Název pochází od portugalského slova barroco, jež znamená nepravidelnou perlu, někteří název odvozují od jedné figury logického sylogismu, příznačného svou abnormální komplikovaností.
Označuje umělecký sloh, vládnoucí v evropském umění a kultuře v 17. Století a v prvních desetiletích 18. Století, kdy byl vystřídán rokokem.
Pejorativní název dali slohu teoretikové klasicismu, kteří ho odsuzovali jako projev zvráceného vkusu. Baroko je totiž opakem renesanční touhy po uzavřené formě, harmonických proporcích, klidu a jednotě. Rozbíjí ucelenou renesanční formu, porušuje renesanční zákony tektonické rovnováhy, vnáší do obrazové kompozice nezvyklý pohyb,ruch a napětí, používá silných dramatických efektů světelných, aby diváka ohromilo a otřáslo jím. Barokní malířství si libovalo v líčení velkolepých mytologických a alegorických výjevů, oslavujících v podobě antických bohů nebo hrdinů příslušníky panovnických nebo šlechtických rodů, nebo v sugestivním zobrazování ukrutných scén mučení křesťanských světců. V nich mohl barokní malíř rozvinout svou zálibu pro vyjadřování mocných duševních hnutí, sklon k nadsázce a přepínání, k divadelní efektnosti, vypočítané na pohled z určitého místa.
Barokní malířství pokračovalo po stránce námětové, technické i formální v dědictví renesance a manýrismu, přetvořilo však tuto tradici ve smyslu svých slohových vlastností. Rozvoj barokního umění souvisel ideologicky a společensky s protireformačním katolictvím a posílením vlivu a moci feudální šlechty, proto barokní sloh nalezl uplatnění především v Itálii, Španělsku, Portugalsku, jižním Nizozemí a ve střední Evropě v Rakousku a v českých zemích, v Novém světě v Brazílii a Mexiku.
Francii v 17. století ovládal klasicismus, v měšťanském Holandsku se prosadil realismus, který charakterizuje také některé projevy španělského i českého malířství. Protože však i v klasicistickém i realistickém malířství 17. století nacházíme obecné rysy barokního umění (barokní temnosvit, barokní pompésnost a teatrálnost), hovoříme o barokním realismu a barokním klasicismu na rozdíl od pozdějšího Courbetova realismu a Davidova klasicismu.
Barokní malířství se projevilo stejně v nástěnné malbě jako v závěsném obraze (oltářní obraz, mytologická, historická, alegorická malba, portrét, krajinomalba, zátiší, zvířecí obraz).
Základ k baroknímu malířství položil v Itálii Caravaggio a bolognská škola Carracciů, barokní iluzionismus vyvrcholil ve freskách římské školy.