Gotická architektura

Gotika vzniká v 1. pol. 12. století ve Francii, v opatství Saint Denis. První stavbou byl kostel. Zpočátku to bylo doplňování románské architektury.
Gotika vstoupila na naše území ve 30. letech 13. století, za Václava I. Ovládla české stavitelství přibližně na tři sta roků. Naprosto nové, od antických vzorů oproštěné tvarosloví bylo už tehdy a ještě po staletích kritizováno, posmíváno. Všechny historické stavební slohy totiž právě s výjimkou gotiky tak či onak antickou architekturu napodobovaly. Gotika nikoli, vyjadřovala se po svém. Pro italské osvícence 18. století to pořád ještě byla architektura severských barbarů za Alpami, výmysl „germánských Gótů“ – prostě gotika. Hanlivost názvu dnes neslyšíme, naopak, gotika náš vkus oslovuje vznosností, lehkostí, vertikalitou, povznášející monumentalitou. Základní znaky slohu : - lomený oblouk
- žebrová klenba
- vertikalita
- systém opěr
Myšlenka lomeného oblouku měla spíše technický než estetický základ : teď se dalo v téže výšce klenout prostory o nestejné šíři. Románský valený oblouk to neumožňoval. Žebra kleneb převzala valnou část tlaku, rozvedla je do opěr a navíc výhodněji – stropy už netlačily tolik do stran, spíše šikmo dolů. Odlehčení se dočkali horizontální části staveb díky žebrové klenbě a díky opěrnému systému i vertikální konstrukce – zdi. Nejznámějšími stavbami jsou katedrály ( hlavně ve Francii ).V této době dochází k rozvoji měst. Velmi důležitými stavbami byly hrady a tvrze. Tvrze byly sídly méně bohatých šlechticů. Na rozdíl od hradů nestávaly osaměle, ale přímo v osadách. Mívaly opevnění, nikoli však dost bytelné, a tak se jich dochovalo méně než hradů. Typickým znakem tehdejších měst byly úzké parcely s jednotným uspořádáním štítových domů, z jejichž loubí se vcházelo do mázhauzů ( hlavní prostor v přízemí, kde byl například obchod, dílna, šenk a podobně ), a dál pak na dvorek obehnaný zdí. V patře nad mázhauzem bývala obdobná síň, horní mázhauz nebo také palác, nejhonosnější partie měšťanova sídla. Z mázhauzu v přízemí vedla jednak spojovací chodba do dvora a do zadní komory, dále schodiště do rozlehlého sklepa. Sklepy bývaly často dvoupodlažní, slepými výběžky, tzv. lochy, vybíhali daleko pod veřejný majetek a někdy se jejich chodby spojovaly v mnohakilometrovou spleť únikových cest, jako například v Táboře a Znojmě. Mnoho domů mívalo ve sklepech studnu. Z mázhauzu vedlo schodiště do prvního patra, v jehož zadních komorách se spávalo. Neosvětlená tzv.