Kouř volně stoupal a odcházel otvorem ve stropě do podstřeší, odkud unikal ven, podobně jako u slovanských stavení, které neměly dymník. Komín venkovská chalupa neměla. Také vnitřní zařízení bylo prosté. Jednoduché lůžko, fošnový stůl. Pod stropem byly trámy tzv. polenice, na nichž se sušilo dřevo. Nad pecí viselo bidlo určené k sušení vlhkých oděvů. Stejně jednoduché a málo početné bylo nádobí, určené k přípravě a konzumaci prosté stravy. Od dob základních slovanských stavení uplynulo pět století, ale přesto si zde můžeme všimnout jistých společných prvků s touto primitivní středověkou stavbou. Jako například odvodu kouře z domu, nebo vnitřním vybavením a uspořádáním. Stavení na českých vsích bývala různá. Vzhled a materiál, použitý při stavbě, závisel na místních podmínkách. Kde bylo dost dřeva, byla stavení roubená, jinde je stavěli z kamenů, někde žili venkované ještě v zemnicích. Dům míval většinou tři místnosti. Někdy k němu byla přistavěna pod jednu střechu i stáj. Hospodářství potřebovalo také další stavení – chlévy, sýpku, stodolu atd. Život ve městech se odehrával především na ulicích a náměstích. Úzké, místy křivolaké uličky neměly často dláždění. Většinou je proti bahnu zpevňovaly hatě, násyp z oblázků nebo říčního písku. Vylévala se na ně nečistota, povalovaly se tu odpadky, někdy i hromady hnoje. V každé čtvrti žili v jednom domě „pan Dukát“ a „paní Chudoba“ – bohatí obchodníci a nuzní řemeslníci. Chudáci bydleli v podkroví, pod střechami, dole měli prostorné byty velkoobchodníci. První se třásli zimou a lopotili s vodou u studně, druzí se hřáli u krbu. Taková středověká města se většinou rozprostírala u hradu a byla obehnána hradbami. V hradech, které se obtížně vytápěly a kde byl neustále průvan, chránily obyvatele výtečně proti chladu a vlhku tapisérie. Zdobily se jimi stěny nebo přepažovaly velké místnosti. Rozestřeny kolem lůžek zajišťovaly spícím alespoň trochu intimity. Ve 14. století se staly tapisérie velkou módou jak v šlechtických, tak v měšťanských obydlích. Jednoduché vnitřní zařízení tvořily stoly, lavice a truhly, které sloužily k ukládání předmětů a zároveň jako sedadla. Přenášely se z místnosti do místnosti, z jednoho hradu na druhý. Kromě pokojů s mohutnými postelemi neměly vždy místnosti přesné určení: v sále, v němž se hodovalo, se také tančilo anebo se tam přijímaly návštěvy. Podobně popsal, ve svém díle Lásky královské a Sny králů, Krakovský hrad Miloš V.