Človek tvorcom hospodárských dejín

Člověk tvůrcem hospodářských dějin

Co jsou to vlastně peníze? Na první pohled triviální otázka. S penězi se přec denně setkáváme. Platíme s nimi nákupy v obchodech, pořizujeme si za ně různé zbytečnosti, ale i věci praktické a užitečné. Všichni tedy známe peníze. Byly ale vždy takové, s jakými dnes přicházíme denně do styku?

Platidla samozřejmě zaznamenala jako všechno kolem nás, jako to co je i není výtvorem člověka na této Zemi, určitý vývoj. Prošla mnoha vývojovými etapami, na nichž vždy po nějaký čas, tu déle, tu krátce, setrvala. Od "pravěku" peněz do doby relativně nedávné byly peníze (tehdy výhradně mince) chápány naprosto odlišně ve srovnání se současným pohledem. Abychom tento rozdíl snáze pochopili, nebude od věci vypravit se do pravěku, na počátek dějin a sledovat jejich běh a zejména pak běh dějin hospodářských.

V okamžiku, kdy se na Zemi objevil první člověk, začal se starat o svoji obživu. Záhy si pomáhal při lovu zhotovením nejrůznějších zbraní, při sběru plodin používal nejrůznějších vaků a nádob, aby se chránil před nečasem vymyslel si oděv, našel si vhodnou jeskyni a zde pak i se svými blízkými přebýval.

Zpočátku stačil člověk svoji materiální potřebu pokrýt ze zdrojů vlastní práce, ale brzy se začaly jeho nároky zvyšovat tou měrou, že se o výrobu a její produkty začal dělit. Nejprve v rámci rodu, později kdy již různá rodová společenství v té či oné činnosti vynikla, byl položen základ obchodu.

Výměnný obchod byl obchodem bezprostředním a trvalo ještě několik tisíciletí než člověk vymyslel a poprve jako prostředníka obchodu použil peněz. Již v této době se ale obchod řídil dodnes platnými aspekty. Kvalita, design, množství a cena - to jsou ony kategorie, které i pravěký obchodník zvažoval při uzavírání obchodu. Je samozřejmé, že kvalita a vzhled byly hodnoceny měřítky doby, ale přesto stával jejich význam klíčovým. Cenu pak domlouvali kupci v hodnotových ekvivalentech zboží, které mohl nabídnout kupující, jímž byl buď jiný kupec, nebo častěji výrobce. Ten mohl za artefakty jemu užitečné, které si sám vyrobit neuměl nabídnout finální produkty vlastního snažení, ať už šlo o zbraně k lovu, nádoby, šperky, obilí, ulovenou zvěř, kožešiny, nebo později o látky, měď, železo a výrobky z těchto kovů.



Výměnný obchod se rozrostl tou měrou, že již v době bronzové křižovaly Evropou četné obchodní karavany.

Obchodní cesty sledovaly tehdy především toky velkých řek, při nichž nejčastěji byly zřizovány pravěké osady a kde pak i obchod měl naději na úspěch. Rovněž proudu těchto toků bylo zhusta využíváno pro pohodlnou a poměrně rychlou přepravu obchodních nákladů.

S rozvojem obchodu hledala se všeobecná měřítka cen. Postupně vítězila snaha udávat jednotnou cenu každého zboží nad dosavadním zvíce spontánním a individuálním pragmatismem. Brzy se ustálilo oceňování v kusech dobytka. Tato domácí zvířata měla zřejmě stejně velký význam jak pro obchodníky, kteří přicházeli z hospodářsky vyvinutějšího jihu, tak pro primitivně žijící kmeny dále na severu.

Pěkný příklad ocenění v kusech dobytka můžeme najít například u řeckého básníka Homéra, jenž udává cenu zbroje Menelaovy za války Trójské (cca 1200 př. Kr.) na 9 býků a hodnotu zbroje Plankovy na neuvěřitelných 100 býků.

