoura i v Benátkách, kde byla 22.března obnovena republika.
Nyní se piemontský král Karel Albert rozhodl k ozbrojenému zásahu, jenž by umožnil vytlačit Rakušany z Itálie. Brzy se k němu připojily neapolské, římské a toskánské revoluční oddíly a tím byla zahájena I. válka za nezávislost. Italská armáda dokázala přinutit Rakušany k ústupu do oblasti mezi čtyřmi rakouskými pevnostmi (Peschiera, Verona, Mantova Legnano) v Popádí, po dobytí Peschiery a vítězství v bitvě u Goita 30. května se zdálo, že by Rakušané mohli být vytlačeni z Itálie. Už na počátku války se ale projevili v italském táboře vážné nedostatky. Itálie byla oslabena o podporu Říma, neboť papež se odmítl do konfliktu zapojit i přes svou předchozí liberální politiku a zničil tak naději na církevní obnovu státu. Další vážnou trhlinu pro vlasteneckou válku znamenalo, že František II. zlomil v Neapoli odpor povstalců a opět ovládl situaci ve státě, takže Karel Albert přišel i o neapolskou podporu. Následující vývoj války byl dán tím, že Karel Albert bral válku jako příležitost rozšířit svá dosavadní území a neviděl v ní způsob, jak sjednotit Itálii. To se projevilo i v jeho jednání směrem k Milánu a Benátkám, kde nechal ihned vypsat plebiscit o připojení k Sardinskému království, čímž si ubral na podpoře z obou měst. Dále tu byli Karlovi válečné chyby, díky nimž se dostal zkušený Radecký do protiofensivy, které piemontská vojska neodolala. Po bitvě u Custozy 25.července se Karel stáhnul k Milánu, kde byla 9.srpna podepsána smlouva o příměří, jež sardinskému králi zaručovala jisté územní zisky v Lombardii. Tím se ovšem zcela zpronevěřil národním ideálům a v očích vlastenců ztratil zcela svoji důvěryhodnost.
Po porážce Piemontu se v celé Itálii zvedla druhá vlna snah o změnu poměrů především ve státech střední Itálie. Po pádu představ sjednocení pod papežovou patronací se rozvinulo hnutí za ústavodárné shromáždění, inspirované Mazziniho představami, jež by řídilo boj proti Rakousku a usnadnilo sjednocení. Nejprve se hnutí prosadilo v říjnu 1848 v Toskánsku, kde byla sestavena nová vláda, jež byla pro tvorbu shromáždění. Podobná situace nastala i Římě. Po útěku papeže Pia IX. (spolu s toskánským vévodou uprchl do pevnosti Gaeta) byly vypsány volby, v nichž zvítězila demokratická strana a zahájila proces jednání o tvorbě ústavodárného shromáždění. Podobné snahy o demokratizaci vývoje zaznamenal i Turín a na čas se k jednání připojil. Nakonec ale jednání skončila neúspěchem po zásahu Karla Alberta.
Ještě jednou se Karel Albert pokusil vytlačit Rakušany z Itálie a na jaře 1849 vypověděl nedávno podepsanou mírovou smlouvu.

Tento pokus neměl naději na úspěch, Karel opět chyboval při velení a navíc již nemohl počítat s jakoukoliv podporou obyvatel. Všeobecně totiž platí, že revoluce už byla potlačena a situace uklidněna. Piemontské vojsko bylo definitivně poraženo 23.3.1849 v bitvě u Novary, po níž byl podepsán mír s Rakouskem. Sardinské království ztratilo své územní zisky z předchozí etapy bojů a král Karel Albert uvolnil své místo synovi, který nastoupil na trůn jako Viktor Emanuel II.
O revoluční hnutí v Itálii, která zůstala po porážce Piemontu a návratu Františka II. v Neapoli se postarali vlády Francie a Rakouska. Rakušané brzy obnovili svou moc v Lombardii, florentskou revoluční vládu zpacifikoval francouzský expediční sbor. Posledními svobodnými územími zůstaly Benátky a Řím. Do Říma vyslal Napoleon III. expediční sbor pod vedením generála Ouidonota. Republika, v jejímž čele stál i Mazzini a již bránil i Garibaldi se svým sborem, se ale bránila velmi statečně. Odrazila první útok a vytrvala bez naděje na pomoc až do 3.7.1849, kdy byla podepsána čestná kapitulace Říma a jeho obráncům byl umožněn bezpečný odchod z města.
Jako poslední odolávaly Benátky, které marně čekali na pomoc Garibaldiho oddílu, jenž jim šel na pomoc. Republika padla 24.8.1849.
I přes absolutní porážku bylo jasné, že Itálie nemůže z nastoupené cesty sjednocení ustoupit ani o kus zpět a musí naleznout opět nový způsob, jak svého cíle dosáhnout.


