První jsou volutové, závitnicové štíty, členěné lešením pilastrů (nebo polopilířků) a říms a v obryse obohacené čučky, zakončovacími články římsového profilu, obvykle čtvercového půdorysu, které připomínají vázy s poklopem. Tato skupina štítů se vývojem zjednodušuje, až zůstává pouze štítová plocha, dělená horizontálně minimálním počtem říms. Druhý typ představují štíty a atiky obloučkové, jejichž vzor nacházíme v Benátkách. Na rozdíl od volutových se vyskytují jen zhruba v rozmezí let 1540 - 1580. Nejčastěji se s nimi kombinuje tzv. krenelování, dekorativně přetvořené opevňovací prvky, válcové baštičky s klíčovými střílnami a zubaté cimbuří. Obdobně jako volutové štíty se působením českého prostředí zbavují plastického detailu také arkády. Upouští se zejména od profilovaných archivolt lemujících oblouky a ponechává se zcela hladká stěna. Mezičlánek v tomto zjednodušování tvoří orámování oblouků sgrafitem nebo chiaroscurem, v ploše napodobujícím iluzivně archivoltu. Typickým profilem ostění oken i dveří, přecházejícím až do časně barokních valdštejnských staveb, je čtvrtválec mezi dvěma hranolovými lištami při vnějším okraji ostění. Prostředníkem slohu jsou Vlaši - Italové, kteří nenacházejí obživu ve své vlasti a putují houfně na sever, za Alpy. Početné skupiny mistrů zedníků a kameníků se usazují v Čechách, přijímají tu měšťanství a v některých městech vytvářejí celé kolonie (v Praze na ně upomínají Vlašská kaple, Vlašská ulice a v ní Vlašská špitál) a brzy se i v tvorbě přizpůsobují domácímu prostředí, a naopak zase místní umělci se přiučují od nich. Mimo nastíněný vývojový proces stojí severočeská francouzsky orientovaná saská renesance, dodávající předlohy také častější české stavební tvorbě. Neužívá sgrafita, místo vyzděného a omítaného členění štítů sahá k tesaným kamenným architektonickým článků, a zejména typické jsou baňaté dříky sloupků (stavby v Benešově nad Ploučnicí, Jáchymov aj.), dále silně dekorativně pojaté portály s edikulami a portály, do jejichž nálevkovitě porozevřeného ostění jsou, obvykle přes roh, vybrány nikdy se sedátky. pozdní renesance
Z tohoto Saskem ovlivněného prostředí se postupně do celých Čech šíří pozdní renesance, přicházející ponejvíce s luterstvím kolem roku 1580 a trvající u nás - s jednotlivými přežívajícími výjimkami - do Bílé hory. S ní se prostupuje manýrismus, zprvu považovaný za pouhý směr, ale nověji hodnocený již jako slohové období mezi renesancí a barokem (v italském umění např. spadá mezi léta 1530 - 1600).