Směnný obchod vzal za své vynálezem peněz. Předtím ale starověká ekonomika musela ještě projít obdobím, které dnes označujeme jako předmonetární. Zde se již začala formovat platidla v pravém slova smyslu, avšak trvalo několik dalších staletí, než byla poprve vyrobena a použita skutečná mince. V tomto období bere na sebe úlohu všeobecného ekvivalentu kov. Někde je to měď (Řím), jinde se už objevují v této roli kovy drahé: zlato a stříbro (Egypt, Řecko). Za rozličné předměty dávala se různá váha kovu, jenž měl buď podobu kruhu či hrudky, jako u Egypťanů a Skandinávců, prutu jako v Rusku, nebo (železných) seker jako na Velké Moravě.

Kov měl proti ostatním ekvivalentům nesporné výhody. Snadno se dělil, vážil a přepravoval, drahé kovy kterým dal obchod záhy přednost navíc nepodléhaly atmosferickým vlivům (korozi), byly stálé a přitom i dostatečně vzácné proto, aby nebylo pro vyjádření určité hodnoty třeba velkého jejich množství. Výrazný vliv na aktuální cenu toho kterého kovu měla současná míra jeho dostupnosti. Tak Egypťané si zpočátku daleko více cenili stříbra než zlata, protože právě stříbra byl v Egyptě nedostatek. Po otevření přebohatých stříbrných dolů hispánských ve druhém tisíciletí před Kristem stříbro v ceně upadlo a v budoucnu se už nikdy nad zlato svou hodnotou nedostalo.

Aby si obchodníci usnadnili práci s vážením kovu, začali zlaté, stříbrné či měděné slitky označovat hodnotou hmotnosti a později i různými obrazci a symboly. V okamžiku, kdy kovový slitek označil svým výsostným znakem stát, respektive panovník a zaručil se tak nejen za správnou váhu, ale i za ryzost kovu, můžeme již mluvit o prvních mincích.



Podle udání řeckého dějepisce Herodota (+ asi 420 př.

Kr.), z něhož vychází i moderní numismatické bádání, spatřily první mince světlo světa v Lydii v sedmém století př. Kr. V oné době se však na území budoucí nejmocnější říše starověkého antického světa - v Itálii (Řím) teprve vyvíjí první typy tzv. předmonetárních aes (mědí). Zde plnila funkci všeobecného ekvivalentu měď. Ta se zpočátku odlévala do kruhových forem a velké kruhové odlitky, většinou dělené na menší kusy, se tu větší, tu menší měrou užívaly buď k řemeslnému zpracování, nebo jako platidla. Tyto vzdálené předchůdce prvních římských mincí nazýváme aes rude (kusová / surová měď).

Další jen o málo mladší formou předmonetárních římských platidel je tzv. aes signatum, čili značená měď. Jak název napovídá vznikl litím na ploše měděných cihel již obraz. Často zde přichází býk (kráva), což bezprostředně poukazuje na předchozí všeobecný ekvivalent - skot. Od latinského výrazu pro skot - pecus pochází i označení pro peníze - pecunia a odtud vzniklo i české slovo peníz, peníze.

První římské mince byly opět lité a jsou označovány jako aes grave (těžká měď). Brzy po konsolidaci římské moci ve středomoří přejímá stát pro nové, nyní již ražené, mince vedle mědi a bronzu i zlato a stříbro.

Toliko in nuce jsme prošli obdobím vzniku peněz. Pokusili jsme se společně dopátrat jejich smyslu - proč vlastně peníze vznikly. Termín všeobecný ekvivalent by měl být dostatečně výmluvným.

Nebylo tomu tak ale vždy a všude, že peníz vznikl právě proto, aby se stal všeobecným měřítkem cen. Nemusíme chodit daleko. Čechy nepoznaly mincí, s vyjímkou krátké episody keltského mincování, až do desátého století po Kr. Říkáme-li nepoznaly mincí, máme tím namysli vlastní mince české. Podle zprávy arabského cestovatele Ibráhíma ibn Ja'kúba víme, že se v Čechách platilo na počátku 10. století jakýmisi jemnými šátečky, které se nehodili k ničemu jinému, než právě k placení. Bohatí prý jich mívali plné truhly a deset takových šátečků vyrovnalo se cenou denáru. Ibn Ja'kúb jmenuje kinšár namísto denáru, je to však pouze arabský výraz pro mince, které již byly nějaké to desetiletí v oběhu v sousedním Bavorsku a které znala západní Evropa od dob Karla Velikého (768 - 814) - pro denáry.



