Náleží k němu evropské mýty, báje a pohádky – to vše patří neoddělitelně k pramenům evropské literatury.

Keltské dědictví existuje i v naší národní kultuře, v umělecké tradici a v prastarých zvycích. V názvosloví nám Keltové nezanechali je název naší země a Česká krajina, i když velmi měněná stále nese stopy keltského osídlení. Keltská kultura nám zanechala i řadu svátků a obyčejů, například počátkem listopadu vzpomínka na zemřelé (Dušičky), nebo pálení velkých ohňů v předvečer prvního května, zdobení příbytků posvátným jmelím v době okolo zimního slunovratu a řadu dalších. Keltská společnost:

Tak hlavně, Keltové se ve své době ještě dělili do kmenů (V Českých zemích hlavně Bójové), jelikož, jak je známo, nikdy nevytvořili souvislý státní útvar. V rámci jednoho kmene pak můžeme mluvit o několika společenských stupních. Je samozřejmé, že hlavou kmene je král. Nejde však o absolutistického vládce, neboť významný podíl na vládě má rada starších. Samozřejmou součástí společnosti je šlechta, neboli lidé vlastnící větší počet pozemků a k tomu odvozující svůj původ od nějakého všeobecně uznávaného urozeného člověka. No a pak již existuje vlastně jen prostý lid, kterýžto se zabývá porůznu zemědělstvím, obchodem, řemesly a podobnými věcmi. V předchozím odstavci jsem se zmínil o tom, že kmeni vládl král, ale jak takový král zvládl vládnout xy lidem, roztroušeným na uzemí o velikosti středních Čech, je v některých případech záhadou. Můžeme ale konstatovat, že na to už tehdy měli byrokracii, vybírali daně, existovalo něco jako veřejně prospěšné projekty, měli trestní řád a podobně. Co se daní týče, měli to s nimi Keltové přinejmenším tak složité, jako to s nimi máme my dnes. Neměli sice žádnou daň z přidané hodnoty, ale jinak se platily daně téměř ze všeho. Na příklad z hlavy, komínu, oken, půdy, ale i z dováženého zboží a jiných, dnes bychom řekli, nadstandardů.

Co se pak keltského práva týče, o tom nemáme příliš mnoho souhrnných informací, zato se nám zachovaly poměrně zajímavé kuriozity. Jednou z těch nejzajímavějších bylo vymáhání dluhů. Věřitel se totiž prostě posadil před dveře dlužníkova domu a odmítal se odtamtud hnout. Navíc ještě zahájil hladovku. Dlužník se tak dostával do nepříjemné situace. Nejen že mu věřitel překáží přede dveřmi, ale navíc ještě dlužník přejímá odpovědnost za věřitelovu smrt hladem. Co se týče ostatních zločinů, měli Keltové ne zas tak pestrý rejstřík trestů. Většinou šlo o, dnes bychom řekli, pokuty, kteréžto se měnily s závažností provinění. Druhým pólem trestů byly tresty tělesné a samozřejmě také trest smrti.