Po roce 1848 ...

Situace, která nastala po roce 1849 v Itálii, mnoho nadějí na brzké vyřešení italské otázky neskýtala. K moci se již poněkolikáté navrátily staré panovnické rody, byly odvolány revoluční ústavy. Vše se navracelo zpět k původním pořádkům. I v Piemontu se zdálo, že proběhne návrat k absolutistickému způsobu vlády, to když Viktor Emanuel II. pohrozil zrušením ústavy v případě, že by ve volbách do národního shromáždění zvítězili radikálové. K tomu naštěstí nedošlo a Sardinské království zůstalo jedinou konstituční monarchií na italském území. Stát navázal na reformy, které prováděl před rokem 1848, na čemž měl velkou zásluhu především nový ministerský předseda kníže Camillo Benso di Cavour (1810- 1861). Na své křeslo nastoupil roku 1852 po svém kolegovi z tábora umírněných Massimu d´Azeglia. Jeho rodina ho od mládí připravovala na kariéru v armádě, on sám ale spíše tíhl ke svým zálibám v podnikání a obchodu. Na svých cestách se dobře seznámil s problémy vznikajícího italského průmyslu a obchodu. Tyto zkušenosti později dobře uplatnil při své politické kariéře, již začal budovat jako zástupce názorů umírněných.

Po svém nástupu do úřadu začal vystupovat proti revolučním náladám, avšak nijak se nesnažil potlačovat touhy po demokratické společnosti, jež byla jeho představám také velmi blízká. Začal provádět nové liberální reformy na podporu kapitalistického rozvoje svého státu, podpisy různých obchodních smluv se pokoušel začlenit Piemont do skupiny hospodářsky vyspělých zemí. Za jeho vlády se velmi zlepšila infrastruktura a vznikaly první italské banky. Cavour velmi dbal také na dodržování občanských svobod, a tak se Piemont stal jediným italským státem, kde opravdu platily svobody shromažďování a výuky. Svou politikou si získal širokou podporu u obrozenců a v jeho státě se začali shromažďovat mnozí emigranti a vlastenci z celé Itálie. Na jejich popud byla založena Societá nazionale Italiana, jež pod královskou záštitou soustředila všechny vlastence z proudu umírněných.
Mimoto existovalo ještě mnoho dalších, jež se nedokázali smířit se stavem po r. 1848 a byli ochotni rozputat novou revoluci. Jedna skupina, zaměřená levicově, dala svému boji přívlastek socialistický a druhá se rozhodla respektovat dosavadní buržoazní vývoj. Hlavním zástupcem této politiky se stal Mazzini, jenž svým jménem a dobrými styky dokázal vytvořit novou organizační síť, která měla svůj vliv po celé Itálii. Jeho nový pokus o vzpouru na severu Itálie skončil neúspěchem a on byl nucen se stáhnout do ilegality. Poslední snahu o zásah do dění v Itálii Mazzini provedl s jiným revolucionářem Piscanem na jihu Itálie v Sapri, kde chtěl vyvolat revoluci zdola, od chudých a nemajetných dělníků a rolníků. Neúspěch Mazziniho uvrhl do definitivní izolace, odvrátili se od něj všichni jeho příznivci a přešli na stranu umírněných. Ti převzali veškerou odpovědnost za sjednocení Itálie.

II. válka za nezávislost

Zhoršení mezinárodních vztahů mezi velmocemi znamenalo nový impuls italskému osvobozeneckému hnutí. Sporu o nadvládu na Balkáně, který eskaloval v době Krymské války, se rozhodl Piemont využít a vyslal do konfliktu vlastní expediční sbor. Zásluhou toho se dostal Cavour na poválečný kongres v Paříži, kde navázal blízké vztahy s Napoleonem III. a začal ho přesvědčovat k zásahu při řešení italské otázky. Napoleon napřed tyto myšlenky odmítal, ale poté, co se na něj pokusil italský fanatik Felice Orsini spáchat atentát, se rozhodl jednat. Mezi Piemontem a Francií došlo k dohodě, podle níž si Sardinské království za francouzské podpory připojí severoitalské rakouské provincie a na oplátku bude k Francii připojeno území Nizzy (Nice) a Savojsko. Následně měla vzniknout jakási italská federace Neapole, Říma a Turína pod hlavou papeže.