Čechy tedy měly všeobecný ekvivalent - jemné šátečky a přesto se jal Boleslav I. (935 - 972) někdy kolem roku 970 zarazit první české stříbrné mince - podle bavorského vzoru - denáry. Důvodem k tomuto počinu bylo především zvýšení prestiže relativně mladého, zato však mocného a bohatého českého státu a ambiciózního Přemyslovského panovnického rodu.

Když se o asi 15 let později o stejné zvýšení prestiže pokusil Přemyslovcům konkurující rod Slavníkovců, byla to jedna z posledních kapek pověstného oleje do ohně a jak skončilo vyřizování účtů v roce 995 na Libici netřeba detailněji líčit.

Poznali jsme, že se označený kus kovu stal mincí až v okamžiku, kdy na něm panovník přidáním svého výsostného znaku ručil za obsah a váhu drahého kovu - přebíral tedy odpovědnost za hodnotu peníze. Taková byla vskutku podstata peněz. Mincovní pán, jak býval označován vydavatel mince, se zaručil svým znakem a jménem v legendě za jakost kovu a celkovou hodnotu mince. V období ranného středověku se můžeme ale běžně setkat s praktikami, jež zneužívaje takto zažitého obyčeje, přinášejí mincovnímu pánu značný zisk zhoršováním tzv. zrna (obsahu drahého kovu) mincí.

Jelikož mincovním pánem byl povětšinou panovník, neboť pouze jemu příslušelo svrchované mincovní právo tzv. regál (mohl udílet mincovní právo tzv. odvozené jiným osobám), nebylo zpravidla problémem vnutit lidu nehodnotnou, téměř měděnou, jen slabým povlakem stříbra opatřenou minci za cenu kvalitního denáru stříbrného. Jen v Čechách se tato praxe pod vznešeným názvem renovatio monete (obnova mince) provozovala po celé dvanácté století, kdy postupem času bylo původně vysoce jakostním denárům zrna neoficiálně ubíráno tou měrou, že mince Václavovy (1191 - 1192), biskupa - knížete Jindřicha Břetislava (1193 - 1197) a Přemysla Otakara I. (1197 - 1230) jsou téměř měděné.

Přemyslovi I. budiž ke cti přičteno, že v této záležitosti zjednal nápravu, když někdy po roce 1210 začal razit novou kvalitní minci - brakteát. Bractea je latinský výraz pro tenký plech. Název brakteát vznikl až v minulém (19.) století a vcelku trefně charakterizuje tyto poslední denáry - brakteáty, ve své době hanlivě nazývané plecháče. Brakteát byl sice mincí kvalitní - dobrého zrna, ale měnová reforma z počátku 13. století znamenala přesto pouze parciální nápravu.

Dokonalou restituci české měny přinesla až jedinečná reforma Václava II. (1278 - 1305) v roce 1300. Jejími původci byli italští bankéři, jež přivedl do Čech Václavův kancléř, biskup basilejský a napotomní arcibiskup mohučský Petr z Aspeltu. Tito tři Florenčané dali Čechám vyjímečnou měnovou soustavu pražských grošů a parvů, jež proslavila Čechy bez nadsázky po celém tehdejším kulturním světě. Ani tato peněžní soustava, jejíž vedoucí nominál - pražský groš nazval král Václav II. penízem věčným, nezůstala ušetřena onoho renovatio monete i když ne v takovém rozsahu jako předešlý systém denárový. De facto bylo postupem času pražským grošům od jednotlivých českých králů zrna ubráno, avšak poslední pražský (lehký, bílý) groš měl v roce 1547 stále ještě ryzost necelých 500/1000.



Pídíme-li se po alfě a omeze - po významu peněz, je pro nás zajímavé období husitské revoluce.

