Smetana interiér kulturního sálu a propagaci československých lázní v exteriéru.1)


Situace areálu

Československá účast na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 měla zásadní význam: zde se naše země vrátila do civilizované Evropy. Po letech ždanovovského třeštění, které se v architektuře a výtvarném umění projevilo trapnou epizodou tzv. socialistického realismu (sorely), se architektům, technikům, designerům a výtvarníkům naskytla skvělá záminka, jak toto smutné období radikálně ukončit. Slovo „radikálně" je zde na místě, neboť Československý pavilón s restaurací PRAHA-EXPO '58 nenese vůbec prvky historismu a rovněž zvolená konstrukce (ocelový skelet) nemá u staveb z předchozí totalitní éry obdoby. Lze zde spíše spatřovat pokus navázat na styl slavného československého pavilónu na pařížské Světové výstavě v roce 1937 (arch. J. Krejcar a kol.), kde byly použity stejné materiály- ocel a sklo. Ale je tu i paralela s tehdy souběžnou produkcí špičkových studií v USA a západní Evropě, kterou tvůrci bruselských staveb pečlivě studovali (novátorské užití hliníkových panelů, subtilnost konstrukce, dovedená téměř k extrému, "pastelová" barevnost interiéru, prvky tehdejšího "aerodynamického" art déco). Novinkou pak bylo hojné užití typicky českého produktu: drobné skleněné mozaiky. Základní ideou architektonického řešení byl kontrast prosklených "vzdušných" partií s mohutnými kubusy pavilónu. To byly jistě důvody, proč v Bruselu náš pavilón s restaurací získaly hlavní cenu. Přidejme ještě působivost instalace, která poprvé - jen neřadila jednotlivé exponáty, ale měla promyšlenou strukturu a poměr výtvarných a technických prvků.

Pavilón s restaurací pro Brusel byl tedy hlasitým prasknutím dveří za traumatizujícím obdobím. Architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný patřili ke generaci, která vstupovala na scénu ve třicátých letech (Hrubý byl např. spoluautorem funkcionalistického obchodního domu Bílá labuť v Praze Na poříčí z let 1938-1939). Brusel byl tedy logicky pro tyto tvůrce příležitostí vrátit se zpět k odkazu avantgardy a po deseti letech plynule navázat na násilně přerušený vývoj. Na instalacích obou objektů pro Brusel se ovšem zúčastnila plejáda dalších autorů, mnozí z nich byli tehdy ještě studenty pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Většina z těchto architektů a výtvarníků pak patřila k těm, kteří v uvolněné atmosféře šedesátých let dokázali přivést československé umění na evropskou úroveň ( namátkou pár jmen: Troster, Smetana, Svoboda, Makovský, Trnka, Kybal, Fišárek, Roubíček, Bauch, Fulla, Kovář, Svolinský, Štipl, Rossmann, Janoušek, Kotík).