Dohoda byla stvrzena sňatkem princezny Clothildy a prince Jérome Bonaparta.
Rakousko dohodu odhalilo a 19.4.1859 vyhlásilo Viktoru Emanuelovi II. a Francii ultimátum. To jen válečné přípravy urychlilo a 29.4.1859 byla zahájena II. válka za nezávislost. Italové a Francouzi získali nad Rakušany brzy převahu, po bitvách u Magenty, Solferina a San Marina svitla naděje na rychlé vítězství a mír. Komplikace nastali poté, co v Toskánsku, Modeně a Parmě došlo k povstání jehož cílem bylo připojení k Piemontu. Svou roli v nich zřejmě sehrála i piemontská národní společnost. Napoleon III. se těchto povstání zalekl a rozhodl se rychle ukončit válku. Mír byl podepsán 11.7.1859 ve Vilafrance a Piemontu podle něj připadla pouze Lombardie. Cavour se rozhodl po neúspěchu abdikovat. Napoleon III. našel ale jiný způsob, jak Viktora Emanuela II. odškodnit. Na územích Emilie a Toskánska byli 11. a 12. 3. 1860 vypsány plebiscity o připojení k Piemontu a byly většinou hlasů schváleny. Na oplátku byla k Francii rovněž plebiscity připojena dohodnutá území Nizzy a Savojska. Tato výměna byla umožněna díky energickému Cavourovu zásahu do ustrnulých diplomatických jednání mezi Francií a Piemontem, za což ho král Viktor Emanuel opět jmenoval do úřadu kancléře.

Giuseppe Garibaldi

Klíčovou roli v dalším vývoji Itálie sehrál kontroversní hrdina italských dějin Giuseppe Garibaldi (1807-1882). Narodil se v přístavním městě Nice v rodině italského námořníka, již od 10 let cestoval jako plavčík po Středomoří. Na cestách se Garibaldi seznámil dobře s podmínkami, v jakých žijí lidé v různých částech Evropy, Viděl bohatství nových podnikatelů a chudobu dělníků, poznal jaký útlak zažívají podrobené národy. Na celý život ho ovlivnili názory utopických socialistů. Roku 1933 Garibaldi vstoupil do Mladé Itálie, ale po spiknutí v roce 1834 byl odsouzen k smrti a musel uprchnout do Jižní Ameriky. Zde působil 12 let jako jeden z vůdců boje státu Rio Grande proti Brazílii a později v občanské válce v Uruguayi.
Když se dozvěděl o evropských revolucích roku 1848, neváhal a navrátil se domů, kde se sborem dobrovolníků bojoval na straně Sardinského krále. Po jeho porážce se vyznamenal v Římě při obraně demokratické Římské republiky a když i Řím padl, vydal se s 5000 spolubojovníky na nebezpečný pochod do Benátek. Ohrožován rakouskými útoky byl nucen oddíly rozpustit a opět opustit Itálii. Tentokrát se usídlil v New Yorku, kde působil jako výrobce svíček. Roku 1854 se vrátil do Itálie, kde se nechal ovlivnit proudem podporujícím Cavourovi snahy o sjednocení.

I přes své levicové názory vstoupil roku 1857 do Národní společnosti a tím ovlivnil řadu dalších obrozenců, kteří dosud váhali jestli do ní vstoupit či ne. Už tehdy byla jeho prestiž obrovská.
II. války za nezávislost se aktivně zúčastnil opět jako vůdce dobrovolnického oddílu. Byl ale velmi rozčarován zákulisními jednáními Cavoura s Napoleonem III. nejvíce ho zklamalo postoupení Nizzy a Savojska Francii. Tyto činy znamenali definitivní rozchod Garibaldiho s Cavourovou politikou sjednocení shora. Dal se na cestu revoluce a věřil, že nový italský stát vznikne pouze pokud se o něj zasadí sám lid, neboť vládnoucí vrstva se nyní spíše snažila upevnit svou moc, než aby dále rozšiřovala svůj vliv. Výprava tisíce