Husitské revoluční hnutí s sebou přináší do té doby s vývojem kultury nepoznanou a na svoji dobu absurdní myšlenku společného vlastnictví. Vzpomeňme na Tábor, kde příchozí odkládali svůj peněžitý majetek ve prospěch ostatních do velkých kádí. Rovněž u husitů se můžeme poprve v historii české měny setkat s oficiálními kreditními platidly. Je otázkou do jaké míry byl tento záměr realizován s přesně vytyčeným cílem zavést měděné groše a haléře (flůtky) a do jaké míry si jeho realizaci vynutil nedostatek drahého kovu. Jisté ale je, že zde poprve společnost přebírá záruky za hodnotu mince, kterou ale in natura ta která ražba postrádá a je tedy poprve zpochybněna zásada všeobecného ekvivalentu.

Zajímavé je sledovat i hnací mechanismus jednotlivých evropských peněžních reforem. S rozvojem obchodu vzrůstaly postupně ceny všeho zboží. Na konci 13. století nestačila již drobná peněžní jednotka, jakou byl denár, krýt potřebu běžného obchodu. Proto vznikly ve Francii hrubší stříbrné mince zvané grossi tournensis, jež se staly záhy vzorem k zaražení slavného grossi pragenses. I předchozí denárová měna, navazující na mincovnictví římského impéria vznikla na území Francké říše pod vlivem dynastie Karlovců.

Potřeba směny vzrůstala tou měrou, že již ve 13. století vzniká v Itálii po delší přestávce nová zlatá mince - florén. Ta měla cca 15ti násobnou hodnotu groše. Záhy se objevuje snaha diferencovat nedostatek zlata a zlatých mincí, které se mezitím staly mezinárodně uznávaným platidlem, prostřednictvím ekvivalentních nominálů stříbrných. Tak vznikla v Itálii v roce 1472 první skutečně ražená lira (dosud pouze početní jednotka). Později se šíří tento trend i do Tyrol a do Saska, odkud bere svůj vzor i český - jáchymovský tolar. Těžká stříbrná mince vznikla ze snahy hrabat Šliků z Bassanu, která držela ostrovské panství, kde se ke konci druhého desetiletí 16. století našla nedozírná a přebohatá ložiska stříbronosných rud. Její název - tolar - je odvozen z německého Joachimsthal = jména města Jáchymova. Tolar byl pak po dalších čtyřista let vedoucím peněžním nominálem většiny evropských zemí a od tohoto pojmenování je odvozeno i označení pro americké dollary.

Z toho co bylo řečeno vidíme, že mince chápali současníci jako zboží. V principu stále přetrvávalo po celé období kulturních dějin světa směňování zboží za zboží: stříbro za látky, stříbro za jídlo, stříbro za šperky, stříbro za suroviny, brzy vedle stříbra stojí v popředí zájmu obchodníků i zlato. Že ono stříbro nebo zlato neslo formu raženého kovu není tomuto tvrzení nikterak na závadu.

Nutno však podotknout, že ne každý mincovní pán dbal o dobré zrno svých mincí. Jelikož jsme zmínili zbožní formu peněz, je logické, že oběh mincí, tedy stříbra, toho kterého panovníka neměl pouze omezeného - teritoriálního rozsahu. Všechny mince byly berné všude, alespoň zpočátku, kdy měla většina z nich relativně téhož základu v hodnotném kovu.

Později, kdy se mince stává předmětem kořistnických praktik panovníka, uzavírá se nejprve oběh nehodnotných mincí v hranicích státu. Brzy nato se však setkáváme s poněkud absurdním úkazem, jenž byl poprvé zformulován počátkem 16. století a dnes je znám pod názvem Kopernik - Greshamův zákon. Jeho platnost je založena na poznání, že hodnotná mince je vytlačována z peněžního oběhu mincí méně kvalitní a to i navzdory zákonům a nařízením oběh takových mincí zakazujícím. Sir Thomas Gersham jej formuloval takto: "Bad money drive out good.". Není to jev nelogický vezmeme-li v úvahu v historii běžnou praxi získávání kovu pro výrobu mincí. Nejsnazší cestou bylo totiž přetavení cizích kvalitních mincí a jejich kovu pak následně použít pro vlastní mince méně hodnotné. Tak přibývalo postupem času mincí téměř měděných a pouze v malé hodnotě berných na úkor ražeb jakostních.

