Stačí připomenout objekty Josefa Gočára na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925, Otakara Novotného na benátském Bienále 1925 (stojí tam dodnes), Kamila Roškota v Miláně 1927, Chicagu 1933 a zejména New Yorku 1939 a především úžasnou stavbu Jaromíra Krejcara pro Světovou výstavu v Paříži 1937 s konstrukcí z oceli a skla. Na tuto sérii pak navázal Brusel, Montreal (1967) a Osaka (1970). Úpadek nastal v době normalizace: průměrný pavilón jsme měli ve Vancouveru (1986). Sevilla o šest let později dopadla rovněž rozpačitě, protože do kvalitně navrženého „obalu" (ADNS) -jakési černé dřevěné skříně - nebyla vpuštěna konceptuální idea filosofa Petra Rezka, která se zdála schvalovacím komisím příliš „ujetá", a narychlo se do pavilónu stěhovaly „osvědčené" skleněné plastiky. Na další náš pavilón pro EXPO v korejském Soulu se ministerstvo zahraničí ani nenamáhalo vypsat soutěž a vše, co se odehrálo kolem přípravy EXPO v Hannoveru, nese rovněž pečeť neuvěřitelného amatérismu.2).