Zklamaný Garibaldi se po uzavření míru ve Villafrance nehodlal s danou situací smířit. Nechal se přemluvit sicilskými emigranty k odvážné výpravě na Sicílii, jež by podpořila zdejší povstání separatistů proti neapolské vládě. Byla o to odvážnější, že neměla souhlas ani Cavoura ani Viktora Emanuela II., ti jí navíc i kladli překážky a snažili se ji všemožně zastavit. Měli k tomu dobré důvody. Svěřit boj skupině ozbrojenců s nejasným cílem, nad kterou neměli kontrolu pro ně znamenalo velké nebezpečí. Cavour se bál, aby se Garibaldi neotočil i proti němu a nesnažil se na jihu Itálie vytvořit nezávislou republiku. Garibaldi by k tomu jistě našel širokou podporu u obyvatel, hlavně u sociálně špatně postavených, jež se mohli vzbouřit pouze pokud by jim nová situace slibovala lepší život. A velký Giuseppe pro ně byl dobrou zárukou, že se tak stane. Inspirován Mazziniho a Pisacanovou myšlenkou o sjednocení země z Jihu, z nejchudší oblasti Itálie, doufal Garibaldi, že po dobytí Sicílie plamen povstání přeskočí i do ostatních částí země a brzy dojde k nové vlně povstání a revolucí, z níž vyjde Itálie jako jednotná a svobodná.
Na Sicílii přistál Garibaldi 11.5.1860 a to v přístavu Marsala, odkud byla jen pár hodin předtím stažena bourbonská vojenská posádka. K jeho oddílu se rychle začali přidávat i místní odbojáři a Garibaldi začal růst na síle. K prvnímu většímu střetu s Bourbony došlo 15.května u Catafami a již pár dní nato se Garibaldi dostal do Palerma. Po třech dnech tvrdých a krvavých bojů z města vyhnal královskou armádu, čímž prakticky ovládl Sicílii. Tento čin zaznamenal ohromný ohlas po celé Evropě a sám Cavour musel přiznat, že udělal chybu, když výpravě nevěřil.
Teď již bylo jasné, že Garibaldiho rozhodl k dalšímu odvážnému činu. Tím bylo dobytí Neapole a poté Říma.

Cavour proto zvolil novou strategii, podpořil částečně Garibaldiho a pokusil se využít jeho úspěchů ve svůj prospěch, napřed vyhlásil připojení Sicílie k Piemontu, a poté co Garibaldi triumfálně vstoupil do Neapole, vyhlásil na jižních územích plebiscity o připojení k Sardinskému království. Obyvatelstvo se k připojení postavilo kladně, a tak se od této chvíle stalo Království obojí Sicílie součástí Sardinského království. Cavour tak omezil Garibaldiho vliv a ujal se iniciativy. Král Viktor Emanuel II. se vydal sám v čele svého vojska do jižní Itálie, aby zasadil Bourbonům poslední úder a převzal kontrolu nad novým územím. Cestou piemontské vojsko se souhlasem Napoleona III. anektovalo území papežského státu Marky a Umbrii a připojilo je k územím Sardinského království a nedovolit tak garibaldovcům další postup na Řím. 27. října 1860 došlo v Teanu k historickému setkání krále Viktora Emanuela s Garibaldim, bylo to setkání velmi formální a nepříliš přátelské. Italské království

Dne 4. března 1861 padla pevnost Gaeta, poslední bašta Bourbonů v Neapolsku a celý poloostrov, s výjimkou Benátska a Papežských držav, sjednocen pod vládou Sardinského krále Viktora Emanuela. Uskutečnil se sen mnoha generací italských obrozenců, ještě týž den odsouhlasil slavnostně piemontský parlament jednotu Itálie. Byl svolán celoitalský sněm, složený ze zástupců všech krajů ovládaných Piemontem, který dne 17.3.1861 vyhlásil na těchto územích Italské království v čele s Viktorem Emanuelem II. Hlavním městem nového státu se stal Turín, tedy bývalé centrum Sardinského království. Nový stát převzal zcela piemontskou legislativu a centralistický vládní systém prosycený byrokracií, což přispělo k dojmu obyvatel, že je Italské království spíše rozšířený starý Piemont, než nový svébytný stát. Politika, již zavedl Piemont roku 1848 na podporu rozvoje a která byla nadále praktikována, ale vůbec nebyla použitelná v zaostalých jižních oblastech. Díky tomu, že do parlamentu se volilo na základě majetkového censu, se zde dostala k moci úzká vrstva bohatých, která prosazovala pouze své zájmy a nehleděla na sociálně slabé rolníky a dělníky, jichž byla většina. Poté co přešla počáteční vlna nadšení a euforie nad sjednocením, se Neapolsko se Sicílií stalo ohniskem mnoha bouří a nepokojů, zem byla plná zbojníků a anarchistů, na jejichž porážku bylo vydáno nemalé množství prostředků. Z tohoto hlediska se sjednocení Itálie Piemontu nevyplatilo.
Navíc zde existovala dosud nepřipojená území Benátek a Říma, která vyvolávala stále nové diskuse o dalším postupu sjednocování. Vláda se k této ožehavé otázce stavěla velmi opatrně, nechtěla vyvolat další vlnu revolucí a vzpour lidu.