Tuto, zejména pro chudinu nepříjemnou skutečnost vykompenzovalo až zavedení oficiálních kreditních platidel v polovině 18. století. Nové měděné mince a papírové bankocetle byly zpočátku přijímány s rozpaky, avšak jak dnes vidíme, staly se natolik běžnými, že si dovedeme jen stěží představit člověka, který by se v současnosti pídil po obsahu drahého kovu v minci, kterou dostává v obchodě.

Zvláštní otázkou, vskutku hodnou filosofického zamyšlení, je vzájemný vztah peněz a náboženství, respektive peněz a církve. Na první pohled mají vedle materiálních imperativů církve jakožto instituce tyto dva subjekty jen pramálo společného. Pohleďme však na tuto problematiku detailněji:

Náboženství se vyvíjelo tou měrou, jak rychlý byl kulturní růst toho či onoho národa respektive kmene. Nemám pochyb o tom, že člověk v naléhavé potřebě rozumově vysvětlit a zdůvodnit rozličné přírodní úkazy, bez znalostí fyziky a chemie, došel k poznání bohů. Nechceme zde ale obšírně rozebírat teorii náboženství, toliko však musíme ukázat, že nejednotnost v nejstarších (pohanských) náboženstvích bere svůj původ v izolovanosti kmenů. Národy pokrokovější rozvinuty již ve vyspělé civilizace poznaly mince jako prostředek směny.

Kmeny v té době žijící ještě na nižším stupni vývoje často přicházeje do styku s penězi, uctívají jich jako modly.

Zejména u Slovanů žijících na našem území setkáváme se zhusta s tzv. obolem mrtvých. Jde o mince vkládané mrtvému do dlaně či do úst. Proč tak naši předkové činili je předmětem četných hypotéz. Jedna z nich tvrdí, že peníz byl dán mrtvému do hrobu proto, aby ten mohl zaplatit převozníku přes řeku mrtvých. Dává je tedy do souvislosti s mytologickou tradicí. Takové vysvětlení však mlčky předpokládá znalost platební funkce peněz u lidí, kteří mrtvému obol do hrobu vkládali.



Z podobného - náboženského důvodu vhazovali lidé odedávna mince do studní a studánek, protože zato věřili v náklonnost božstva. Podobných úkazů dokumentujících vzájemný vztah náboženství a peněz bychom nalezli nespočet.

Co ale vztah církve a peněz!? Kurie je od počátků vzestupu své politické moci skrze úřad biskupa římského - papežství - studnicí poznání nevyzpytatelnosti. Představitelé vysokého kléru i řadoví kazatelé zpravidla brojí proti penězům jako vynálezu ďábla. Ve stejný okamžik však stovky papežských kollektorů snad ve všech zemích Evropy shánějí platy patřící podle zvyklosti každoročně Papeži. Když obchod přijal jako mezinárodně platnou a vysoce ceněnou minci zlatou, ani papežští kollektoři jiného peníze nechtěli přijímat, než rozličné florény, dukáty a uherské či rýnské zlaté. Nejen Papež skrze své výběrčí přijímal jménem svaté církve četné platy. Snad každá kapitula, ba i každá fara počítala ve svých příjmech vedle těch z feudálního pozemkového vlastnictví, kterým církev ve středověku disponovala, i s penězi věřících.

Právě v období vrcholného středověku se začínají proti nezřízenému bohatnutí církve, proti nestřídmému životu příslušníků kléru ozývat první kritické hlasy. Hranice ale vzápětí většinu z nich umlčela stejně rychle jako např. českého kazatele Mistra Jana Husa. Jeho smrt na hranici však měla jak pro církev, tak i pro celý tehdejší křesťanský svět dalekosáhlé následky.

