Kmeny v té době žijící ještě na nižším stupni vývoje často přicházeje do styku s penězi, uctívají jich jako modly.

Zejména u Slovanů žijících na našem území setkáváme se zhusta s tzv. obolem mrtvých. Jde o mince vkládané mrtvému do dlaně či do úst. Proč tak naši předkové činili je předmětem četných hypotéz. Jedna z nich tvrdí, že peníz byl dán mrtvému do hrobu proto, aby ten mohl zaplatit převozníku přes řeku mrtvých. Dává je tedy do souvislosti s mytologickou tradicí. Takové vysvětlení však mlčky předpokládá znalost platební funkce peněz u lidí, kteří mrtvému obol do hrobu vkládali.



Z podobného - náboženského důvodu vhazovali lidé odedávna mince do studní a studánek, protože zato věřili v náklonnost božstva. Podobných úkazů dokumentujících vzájemný vztah náboženství a peněz bychom nalezli nespočet.

Co ale vztah církve a peněz!? Kurie je od počátků vzestupu své politické moci skrze úřad biskupa římského - papežství - studnicí poznání nevyzpytatelnosti. Představitelé vysokého kléru i řadoví kazatelé zpravidla brojí proti penězům jako vynálezu ďábla. Ve stejný okamžik však stovky papežských kollektorů snad ve všech zemích Evropy shánějí platy patřící podle zvyklosti každoročně Papeži. Když obchod přijal jako mezinárodně platnou a vysoce ceněnou minci zlatou, ani papežští kollektoři jiného peníze nechtěli přijímat, než rozličné florény, dukáty a uherské či rýnské zlaté. Nejen Papež skrze své výběrčí přijímal jménem svaté církve četné platy. Snad každá kapitula, ba i každá fara počítala ve svých příjmech vedle těch z feudálního pozemkového vlastnictví, kterým církev ve středověku disponovala, i s penězi věřících.

Právě v období vrcholného středověku se začínají proti nezřízenému bohatnutí církve, proti nestřídmému životu příslušníků kléru ozývat první kritické hlasy. Hranice ale vzápětí většinu z nich umlčela stejně rychle jako např. českého kazatele Mistra Jana Husa. Jeho smrt na hranici však měla jak pro církev, tak i pro celý tehdejší křesťanský svět dalekosáhlé následky.

Církev ale nejen peníze přijímá ve formě nejrůznějších plateb jako desátku, obročí či odpustků, církev dokonce i sama vyrábí onen vynález ďáblův - sémě hříchu a neřesti. To přímo souvisí s mechanismem praktikovaným při obsazování úřadů arcibiskupských. Každý takový úřad byl ve své době srovnatelný s držbou nemalého světského panství. Dokonce i formálně tvořilo každé arcibiskupství se svými světskými statky, s poddanskými vesnicemi a s městy, s lesy a nedozírnými lány polí de facto feudální panství.