Velkou roli sehrála také snaha nerozhněvat si zahraniční mocnosti zahraniční a nezaplést se do nějakého vážného vojenského konfliktu, na nějž nebyla Itálie připravena. Rakousko se nehodlalo vzdát svých italských držav za žádnou cenu a napadení Říma, a tím i papeže, by znamenalo zvednout bouři nevole v řadách evropských katolických států, jež by jistě proti Itálii ozbrojeně vystoupili. Především Francie měli velký zájem na zachování samostatného papežského státu, Napoleon III. cítil dokonce určitý morální závazek vůči papeži a i proto byl v Římě stále přítomen francouzský expediční sbor, který papeži zaručoval bezpečnost a nezávislost. Z uvedených důvodů vláda zaujala k otázce dalšího sjednocení vyčkávací postoj a čekala na nějaký vnější impuls, nějaký konflikt, který by ji pomohl vyřešit. V červnu 1861 náhle zemřel Cavour a Itálie tak přišla o uznávaného vůdce. Cavour po sobě zanechal velmi hlubokou stopu v podobě umírněné pravicové politiky, jíž se pak drželo mnoho jeho nástupců.

Římská otázka

Osvobození Říma představovalo pro Italy nelehký úkol, vždyť nešlo jen o symbolické připojení dalšího území ve středu země. Znamenalo především definitivní svržení pozemské moci papeže. K tomu se sama italská vláda neodvážila, na scénu tak vystoupil opět Garibaldi, jenž se po roce 1861 uchýlil do ústraní na ostrov Caprera. V srpnu 1862 se přesunul na Sicílii, shromáždil nový oddíl dobrovolníků a rozhodl se zopakovat svůj pochod z roku 1860, tentokrát ale až do Říma. Sama vláda se k tomuto kroku nestavila příliš odmítavě, ovšem pod tlakem Francie, která měla své jednotky v Římě, se rozhodla Garibaldiho zastavit silou. Vyslala proti němu vojsko a 29. srpna došlo k bitvě u Aspromonte, při níž byli povstalci lehce přemoženi a sám Garibaldi byl zraněn a poté krátce vězněn.
Tento pokus přiměl italskou vládu jednat s Francií a dospět k nějakému kompromisu. Byla podepsána tzv. Záříjová úmluva, na jejímž základě se Francie zavázala stáhnout do dvou let z Říma své vojsko a Itálie měla zabezpečit papežovo území před útoky zvenčí. Smlouva obsahovala i odstavec, podle kterého se hlavním městem Itálie stala Florencie, umístěná blíže středu země. Bylo ale jasné, že vláda nechápe tento stav jako definitivní, pouze odkládá řešení římské otázky na později, až pro to budou lepší podmínky. V zemi byli zatím uvedeny proticírkevní reformy s jasným cílem oslabit církev a její vliv ve státě.
Roku 1866 dosáhli Italové druhého cíle svých snah, bylo připojeno Benátsko.