Církev ale nejen peníze přijímá ve formě nejrůznějších plateb jako desátku, obročí či odpustků, církev dokonce i sama vyrábí onen vynález ďáblův - sémě hříchu a neřesti. To přímo souvisí s mechanismem praktikovaným při obsazování úřadů arcibiskupských. Každý takový úřad byl ve své době srovnatelný s držbou nemalého světského panství. Dokonce i formálně tvořilo každé arcibiskupství se svými světskými statky, s poddanskými vesnicemi a s městy, s lesy a nedozírnými lány polí de facto feudální panství.

Mezi sedmi říšskými kurfiřty - voliteli římskoněmeckého císaře jmenuje navíc významná právní příručka středověku - Saské zrcadlo (Sachsensiegel) vedle falckraběte rýnského, vévody saského, markraběte braniborského a krále českého i arcibiskupa mohučského, trevírského a kolínského. To ukazuje jak na vážnost arcibiskupského úřadu, tak i na hojnost světských statků, neboť voliteli císaře se mohla stát pouze říšská knížata disponující v říši značnými statky, které jim dodávají patřičné autority.

Tak jako k titulu knížecímu příslušelo odedávna svrchované právo mincovní - regál, jakožto vladařům příslušelo takové právo regální i arcibiskupům. Někdy razili svoje mince i pouzí biskupové; např. olomoučtí biskupové razili v mincovně na hradě Podivíně svoji minci patrně již ve dvanáctém století. Když si toto biskupství po delší přestávce vzpomnělo na své dávné mincovní privilegium nechalo si je v roce 1608 od císaře Rudolfa II. (1576 - 1612) potvrdit. Mince četných evropských arcibiskupství - Salzburg, Kolín, biskupství - Bamberg-Würzburg, Halberstadt, Chur, Mainz, Olomouc, Vratislav, nebo kapitul a opatství zejména pak tolarové nominály patří k nejkrásnějším ražbám své doby.



Až doposud jsme peníze posuzovali a snažili se je hodnotit po jejich funkční, tj. platební, ekonomické a materiální stránce. Pokusme se nyní upustit od materialismu a sledovat i jiný kulturní přínos peněz. Máme namysli hodnocení měřítky výtvarnými. Několikrát jsme se již zmínili, že mince se stala mincí až v okamžiku, kdy nesla patřičný obraz. Zpravidla malá plocha mincí dává tak vzniknout prvním miniaturám. Překrásné přírodní motivy na jedněch z prvních mincí řeckých a pozdější portréty římských imperatorů a jejich manželek propracované do nejmenších detailů jsou vzácným příkladem dokonalosti antického umění. Právě z mincí často poznáváme podobu toho kterého panovníka nejen z galerie římských císařů ale i mnohé z příslušníků evropských panovnických dynastií z dob, kdy ještě málokoho z nich zvěčnil malířův štětec na plátně. Stejnou měrou přispívají mince našemu poznání rozličných událostí či nejrůznějších předmětů užívaných odedávna třeba i v mincovnictví samém.



Přenádhernou ukázkou českého románského umění jsou naše denáry. Zde dokázal geniální rytec na ploše o průměru jen o málo menším deseti milimetrů ztvárnit dokonale četné historické události, známe odtud podoby některých českých knížat, jež se z jiného pramene nezachovaly. Kresba obrazu těchto mincí je tak jemná a přesná že můžeme postřehnout dokonce i přesnou podobu oděvu.

Příkladem přísnosti středověké heraldiky je slavný pražský groš. Zde můžeme na líci na heraldicky prvním místě, tj. uprostřed, spatřit vzorně vyrytou královskou korunu - symbol důstojnosti českého panovníka.

Kolem ní pak čteme ve dvojitém obvodku z perliček opis: VENCEZLAVS:SECUNDUS / DEI:GRATIA:REX:BOHEMIE hlásající jméno a hodnost svého vydavatele - z boží vůle krále českého. Na rubu pak vlevo hrdě kráčí český lev a opis GROSSI:PRAGENSES dává příjemci na srozuměnou odkud tato mince pochází.

