Když se o asi 15 let později o stejné zvýšení prestiže pokusil Přemyslovcům konkurující rod Slavníkovců, byla to jedna z posledních kapek pověstného oleje do ohně a jak skončilo vyřizování účtů v roce 995 na Libici netřeba detailněji líčit.

Poznali jsme, že se označený kus kovu stal mincí až v okamžiku, kdy na něm panovník přidáním svého výsostného znaku ručil za obsah a váhu drahého kovu - přebíral tedy odpovědnost za hodnotu peníze. Taková byla vskutku podstata peněz. Mincovní pán, jak býval označován vydavatel mince, se zaručil svým znakem a jménem v legendě za jakost kovu a celkovou hodnotu mince. V období ranného středověku se můžeme ale běžně setkat s praktikami, jež zneužívaje takto zažitého obyčeje, přinášejí mincovnímu pánu značný zisk zhoršováním tzv. zrna (obsahu drahého kovu) mincí.

Jelikož mincovním pánem byl povětšinou panovník, neboť pouze jemu příslušelo svrchované mincovní právo tzv. regál (mohl udílet mincovní právo tzv. odvozené jiným osobám), nebylo zpravidla problémem vnutit lidu nehodnotnou, téměř měděnou, jen slabým povlakem stříbra opatřenou minci za cenu kvalitního denáru stříbrného. Jen v Čechách se tato praxe pod vznešeným názvem renovatio monete (obnova mince) provozovala po celé dvanácté století, kdy postupem času bylo původně vysoce jakostním denárům zrna neoficiálně ubíráno tou měrou, že mince Václavovy (1191 - 1192), biskupa - knížete Jindřicha Břetislava (1193 - 1197) a Přemysla Otakara I. (1197 - 1230) jsou téměř měděné.

Přemyslovi I. budiž ke cti přičteno, že v této záležitosti zjednal nápravu, když někdy po roce 1210 začal razit novou kvalitní minci - brakteát. Bractea je latinský výraz pro tenký plech. Název brakteát vznikl až v minulém (19.) století a vcelku trefně charakterizuje tyto poslední denáry - brakteáty, ve své době hanlivě nazývané plecháče. Brakteát byl sice mincí kvalitní - dobrého zrna, ale měnová reforma z počátku 13. století znamenala přesto pouze parciální nápravu.

Dokonalou restituci české měny přinesla až jedinečná reforma Václava II. (1278 - 1305) v roce 1300. Jejími původci byli italští bankéři, jež přivedl do Čech Václavův kancléř, biskup basilejský a napotomní arcibiskup mohučský Petr z Aspeltu. Tito tři Florenčané dali Čechám vyjímečnou měnovou soustavu pražských grošů a parvů, jež proslavila Čechy bez nadsázky po celém tehdejším kulturním světě. Ani tato peněžní soustava, jejíž vedoucí nominál - pražský groš nazval král Václav II. penízem věčným, nezůstala ušetřena onoho renovatio monete i když ne v takovém rozsahu jako předešlý systém denárový. De facto bylo postupem času pražským grošům od jednotlivých českých králů zrna ubráno, avšak poslední pražský (lehký, bílý) groš měl v roce 1547 stále ještě ryzost necelých 500/1000.



Pídíme-li se po alfě a omeze - po významu peněz, je pro nás zajímavé období husitské revoluce.