Itálie se v prusko-rakouské válce postavila na stranu Pruska a i přes vojenské neúspěchy - potupnou porážku na souši u Custozy a na moři u Lissy - dokázala diplomatickým jednáním získat nové území. A to jen díky tomu, že její spojenec Prusko porazilo Rakousko u Sadové.
Proticírkevní reformy měli po celé zemi velký ohlas zvedla se velká proticírkevní vlna, ke které svým odmítavým postojem k vzniku Italského království přispěl i sám papež. Jejím důsledkem byl i další Garibaldiho pokus o dobytí Říma. V říjnu 1867 shromáždil sbor dobrovolníků a tichou podporou krále a vlády se vydal na Řím, tentokrát od severu. Spoléhal na to, že ve městě vypukne revoluce, což mu umožní snadno porazit papežovi muže. Jeho plány ale narazili na odpor Paříže, která v souladu se zářijovou úmluvou vyslala své jednotky zpět do Říma. V bitvě u Mentany 3.11.1867 byli garibaldovci krutě poraženi francouzským vojskem.
Itálie se tak dostala do velmi těžké situace, papež a Francie už nehodlali o řešení problému diskutovat z důvodu italské nespolehlivosti a na druhé straně hnalo proticírkevní mínění lid do dalšího konfliktu s papežem.
Ale i ta nejsložitější situace může mít jednoduché řešení a tím byla prusko--francouzská válka. 20.září 1870 došlo k bitvě u Sedanu, při níž byla Francie tvrdě poražena a po pádu Napoleona III., se otevřela Italům cesta do Říma. Pouhé dva týdny vstoupily italské jednotky bez velkého odporu Francouzů branou Porta Pia do Říma. Území papežského státu bylo začleněno do Italského království a sjednocení země bylo dokončeno. Papež ztratil územní suverenitu a dlouho odmítal vzniklý stát uznat. Napětí mezi Svatou stolicí a Itálií bylo urovnáno až roku 1929 podpisem Lateránských dohod, jimiž byla uznána papežova vláda nad územím Vatikánu a papež naopak označil římskou otázku za uzavřenou.

Na závěr...

Dlouhý a bolestný proces italského sjednocení je tedy u konce, na mapě Evropy se spolu s Německem objevuje i jednotná Itálie, nástupce starých antických a středověkých tradic. Za svůj vznik vděčí šťastné shodě náhod, výhodné mezinárodní diplomatické situaci, obrovským schopnostem Cavoura, jenž z toho dokázal těžit, Garibaldiho šťastné povaze a hrdinství jeho spolubojovníků, dlouholetému působení Mazziniho a jemu podobných, jež lid na jednotu připravilo, a také nekonečné odvaze těch, kteří dovedli Itálii obětovat to nejcennější, co měli - svůj život. Tyto události často tak protichůdné a neslučitelné nakonec našli pod Cavourovým vedením společný cíl. Jeho sjednocení „shora“ jistě zamezilo jistým sociálním otřesům, které by vyvolalo Mazziniho demokratické hnutí, pokud by dokázalo získat většinovou podporu obyvatel.

A Garibaldiho příznivci byli ještě radikálnější, otevřeně se hlásili k socialismu a internacionalismu. Na jihu se navíc velmi rozšířilo anarchistické hnutí. Naštěstí Cavour udržel Itálii pevně ve svých rukou, dokázal ukrotit divoké představy těchto revolucionářů a možná tak zabránil i občanské válce, která hrozila vzniknout. Je pravda, že zcela zneužil Mazziniho, či Garibaldiho úspěchů, a nebylo jich málo, pouze ve svůj prospěch. Odstrčil je jaksi v zájmu Itálie na vedlejší kolej. Vždyť v jeho očích to byli hlavně lidé , kteří se pokoušeli rozvrátit dosavadní politický systém Itálie. Ale dosáhl tak potřebné stability, která zaručovala klidný průběh sjednocení.
Je jasné, že problémy, které nebyli řešeny dříve se naplno projevily až po sjednocení celé Itálie. Ukázali se obrovské rozdíly mezi rozvinutým severem a zaostalým jihem, které jsou patrné dodnes, jih se stal neustálým ohniskem konfliktů v důsledku toho, že zde vládla stále stejná vrstva lidí, která měla nad obyčejnými rolníky často absolutní moc. Objevil se také problém obrovské negramotnosti, jež dosahovala až 70 %, zaostalého průmyslu i zemědělství. Nový stát se tím vším musel brzy vyrovnat, aby mohl brzy začlenit do skupiny vyspělých evropských států a sám se vnitřně stabilizoval. Italům se to podařilo a dokázali, že i oni si svůj stát zaslouží. Itálie se stala vzorem pro další nesvobodné národy a předznamenala další vývoj, který po I. světové válce vyústil v tvorbu dalších národních států v Evropě. Vzpomínka na otroctví činí svobodu ještě milejší.
(Cicero)

Je sladké a čestné dát život za vlast.
(Horatius)


Použitá literatura:
Procaccio G.: Dějiny Itálie, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997
Krátký R.: Giuseppe Garibaldi, Naše vojsko, Praha, 1955
Bradáč Z.: Před pochodem na Řím, Praha 1973.