Pozdější umění renesanční a barokní nachází na mincích nesporně významného uplatnění. Krása a rozmařilost renesance i mohutnost baroka proniká na mince velice záhy. Je to doba, kdy přicházejí na mince opět portréty panovníků - vydavatelů mincí a jelikož nebyly tou dobou noviny snad ještě ani "v plenkách" rozšiřovaly tak toliko mince mezi lid věrnou podobu jejich pána. Tento trend přetrvává až do doby relativně nedávné. Ještě korunová měna mocnářství rakouského (1892 - 1918) přicházela s podobou jeho C. a K. Apoštolského veličenstva, císaře Františka Josefa I. (1849 - 1916).

Dnešní peníze nemají již ani zbožní charakter, ani nám nepředvádějí českého prezidenta. Peníze, jimiž dnes běžně hradíme nákupy v obchodech jsou tzv. peníze kreditní. V praxi to znamená, že pokud bychom roztavili např. českou desetikorunu, nedostaneme za slitek ocele s trochou měděné příměsi, takto získaný možná ani 50 haléřů. Za hodnotu takových peněz ručí svoji autoritou a zejména svými aktivy i pasivy, tj. kovovým zlatem, drahými kameny, budovami a pod., banka, která minci, nebo bankovku vydala. V některých případech takovou záruku přebírá stát a stává se tedy vydavatelem mincí, resp. státovek. V české republice je emisní bankou Česká národní banka a proto u nás obíhají papírové bankovky. Peníze v budoucnu? Zřejmě jich brzy nebude třeba. Již dnes jsou běžné tzv. bezhotovostní platby, platby kreditní kartou a nově se zavádí možnosti nákupu prostřednictvím počítače - nákup přes Internet. V takovém digitálním obchodě si vezmete pomocí myši košík, přetáhnete si do něj všechno, co si na monitoru vašeho počítače z ikon vyberete a při placení pouze pod výslednou sumu, kterou po vás počítač požaduje, zapíšete číslo vaší kreditní karty, nebo jste-li vlastníkem elektronické peněženky vsunete ji do terminálu. Vzápětí vám z obchodu přinesou váš nákup. Tak vypadá zatím téměř scifi vize obchodu někdy po roce 2000. První krůčky zde však již takový obchod udělal. Nemůžeme prozatím počítat s okamžitou donáškou nákupu do domu, avšak objednávka a následná zásilka vybraného zboží na dobírku je dnes ve vyspělých zemích světa běžnou praxí. U nás, ve starém dobrém srdci Evropy si na takové služby budeme muset ještě nějaký ten čas počkat.

Otázkou hospodářských dějin a především problematikou prostředníků směny - peněz se dnes zabývá samostatný a obsáhlý vědní obor - numismatika.

Numismatika. donedávna jedna z pomocných věd historických a nyní samostatná vědní disciplina dostává v Čechách svůj vědecký základ v době osvícenství, ač zájem o mince je velmi starého data. Tak například slavný italský středověký básník Francesko Petrarca (1304 - 1374) se snažil přimět k zájmu o antické mince Karla IV. (1346 - 1378) darem několika mincí, leč marně. Známé jsou naproti tomu rozsáhlé sbírky rudolfínské. Podivínský monarcha Rudolf II. (1576 - 1612) a dokonce už i jeho otec Maxmilián II. (1564 - 1576) měli obsáhlou sbírku antických mincí. Správci císařského "kunstkabinetu" Ottavio a Jacopo Stradové si přitom jako numismatici v dnešním slova smyslu nevedli špatně, nicméně zájem obou uměnímilovných císařů o starověké mincovnictví byl pouze povrchní a spíše sledoval současný módní trend příkladný pro období vrcholné renesance.

I v pozdějším období vidíme, že šlechtické sbírky mincí, vznosně nazývané mincovní kabinety, se stávají takřka módní samozřejmostí. Mnohé z nich posloužily později jako nenahraditelný zdroj studijního materiálu při vzniku prvních vědeckých prací o starém mincovnictví a to v době, kdy se stavěly pilíře, na nichž dnes pevně stojí naše numismatika.