Fasáda, až na ostění oken - pro renesanci jsou příznačná sdružená okna ve společném ostění - a portálů, je plošná, členění nedodává stěně architektonická plasticita, ale buď malba (časté a nejjednodušší bývají nárožní šedé, vzácněji červené nebo žluté obdélníky), nebo sgrafito, obvykle napodobující iluzivně diamantový řez. Dvoubarevnosti se dosahuje buď tak, že tenká svrchní vrstva světlé omítky se za vlhka proškrabuje na tmavou spodní (je-li tomu opačně, mluvíme o obráceném sgrafitu nebo kontrasgrafitu), nebo také tím, že povrch zůstává hladký a škrábané části v jednobarevné omítce se pro zdrsnění brzy barevně odliší působením povětrnosti. Při malbě - kromě pestrobarevnosti - se užívá tzv. chiaroscuro, malba omezeným počtem barev (například bílá, pískově žlutá a sienová, nebo bílá, světlešedá a tmavošedá), kde výsledek působí dojmem reliéfu. U poměrně omezeného počtu staveb ukončuje průčelí ve funkci hlavní římsy lunetová římsa, někdy rovněž jen iluzívně napodobená ve sgrafitu nebo malbě (zámek Telč). V renesanci se objevuje již také kompozice otvorů, oblíbená později v baroku i klasicismu a empíru, zvaná vignolovslý nebo palladiánský (palladiovský) motiv (užívali ho totiž italští architekti Vignola a Palladio) a někdy také syrský oblouk. Je to symetrické seskupení tří otvorů - ve funkce okna, vchodu nebo motivu v arkádách - z nichž střední širší vrcholí půlkruhovým obloukem a dva boční užší jsou zakončeny přímým překladem. Dalším přínosem renesance je kuželková balustráda, objevující se v parapetu arkád, volná i poloreliéfní v atikách, na kazatelnách, v zábradlí schodišť i v iluzívním provedení ve sgrafitu na fasádách. Pokud jde o renesanční klenby, nejoblíbenější typy jsou křížová a valená s lunetami, ale užívají se i klenby klášterní, zrcadlová, necková a vzácněji kupole. Pro hrany kleneb jsou charakteristické ostré hřebínky, většinou vytažené ve štukové omítce, ale v časnější době, počátkem 16. Století, vyzděné z cihelných tvarovek a tedy širší a kombinované v průsečících s podobně prefabrikovanými svorníky (např. na hradě Lipnici v 1. Patře severozápadního paláce). Po r. 1600 zčásti vystřídávají hřebínky ploché lišty. Zcela novým prvkem je ornamentální, popřípadě geometrický štuk, jenž čerpá opět z ornamentiky antické. Někdy jej nahrazují terakotové reliéfy. Figurální štukatury mnohdy vysokého reliéfního provedení zpodobňují alegorie (oblíbené ostatně i v malbě a v kamenných reliéfech na soklech a parapetech arkád) i celé výjevy, čerpající náměty z antických dějin a bájesloví, ale i z bible. Velmi rozšířené a pro renesanční interiér příznačné jsou trámové a u zámků ještě kazetové a tabulové malované stropy. U prvních se na stěnu mezi sousední trámy malují pestré ovocné a květinové festony, vytvářející po obvodu místnosti girlandy s vlajícími stužkami a třapečky.